Foodblogerka

Kdysi mi jedna foodblogerka říkala, že každej se naučí vařit, pokud k tomu přistupuje s láskou, vášní, prostě s pozitivními emocemi. Něco na tom bude.
Já jsem v kuchyni z musu, nejsem schopná do ní přinýst nic pozitivního. Už jsem se smířila s tím, že je ze mě paní na uklízení, poté, co umělci uvaří.

Včera jsem pekla bábovku. Sice mi připadalo, že mám nějakou malou formu, ale nakonec se mi povedlo do ní vrchovatě nalít těsto skoro do kopce. Vešlo se!
Pohled otřesný, chuť výborná. 
Můj muž se na mě dívá s takovým něžným pochopením, že nevím, jestli mě lituje nebo ještě pořád miluje. Radši se neptám.


Dnes jsem strávila 3 hodiny v čekárně praktického lékaře. (Zánět průdušek a horních cest dýchacích. Pískám jako lapená myš.)
Nejdřív jsem přemejšlela, jestli mám odejít, případně omdlít, ale sama jsem cítila, že moje nemocný tělo prahne po nějaký vydatný chemii, tak jsem vydržela. Naprogramovala jsem si, že nebudu čas ubíjet, nýbrž ho smysluplně využiju přemýšlením. Tyhle věci mi docela jdou. Naučila jsem se je v dobách, kdy jsem psala 7 dní v týdnu a měla přesně naplánovaný, o jaký postavě budu přemýšlet, až pojedu pět minut autem pro Stelu k chůvě. 
Já, neplánovač!

Takže jsem vplula do starých pořádků, vytáhla notes a tužku.
A vymyslela jsem platformu, na který by mohl fungovat příběh, na kterým se Stelou občasně pracujeme (= hádáme se do krve). Chtělo to prostě jedno dopoledne, kdy člověk nemůže nic.


Kino


Nelíbilo.
Postavy bez vývoje, děj přímý a očekávatelný jako v dětský říkance.
Humor typu uklouznutí na banánový šlupce.
Čili jasnej diváckej hit.
Neodrazuju, znáte můj otravnej diváckej vkus.


Výstava, kafe a záchody

Každou noc se mi teď zdají fantasmagorické sny s reálným základem. Jeden za druhým. Běží jako filmový pás. Vzhledem k tomu, že přes den zažívám u psaní něco obdobnýho, ráda bych měla aspoň v noci klid. Jenže nevím, jak to zařídit.

Zítra je poslední možnost vidět výstavu Helmuta Newtona v Sovových Mlýnech. V první místnosti je na stropě umístěné zrcadlo a pod ním postel. Je tam vzkaz pro návštěvníky, aby se vyfotili. Pohrála si tam nejen Stela, ale i různí pánové. Dámy ne.















Po výstavě káva v klubu AVU, kde pracuje Stely kamarádka. Kafe jsem nevyfotila, ale záchody jo. Ty byly mnohem zajímavější.









Focení

Dnes se u nás doma fotil stromeček s mými ozdobami pro vánoční číslo Marianne bydlení. Jsem tak ráda, že ozdoby můžou zase někde účinkovat!
Bylo to strašně fajn.
Skvělá parta lidí, určitě poznáváte Iri s Domčou z blogu www.mujdummujsquat.cz/

Dám vědět, až to vyjde!









Kaviár nebo pohorky?

Cestou z Itálie jsme se ještě zastavili na tři dny u sestřenice ve Švýcarsku.
To je naše častý mezipřistání.
Hodně zábavy, hodně dobrýho jídla, kultura, sport (já ne) a další příjemný věci.

Tentokrát jsem se Zuzou byla v curyšské opeře na Věci Makropulos.
Byla jsem nadšená, pěvci totiž zpívali česky a fakt výborně. Janáček nelehký. Výprava hodně zajímavá i překvapivá, nezpíval jediný Čech, ale dirigoval Jakub Hrůša.
Byly ovace i bravo.
Zážitek!!!






Na skok taky v obchoďáku.
Ale koupila jsem si jen časáky a ředkvičky.
Uvnitř už měli kus vánoční výzdoby.
Něco příšernýho.
Jestli se tímhle směrem ubírá trend vánočních ozdob, tak ach jo.
Kus za pět stovek.






 






Pro nevyléčitelné romantiky

Jak už jsem se zmiňovala kdesi vpředu, dům je starý 500 let. Čekat od něj, že si v něm užijete luxus jako v hotelu, je naprosté bláznovství. Z fotek a popisů se to člověk dozví (pokud je tedy čte pozorně, ne jako já). Dům funguje alternativně, nesnažili jsme se všechno pochopit, jen jsme používali, co jsme potřebovali.
Topení má několik zdrojů, včetně kamen na pelety, to jsme nepoužili vůbec. Za celých 10 dní jsem stejně ani jednou neoblíkla svetr. Bylo pořád teplo. Záchod měl tlakové splachování, takže to dělalo trochu rachot. Teplou vodu přes den dohřály dostatečně kolektory, pokud jí bylo málo, zapínal se nějaký spínač, který ji do hodiny dohřál. 
Digestoř nebyla, takže když Ivan dvakrát dělal stejk, rozhoukalo se požární čidlo. Vyřešili jsme to tím, že jsme otevřeli dveře ven, ale to nás zase chtěly navštěvovat kočky. Najednou se nesmělo zapínat víc spotřebičů, síť by to neutáhla.
Dat jsme měli pomálu, televizní obrazovka tu byla 15 x 15 cm a v ní dva neplacené italské programy, takže estrády, soutěže, magazíny a zase estrády.

Líbilo se nám tu moc.

Tohle je naše mini vesnice, náš dům je za stromy vzadu, nedal se odnikud vyfotit



cesta neboli silnice

majitel domu je Angličan, sochař a malíř










 schody k Ivanovi


pokoj I. + koupelna + vchod na terasu