Kéž by zítra znamenalo včera!

 
Moje učitelka angličtiny mi hrozně ráda chystá svačinu. První její otázka je, jestli jsem snídala, a když přiznám, že jsem to nestihla, tak se zaraduje.
Coffee, tea ... what?

Zítra vyšetření v IKEM.
Po dlouhý době se něčeho bojím. A to tak, že strašně. Doktor mi řekl, že si to mám najít na netu, abych byla připravená. Pustila jsem si video a po deseti vteřinách jsem ho vyděšeně vypnula. Od tý doby se klepu. Už aby bylo zítra večer!

Říkala jsem si, že na stárnutí je hrozný jen to, že člověk chodí častějc k doktorům.
Ale pak k nám přijela babička, který je 85, bolest léčí tak, že si příslušnou část těla zabalí do deky (jakože teplo), prášky proti bolesti brát nechce, protože si přečetla, že jsou návykové, a většinu chorob léčí čajem (buď heřmánkovým nebo mátovým). Pochopitelně tím nejlevnějším, co stojí v diskontu 10 Kč za celou krabičku.
Zjevně je to všechno v hlavě.
 
Ach jo!
 
 

Famózní

Nekonečná fantazie ... jinak to popsat neumím.
Výstava Františka Skály ve Valdštejnské jízdárně v Praze.
Dokáže povýšit každý kus větve, plechovku od barvy nebo chlupy ze psa na příběh.
A ty jeho deníky!
Strašně se nám to líbilo.
Určitě půjdeme ještě aspoň jednou.

Tenhle týden bude pekelně náročný.
Kéž všechno dobře dopadne!




 





























Čekání

 
V posledních dnech trávím nemálo času u lékařů. Bohužel. Ještě víc času ale strávím v čekárnách, což nesnáším. Ale tahle cedule mě vyloženě pobavila.
Pevně věřím, že budu brzo fit a za 17 dní odletím. V AU začíná podzim, ptala jsem se Kryštofa, kolik svetrů si mám s sebou vzít a dozvěděla jsem se, že se pořád chodí v šortkách a tričku. Akorát do moře lezou jen ti otužilejší.
Tak jsem si teda dneska koupila pár trik.
Jo! A prý tam nemají ředkvičky. Jsem zvědavá, jakou najdu alternativu. Dnes jsem kupovala troje, ale u pokladny jsem vědomě nahlásila jen dvoje. Byly šeredné. Kdybych si je nekoupila já, nekoupí je nikdo. Jenže já nedokážu je nekoupit. Jsem pro obchodníky ideální spotřebitel.
Spotřebitel snů, který jen zřídkakdy krade.
 
 
 

Vyrobte vlaštovku


Vypůjčila jsem si z jejího fb:

