Film



Vůbec nerozumím tomu, proč jsou na Cenu za štěstí tak špatný recenze a hodnocení.
Sama režisérka říká, že nedokáže rozklíčovat, proč má film tak rozporuplný reakce. Někdo je nadšenej, jinej znechucenej.
Rozhodně s I. patříme do skupiny A.
Film je o vztazích v dnešních rozpadlých rodinách, o tom, jak prohry rodičů odnášejí děti, přestože všichni pro ně chtějí to nejlepší. O tom, jak všichni pořád hledáme štěstí.
Je to úplně novej pohled, u nás zatím nejsme na tohle civilní kino zvyklí, daleko víc nás táhnou lízátkový Ženy v běhu, Ženy v pokušení, prostě ženy v něčem - a je to pochopitelný, protože to jsou odpočinkový filmy.
Kdo žije v romantickejch vztazích, může se mu to zdát přehnaný.
Bohužel to přehnaný není ani trochu.

Olga je scenáristka a zároveň režisérka filmu, mimo jiné je to spoluautorka Knoflíkářů. Jestli bych mohla mít výtku - pak bych nechala film režírovat někoho jinýho. Už jen proto, že ve scénáři je spousta autobiografických prvků a cizí pohled by tomu rozhodně svědčil (s Olgou jsme společně studovaly na famu, teď se potkáváme nejvíc na třídních schůzkách, protože její dcera je v ročníku se Stelou - a v tomhle filmu navíc i hraje).

Zítra si to pustí Stela. Jsem zvědavá, co tomu řekne, protože naše dvougenerační psaní má podobnej základ.




Kdybyste náhodou nevěděli

koho dnes nebo zítra volit, my dáváme hlas Petru Fischerovi.

Kromě toho, že je to náš kamarád, chodil se mnou v Liberci na gympl a s mým mužem hrál basket, je to člověk, kterej má neuvěřitelnej přehled o všem, je čestnej, neúplatnej, rozumí politice, ekonomice, kultuře ... Michal Horáček o něm řekl, že je to jeden z nejchytřejších lidí, se kterým se setkal. A jeho žena o něm kdysi napsala, že je to básník v kabátu novináře.
Živil se a živí (střídavě) jako filosof, novinář, redaktor, naposledy byl ředitelem ČRo Vltava a byl odejit, protože populisti z něj mají strach. Jeho vášní je hudba Richarda Wagnera, oblíbeným filosofem Nietzsche. Když něco potřebuju vysvětlit, ptám se jeho. Co ještě ... se svojí ženou je od prváku na gymplu doteď. 

Vždycky mě fascinoval tím, že stejně zaujatě mluví s instalatérem o vodovodních trubkách (kterým teda nerozumí vůbec) a s kolegou filosofem o Patočkovi. Jestli někdo nedělá rozdíly mezi lidmi, spojuje je a ctí, je to právě on.

Je to jeden z mála lidí v mým životě, za kterýho bych dala ruku do ohně.

 Náš maturiťák
Zprava: PF, já, Klára - žena PF, za ní náš kamarád Mach (kterej nám ještě stihl jít na svatbu za svědka a pak umřel na rakovinu), za námi se tyčí můj muž

Evropa společně
číslo 3


Fotka uživatele Petr Fischer.

Zahrada v zeleném hávu

Jsem si naprosto jistá, že kdyby pořádně nezapršelo, přišli bysme o část rostlin. Strach jsme měli hlavně o bobkovišně kolem bazénu, které začaly chřadnout, takže potřebovaly dobrý řez a příznivé podmínky se po mrazivé zimě zase sebrat. Kdybych keře stříhala já, zkrátím akorát jejich výšku. Ale záchrana spočívala v tom, že zahradník vystříhal celé větve už od země, případně od kmenu, takže pár týdnů jsme trnuli, jestli díry k sousedům zůstanou nebo zarostou. Zarůstají.
Trávník, jahody, rybízy, azalky po dědovi, všechno se raduje a zelení.

