Nevíte náhodou, proč mi někdo (administrátor?) vymazal u příspěvku Taška Keen všechny fotky? Nedovolená reklama? Či co? Ještě jsem se s tím nesetkala. Asi brzo prchnu do lesů bez internetu. Poloviční cesta neexistuje.
Pozor na hormonální antikoncepci!
V tištěné víkendové MF Dnes (ještě ji seženete) vyšel konečně alarmující článek o používání antikoncepce a jejích dopadech. Jde zejména o to, že se vás lékaři neptají, jestli máte v rodině potíže se srážlivostí krve, protože se jim následně nechce dát vám dělat drahý test na rizika trombóz. Naší Monice ho dokonce odmítli udělat, přestože její otec měl opakovaně trombózu a ona na to upozorňovala. Nechci samozřejmě paušalizovat a všechny lékaře házet do jednoho pytle, ale děje se to.
A moje blízká kolegyně prodělala před pár lety embolii. Důvod? Antikoncepce. Nikdy se jí nikdo nezeptal, jestli má problém se srážlivostí, nikdy neudělali jediný test.
Že bysme se v době iphone 6 zase vraceli/y ke starým ne příliš spolehlivým antikoncepčním metodám?
Není ten svět nějak naruby? Nejde už proti nám? Poznáme to vůbec?
Jsem žena, hurá!
No tak jo. Dle charakteristiky v předminulém článku jsem ráno zlikvidovala resty a pak uklidila. Ovšem probírku věcí, kterou jsem měla naplánovanou, už jsem nezvládla. Teda spíš - nechtělo se mi.
Ležela jsem v posteli a dívala se na dvd. Moc se mi to líbilo.
Viděla jsem:
Faunovo velmi pozdní odpoledne (Chytilová) - stálice, jeden z mých nejoblíbenějších filmů
(Ne)cenzurované rozhovory (Olga Špátová v rozhovoru s matkou Olgou Sommerovou) - taky můj občasník
KIKA (Pedro Almodóvar) - to jsem si schovávala, protože se na to nikdo se mnou doma nechtěl dívat. Pedro mě nezklamal. Jeho fantazii a myšlení bych chtěla mít. Paráda.
Pak spánek. Vlastní. Taky dobrý.
Dražba časopisů o designu
Dnešek jsem částečně zasvětila velmi příjemné činnosti - třídila jsem zahraniční časopisy o designu a architektuře. Pokaždé, když jsem v zahraničí, tak si nějaké domů vozím + kupuju v aukcích atd. Protože se mě často ptáte, jestli pak nějaké nepouštím dál, tak pouštím. Právě teď.
Většina je rok 2012 a 2013, sem tam některý rok 2011.
Pokud byste měli/y zájem o některou hromádku 1-9, napište mi to do komentářů. Vyvolávací cena každého balíčku je 100 Kč + 80 Kč poštovné (bohužel Česká pošta zase zdražila, radost mi to vážně nedělá). Ale pokud byste koupili/y víc hromádek, poštovné se samozřejmě už o mnoho výš nevyšplhá.
I pokud neumíte konkrétní jazyk, je to skvělá inspirace a každý časopis jsem obracela v ruce třikrát, než jsem ho oželela. Ale nedá se nic dělat, už jsem jimi zavalená. Kdybyste měli/y jakýkoli dotaz, ptejte se!
Konec je v neděli 1.9. ve 23.59 hod.
A pokud budete přihazovat, tak to, prosím, nepřehánějte. Mým cílem není stát se vydřiduchem.
Příjemnou zábavu!
1 - francouzsky
2 - francouzsky
3 - francouzsky
4 - francouzsky
5 - německy
6 - německy
7 - anglicky
8 - anglicky
9 - 3 ks italsky + 1 španělsky
Volný den
- zítra mám, co já s ním udělám?
Zpíval kdysi Karel Gott a možná to na Radiožurnálu, kde pořád vládne příšerná hudební dramaturgie, zpívá dodnes.
Nevím, jak Karel, ale když mají volný den normální muži, tak si jdou s kamarády zasportovat a pak na pivo. Když mají volno ženy, uklidí vzorně celý byt, zlikvidují resty a pak žehlí u romantického filmu.
To jsem nevymyslela, ale četla.
Něco na tom bude.
Já mám zítra volný den taky!
Ivan se Stelou dnes odjeli na každoroční víkend Jizerských draků - což je basketbalové mužstvo a jejich děti. Sami. Nehledejte v tom nic bohulibého, děti mají sloužit hlavně jako brzdy, aby jejich otcové neměli z toho radostného setkání otravu alkoholem. Všichni se ale vrací plní dojmů, zejména pokud při noční bojové hře běhají po lese v ponožkách. Ale to už k tomu patří.
Jak s volným dnem zítra naložím já, to zatím netuším.
Jiné rozhovory
S Ivou jsme si v něčem hodně podobné. V něčem podstatném. Teď nemyslím zrovna to, že když za mnou jede z Liberce, umí dojet jen na Černý Most, tam zaparkuje a já pro ni musím přijet, přesadit ji s dcerou a psem do svého auta a dovézt k nám. Já tuhle cestu umím jen proto, že ji jezdím pořád. Jinak jsem taky motoristicky nepoužitelná. Jak říká můj muž: Jeden zoufalec jede pro druhého.
Hlavně vedeme takové jiné rozhovory.