Irena Hejdová (scenáristka):
Tak si připravte kapesníky, jo? Mám tři děti, jak z řady těch otravných fotek zde víte. Když se narodily, byla jsem s nimi. Byla jsem s nimi, když plakaly v noci, když měly hlad a žízeň, když chtěly pochovat. Byla jsem s nimi, když se poprvé usmály, když udělaly první krůčky a když mi poprvé řekly, že mě mají rády. Loni jsem pomáhala Linda Kallistová Jablonská s filmem V nejlepším zájmu dítěte. Než jsme poprvé vstoupily do kojeneckého ústavu, nikdy nás nenapadlo, jak moc to p...romění naše životy. Natočily jsme film, udělaly jsme petici, kterou podepsalo už skoro 7500 lidí. A tím to mohlo skončit. Jenže nás dál trápí, že tolik malých dětí je pořád v kojeňácích. Mají tam spoustu plyšáků a veselých zvukových hraček, víc, než všechny naše děti s Lindou dohromady. Mají tam zdravotnickou péči a stravu v pravidelných intervalech. Chybí jen zdánlivá maličkost. Někdo, kdo je miluje, kdo o ně s láskou pečuje, kdo je na celém tom cizím a neznámém světě jen pro ně. Nemůže to být vždycky máma nebo táta, někdy stačí i jen náhradní rodina. Tyhle děti ji nemají.
A my strašně moc chceme, aby mohly zažít, jaké to je, vyrůstat v rodině. Nechat se obejmout, když se vám něco ošklivého zdá. Brouzdat se mokrou trávou. Vyrobit papírovou vlaštovku a hodit ji po větru. Rozhodly jsme se, spolu s organizací Dobrá rodina o.p.s. a s Klára Laurenčíková, že těmto dětem pomůžeme. Možná vám přijde banální a bláhové myslet si, že děti z kojeneckých ústavů vytrhne vaše papírová vlaštovka. Ale my to chceme zkusit. Chceme, aby hejno našich vlaštovek přesvědčilo politiky, že má smysl za opuštěné děti bojovat. Že jejich životy jsou důležitější než pracovní místa v draze zrekonstruovaných kojeneckých ústavech. Kdybychom našimi vlaštovkami měly vytrhnout z kojeneckých ústavů jen jedno dítě, nebyla tahle snaha marná. My doufáme, že jich dostaneme k rodinám mnohem víc. Protože #zrodinydoletidal ...
Připojte se a vysvoboďte s námi děti z kojeňáků. Vyrobte papírovou vlaštovku, nakreslete na ni miminko a vyfoťte se s ní. Sdílejte tuto fotku s hashtagem #zrodinydoletidal na vašich i našich sociálních sítích, pošlete ji svému politikovi, hrdě ji vystavte kdekoliv. Děkujeme vám za vaši podporu. Za každé dítě, které čeká v kojeneckém ústavu na to, až jeho život konečně začne...
 
 
Symbolicky v první jarní den odstartuje kampaň Z rodiny doletí dál s motivem papírové vlaštovky. Otevřená iniciativa Dobrý start chce prostřednictvím kampaně upozornit na problematiku dětí v kojeneckých ústavech a vyvolat veřejnou debatu o tomto tématu.
dobrystart.cz
 
Lucie:
 
 
Pokud jste máma/táta, bude vám z toho smutno.
Možná, i když nejste.
 
 
 

Už je zase po půlnoci!

Nevím, jestli se to děje jenom mně, ale největší mailová přestřelka často nastane kolem desáté, jedenácté večer ... a to se to pak jde spát s hlavou plnou starostí!
Píšu, vlastně pořád pracuju, ale nikdo mě neplatí.
Jsou takový mezidobí, je potřeba s tím počítat.
Jako kulisa mi běží Eurosport a skoky na lyžích. Včera skončila biatlonová sezóna, to mi bude chybět. Každej závod jsem viděla aspoň třikrát (jednou live a pak jako kulisu k jiným činnostem).
... tak nevím, jestli mám přihodit další polínko do mailovýho ohně, nebo moudře mlčet.
Resp. unaveně mlčet. Moudrosti v tom není ani zrno.
Amanda už na mě čeká v posteli.
 
... no jo, tak ještě jednou dokola.
Bohužel v naší branži se hrozně přehání a lže.
Často vůbec nejde zjistit, kdo koho očkuje. Nepatřím do žádný party, ráda zkouším pracovat s novými lidmi i producenty. Nikomu jsem se neupsala, nikdo mě nepase.
Občas se o sobě dozvídám takový věci, že bych si ruku nepodala.
Důležitý pro mě je jen jedno: vytvářet takový podmínky, aby kolegové se mnou a Magdalénou rádi pracovali. A to se snad daří. U mnoha projektů tomu tak není.
 
... už neodepíšu.
Dobrou!
 
 

Ztraceno a nalezeno


 
Konečně! Věděla jsem, že někde musí být. Jen jsem si myslela, že ho najdu úplně jinde. Jenže on byl v kabelce, kterou jsem si nevzala několik let a teď jsem se rozhodla ji darovat. A on tam byl!
Zápisník.
Před 4 roky jsme byli na dovolené v Levantu (It), první noc jsem nemohla spát, protože mě napadnul film. Scénu po scéně jsem si zapsala - a pak notes ztratila. Xkrát jsem ho hledala, projela celou knihovnu, šuplíky a krabice ...
Čekala jsem, že už se mi třeba nebude líbit (ten film), i když jsem na něj často myslela, ale už jsem ho neuměla dát dohromady. Ale zdá se mi pořád zajímavej. Místy jsem až sama sebe překvapila, jaký že jsem to měla nápad.
Jsem šťastná.

