Stela nerada chodí na výstavy. Když zjistila, že na zpáteční cestě z Lipna ji neminou tři patra v Egon Schiele art centru, tak měla po náladě. Ale zjistila, že přímo na Lipně je výstava lega a donutila mě tam jít. Výstava za výstavu. No. Nedokážu už ani předstírat, že mě to zajímá. De fakto 25 let žiju v dětských hrách a mám toho dost. Potřebuju aspoň chvíli žít dospělým životem, vyhýbat se kočárkům a dětem padajícím z prolézaček. Tedy těm svým, ostatní děti ať si klidně prolézají.
Ale jinak tuhle výstavu určitě doporučuju, rodiny s menšími dětmi tam určitě vydrží půlden a taťkové hračičkové klidně celý den. Expozice je obrovská.
A pak konečně mé dospělé lásky.
Jiřímu Kolářovi by bylo minulý týden sto let. Z jeho medailonku, který na výstavě běžel, jsem si zapamatovala hlavně to, že "každý jsme sám sobě otrokem". Takhle je to vytržené z kontextu, ale pochopila jsem to tak, že jen my sami ze sebe děláme otroky ... někoho ... něčeho.
A Jiří Sopko.
Taky ho mám ráda.
Vždycky se u jeho obrazů usmívám. (To není málo.)
A ty nádherné prostory!!!
Líbilo se nám to moc a Stela to prostě přežila.
Nemyslím, že mi jednou poděkuje, jak jsem ji kulturně rozvíjela. Ale je mi to sobecky fakt šumák.