Přestože jsou taky o chlapech, dětech, knihách, hadrech i třeba kosmetice, Ivin pohled na svět má jiný úhel, nepraktický, stejně jako ten můj. A to je hrozná úleva mít najednou někoho k sobě. A mluvit o betonových stěrkách nebo společné vášni k rezavému plechu, to se mi taky s nikým jiným nepodaří. I naše dcery si spolu vyhrají. Mají zjevně podobný rys jako my, soukromě ho nazývám společenský outsider.
Iva hned ostříhala vrbu, aby byly vidět její Bojínky. Přes léto vždycky zarostou. Kromě sochaření se věnuje i arteterapii a má úžasné výsledky. Když nám o tom vyprávěla, nadchlo nás to. Léčí jak děti z diagnosťáku, tak třeba i zelené vdovy. Tělesně postižené děti se díky práci s hlínou narovnávají, vede i partnerské terapie. Zaujala mě třeba metoda, kdy partneři mají nakreslit, co se jim líbilo na společné dovolené - a neshodnou se ani v jediném obrázku. A pak to rozebírají. Většinou jsou úplně na kusy z toho, když zjistí, že vůbec netuší, co ten druhý prožívá, neznají jeho opravdový pohled na svět.
Já jsem k těmhle metodám vždycky byla dost skeptická, protože medicínsky jsem dost invazivní typ (aneb na všechno existuje nějaký prášek). Teprve psychické problémy Stely nás dovedly k tomu, že hledáme, jak ji neinvazivně pomoct řešit běžné denní starosti, které jsou pro ni občas nepřekonatelné. Vůbec jsme netušili, že pomoc máme za dveřmi. Až v září Iva otevře praxi i v Praze, jsme rozhodně prvními klienty!
Jak se rodí postavy
Dnes mě před čtvrtou ráno probudila bolest močového měchýře a moje nové postavy. To má souvislost. Nevím, jestli máte stejnou zkušenost, ale když se nervujete, prý z toho vznikají cystitidy a opary. Opar tedy čekám každým dnem.
Takže vstát, uvařit urologickej čaj, nacpat se urinalem a zasednout nad postavy. Dokud si je totiž neosahám a neporodím je, budu na trní.
Což mi připomnělo, že mě večer přijela navštívit kamarádka z Liberce, je těsně před porodem a já si chtěla vyfotit její moc krásné břicho. Na památku. Ale nestihla jsem. Tak mi, Adélo, nějaký schovej!
Šest hodin.
Má cenu jít si ještě lehnout?
Šunka, sýr, paprika
Nejsem moc důsledně pečující maminka, mám ráda, když děti mají svoji hlavu, své názory a nemusím jim říkat, co a jak mají dělat. Jestli něco opravdu nejsem, pak velitelka. Ale zařvat zase umím, to jo. To pak doma vědí, že je zle a začnou dělat, co je potřeba (většinou uklízet).
Kryštof s Monikou odjeli do Chorvatska. Dostali jen tři dny dovolené, tak se snaží využít každou minutu. Jeli až na noc, po práci. Bylo mi jich tak líto, že jsem jim nachystala svačinky. Měla jsem sama ze sebe radost.
Piccolo neexistuje!
Miluju kávu menší než malou. Výjimkou je pro mě jen dlouhá káva k snídani s mlékem. V kavárnách si skoro vždy dávám piccolo. Už jsem se několikrát setkala s pohrdavým úšklebem obsluhy, která tvrdila cosi o tom, že piccolo neexistuje. Že je to espresso. Jenže to můžete říct v Itálii, v Čechách vám pod tímto názvem většinou přinesou ředěnou kávu, dvakrát až třikrát větší než si představuju. Takže se na to snažím vyzrát a koukám nejdřív do nápojového lístku a podle toho, co tam mají napsáno, si objednám. Zrovna si jdu jedno dát.
Doma tomu říkám kafe.
Stejným tématem se zabývá i poslední Respekt.
P.S. Kdo jste ještě neměl kávovou Fidorku, zkuste. Je nečekaně delikátní!
Lidé nestojí o to vědět, že se mění
Konečně!
Konečně kniha, která mě zajímá. Za prázdniny jsem jich minimálně pět šest odložila. Některé jsem přečetla až do konce, ale už si ani nevzpomenu, o čem byly. Pořád sice hledám velký silný příběh, ale tohle je taky dobrý.
Deníky Keitha Haringa, umělce, který se věnoval graffiti a proslavilo ho zejména newyorské metro, jsou plné obyčejných záznamů i hodně zajímavých myšlenek. Navíc poslední dva roky, co si vedl záznamy, už věděl, že umírá na AIDS a snažil se rozlišit, co je pro něj opravdu důležité a co vůbec ne. Asi nepřekvapí, že důležitou součástí i posledních dnů jeho života ... byla tvorba.
Jsem ani ne v půlce a strašně si to užívám!
Dnes leháro
Vím už docela jistě, že se můj muž minul povoláním. Na stavařinu je ho škoda. Měl se věnovat gastronomii. Neskutečně ho to baví. Dnes nám uvařil, ugriloval a ještě zavařil meruňkové marmelády. Poprvé v životě. Měl prostě chuť to zkusit a nadchlo ho to. Nechápu. Ale muži dělají i horší věci. Výsledkem jeho grandiózního vaření je ovšem to, že se z nás stávají poměrně velcí kritici kuchařského umění, protože si někde dáme oběd a víme, že doma by nám Ivan uvařil líp. A Stela nesnáší školní jídelnu. Nicméně na svůj všednodenní oběd dopustit nedám - miluju rohlík s něčím!
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)