Dnes horká linka s AU, protože potřebujeme pressovar, jsme závisláci. V sedm ráno I. musí mít dvě ristretta. Minule jsme kvůli tomu ještě rozespalí běhali do kavárny, nebo trpěli. Kryštof s Monikou nám jedno nespresso obratem našli na inzerát. Skvělý. Vidím to tak, že za kafe hodně ušetříme.

Program na duben




Je celkem jasný.
Pořád jsme nevěděli, jestli jó nebo né, protože za cenu tří letenek v turisticky namačkané třídě, kde strávíme šílený počet hodin, bysme mohli jít tisíckrát do kina. Jenže i kdybysme šli třeba pěti tisíckrát, tak v něm neuvidíme Tobiase. A Kryštofa. A Moniku. A Austrálii. A Sydney. A Operu. A moře. To rozhodlo.
Navíc pořád není jasný, jestli se pak někdy ještě do AU podíváme, protože děti pořád nedostaly víza. A nevědí, jestli je dostanou, nebo se budou muset vrátit zpátky domů.
Jejich život je tak pořád ještě hodně otevřený.
Tím pádem i náš.
I to je důvod k radosti. Pořád nemáme nalinkováno, jak to bude dál ...
 
 

Pondělí ráno

Mám ráda, když v pondělí ráno všichni vyfičej a mám chvíli čas uklidit. Ano, takhle vypadá naše uklizeno. Nedávno jsem se účastnila jedné ankety a tam se mimo jiné ptali, jaká místnost nejvíc vypovídá o rodině, která v ní žije. Já si pořád myslím, že je to kuchyň. I když už ji nemáte rádi, nejradši byste novou linku, židle se rozpadají (nebo přesně naopak), jste to vy. Jsem to já. Přestože v kuchyni trávím minimum času a jsem ponížena na dělnické práce.
 
Průběžně řeším ozdoby v bytě, už jsou všude. Asi si na ně navrhnu skříň, resp. vitrínu po celé jedné stěně ložnice. Asi. Možná. Ráda se na ně dívám. Včera byla na aukru aukce úžasných starých kousků, vyšplhaly se na 7 tisíc Kč. Samozřejmě jsem je nevyhrála já, i když bych je moc chtěla. To už je vážně ranec peněz.
 
Dnes úřední den, snad to všechno klapne.
 





 

Koukněte!




Pokud jste minulý týden nestihli zhlédnout dokument o Davidu Vávrovi k jeho 60, určitě si ho pusťte z archivu České televize zde : http://www.ceskatelevize.cz/ivysilani/11728971747-putovani-davida-vavry-ve-vlastnich-stopach/21656226623
 
Na DV lze dokumentovat, že věk je opravdu jen cosi jako registrační číslo.
Pro mě je to pořád mladý šohaj!
 
 

Neuvěřitelný

Pouhé tři dny po premiéře v kině, vysílala dnes ČT Art dokument k sedmdesátým narozeninám Vladimíra Mišíka, který skvěle připravila a natočila Jitka Němcová.
Objevila jsem ho úplnou náhodou.
Škoda, že ČT takové skvosty víc nepropaguje!


Hurá!

Zahradníci přišli. V půl osmý ráno, a to prší. To zas bude zahrádka jako zrůžekvět.
Práce je tu obrovsky moc.
Navíc nám tu řádí krtek a hromádek už máme víc než trávníku. Budeme ho prej muset vypískat.
Ráda bych přes víkend šla do kina na toho Masaryka, co posbíral všechny ceny a nikdo ho zatím neviděl.
Ale možná bude úplně jiná kultura.

Začala jsem si trochu hrát s obývákem a lehce ho přestavěla.
Když bude trochu lepší světlo, tak vyfotím. Zatím je spíš tma.
Taková spací tma, ale já mám dnes dost praktických úkolů.
Ještě že mě nikdo neznámkuje!