 Fotila jsem v dešti, je to nějak mázlý
Keře u fasády (severní strany) jsou nálet


 Cesta k nám/od nás







 Brzy zaroste i výhled na sousedův velkodům

 Čekají na zasazení

 Šalvěj nám letos růžově kvete
Myslíme si, že ještě nikdy nekvetla, ale nemůžeme si vzpomenout


Červené a fialové
Od spřáteleného farmáře

Jakou barvu chceš na nehet, pani?

nails
/zdroj pinterest/


Moje pedikérka ukončila po 25 letech svoje podnikání, protože se neuživila. Šla se nechat zaměstnat v úplně jiném oboru, protože vidina stáří, nemocí a neustálého strachu, jestli tento měsíc všechno poplatí, ji drtila čím dál víc. Zavedení eet účtenek a všeho, co s nimi souvisí, by ji zruinovalo. Navíc neustálé vysvětlování zákazníkům, proč je zase pedi o dvacku dražší (protože vyšší nájem, zdražuje voda, materiály ...), taky není nic příjemnýho. A záda v háji. Chodila jsem k ní 17 let.
Manikérka to zabalila před dvěma lety.
Pravda je, že jsem nebyla pravidelnou zákaznicí, spíš nárazovou.
Ale měla jsem je obě ráda.

Takže dnes jsem šla na pedi do vietnamského salonu, který má dobrou pověst. Nehty dělají hezky, ale pedikúra byla horor. Kromě toho, že jsem musela nohu držet ve vzduchu (čímž jsem zjistila, že nemám vůbec břišní svaly), nepoužívají břitvu (skalpel), ale takový škrabátko z drogerie. Pilník taky nemají, celé chodidlo se něčím namaže a pak takovou ostrou houbou vydrbe. Pak smyje. 
Po gymnastickém výkonu jsem dokulhala domů a ostrou kůži, která se mi rozdírala o boty, jsem si pěkně obrousila vlastním pilníkem. 

Nicméně mě fascinuje, že na 15 m2 je kromě pedikúry ještě 5 míst na nehty (všechny byly plné) a za závěsem nějaké polohovací křeslo. Nejdřív jsem se lekla, že je zubařské a za třetinovou cenu vám vyvrtají zub. Naštěstí tam barvili jen řasy a obočí. Všechno dělají ti samí lidé, kteří kolují. Takže když jdete třeba na nehty, vystřídají se na vás i 3-4 lidi. Aby nemuseli čekat nově příchozí, tak je rozdělají, všechno je zautomatizované, aby to bylo co nejlevnější a nejdostupnější pro všechny.
Jedna z vietnamských manikérek dnes během lakování nehtů zákaznice řešila po telefonu s lékařkou zdravotní stav své maminky, která je po první dávce chemoterapie a má horečku.
Tohle sdílený soukromí je na mě už trochu moc.

Mám z toho rozporuplný pocity. Za chvíli za tou plentou může bejt i kominík nebo gynekolog.


Temnej ďábel



Takhle vypadá pivoňka za 129 Kč z krámu na náměstí.
Byla tam tak sama, opuštěná, odrbaná, viděla jsem to tak na dvacku :)
Už tři dny je pořád takhle zavřená, asi ji nikdy rozvitou neuvidím.
Ale fandím jí a podporuju.

Dnes jsem upekla mrkvový dort z krabice, nedopekla, u krému jsem improvizovala - a vzniklo něco tak fantastickýho, že se to ani povědět nedá. Všichni nadšeni. Někdy mám pocit, že většina dobrejch věcí vznikne nějak omylem ...

Odpoledne návštěva kamaráda. Máme ho už 30 let, a i když se nevídáme často, vždycky je to jako kdybysme se viděli včera. Je trochu šílenec, co skáče do vody z Karlova mostu, strká ruku do klece tygrovi, Silvestr tráví s bezdomovci na Sicílii apod. Nikdy nezklame. Takže nás ani nepřekvapilo, že tenhle víkend absolvuje kurs temný ďábel v nás. Je to nástavba tantrických masáží. 
Celej večer, co sedím nad scénářem, přemejšlím spíš o tom, co se tam asi tak učej. 
Můj temnej ďábel ale naštěstí mlčí.


Je to tam hezký

Moc teď do restaurací nechodíme, protože to leze do peněz.
Ale když mi vyšla kniha, šli jsme v Holešovicích do Mama Shelter, což je bývalej socíkovskej Park hotel. Moc se mi líbilo, jak je hotel předělanej, klidně bych se tam mohla ubytovat i psát. Mají i nádhernou terasu, určitě je prima si tam zajít v létě na dobrý kafe nebo nějakej drink.
Na léto nic neplánuju, jen psací pobyt v Bratislavě, už mám vyhlídnutej byt, samozřejmě přes airbnb.
Chci si tam v klidu rozpracovat svoji druhou knížku.
Doma píšu po kouskách a to je mi málo.
Potřebuju se propadnout do děje, abych si to užila.



 











Změna plánu/plánů

Dnes jsem měla sedět s režisérem a producenty nad scénářem Karavanu, který se už musí začít v zimě natáčet, nebo všichni zešílíme, ztratíme sponzory a nevznikne vůbec nic.
Jenže pan režisér si v neděli na motorce zlomil žebra a klíční kost.
Takže náhradní program.
To je v mojí práci běžný, že se soustředím na konkrétní projekt, žiju ve scénáři, potkávám se s postavama a najednou stop, postavy zkameněj jak v Šípkový Růžence a já musím vlízt do jinýho scénáře, kterej budu tvořit, abych nezahálela. Dobrý den, jsem Konečná, vy jste moje postavy a já si s váma teď budu dělat, co chci. 

No.

Jeden pan starožitník - vetešník ruší svůj sklad a já jsem si mohla vybrat skleničky. Miluju tyhle single kousky, vlastně je to hrozně praktický, nemusíte se furt bát, abyste nějakou nerozbili a měli kompletní sadu. Mě baví mít to pomíchaný. 

Doma pořád spousta nedodělků, jsem vděčná za každej utaženej šroubek, vyměněnou žárovku nebo pověšenou poličku. Ale do těch větších věcí se nám nechce. Pořád se nemůžeme dokopat k vyčištění a přeskládání strašidelnýho špajzu a koupi kuchyňskýho soklu, kterej pak někdo musí sestavit, uříznout a napojit na stávající linku. Zejména pak nikdo nechce jet do Ikey, řešit to a nějakej sokl vybrat a koupit. Doufám, že si na díru pod linkou nezvyknem a nezůstane tak navěky.










17


Stele je dnes 17.
Co o tom napsat ...
Mezi 12 a 13 lety je propast. Od 13 teenegerovský peklo, který má stovky podob.
Někdy den štěstí a porozumění, který se v pěti vteřinách změní na rodičovský zoufalství.
Někdy naopak.
Někdy variace.
Minule mi někdo napsal do komentářů, že není umění mít rád děti, který jsou hodný a chytrý.
Stela je crazy.
Kdybych tušila, co nás čeká, nevěřila bych.
Jen by mě zajímalo, jestli je to pořád ještě puberta nebo už to takhle zůstane.
Rozhodně je lepší mít dítě ve dvaceti, než po třicítce. Spoustu věcí nechápu, nerozumím, jsem mimo. Nedokážu se vcítit, protože moje pocity jsou padesátiletý, a asi už ani nechci všemu rozumět.
Chci mít svůj klid na psaní.
Chci bejt sobec.

Miluju ji.


Nepíšu


Nepíšu, já vím.
Hodně starostí, otravnýho zařizování, řešení všeho možnýho.
Málo tvůrčí práce.
To mi nesvědčí. Nenálada.

Ale zahrada je krásně zalitá a pohled na ni zase veselejší.

V sobotu jsem ztratila mobil. Pořád někde vyzváněl, ale nikdo ho nezvedal. 
(Nicméně tři dny bez volání a zpráv jsou fajn.)
Dnes jsem šla po jeho stopách. Marně.
Takže novej mobil, kterej ale tvrdí, že nemám žádný kontakty ani přátele.

Připadám si jak ve svý knize.


V kině


Kino u nás v Říčanech má výhodu, že dovnitř můžete i s lahví vína, sklenicí piva, popcornem, s čím chcete. Zásadně si sedáme do 1. řady, aby si I. mohl natáhnout nohy. Každý sedadlo má svůj stoleček.
I. během filmu vypije tu láhev vína, já mu pak dělám řidiče. Ráda.

Pár opravdu výbornejch fórů. Nečekanejch, svěžích, neoposlouchanejch.
Škoda, že film je laděnej hodně komerčně a předvídavě. S tím materiálem by se totiž daly dělat divy.
Ale naprostá většina diváků byla hrozně spokojená, hýkali smíchy.
Jako oddychovka asi fajn.