Kniha


Moje kniha se jmenuje Vířivka a nebude tlustá. Spíš hubená. Název je jak z červený knihovny, ale má svý opodstatnění. Vyjde v dubnu.
Byla to nejrychlejší akce, kterou jsem kdy zažila.
Hodinu poté, co jsem na blog napsala, že píšu knihu, se mi ozvala Romana Přidalová z nakladatelství Motto, teď už Albatros, jestli bych jí to pak nedala přečíst. Takže jednou v neděli večer (září) jsem jí rukopis poslala mailem a ona mi hned druhý den ráno volala, že se jí příběh líbí. Za týden byl přijat redakční radou a teď už mám dokonce smlouvu.

Pro mě je to věc nevídaná, protože scénáře, který píšu pro film a tv, jsou na dlouhý lokte a cesta od napsání příběhu ke smlouvě je v lepším případě na měsíce, v horším na roky, v nejhorším nedostanu nic. Včera jsem počítala, že mám v různé fázi rozpracování 8 projektů, z nichž jen tři jsou rozfinancovány. Skoro vždy píšu až po domluvě s producentem, ale ten zaplatí, až když nějaká tv projekt přijme, s filmem je to ještě horší. Málokdo jde do rizika, že by moji práci zaplatil bez ohledu na to, jestli se mu ji povede dotáhnout až k realizaci. Scénáře sice chce hned, ale pak se mi třeba měsíce neozývá, neodepisuje na maily, nebere telefony ... dokud sama nepochopím, že jsem akorát naplnila někomu koš, nebo ho inspirovala do tý míry, že mi z mých nápadů něco ne/nápadně ukradl.

Když mi teď někdo řekne, že by ode mě chtěl něco napsat, tak říkám, že jo, ráda, ale chci za svoji práci zaplatit. Často vidím udivený pohled, jestli to fakt myslím vážně, a téměř ve všech případech už pak nikdo nechce nic. Letošní rok je obzvlášť výživnej. Nikdy jsem si s takovou radostí nebrala od rodičů jablka, ořechy a brambory. Kdo by se s tím tahal. Si to koupím, ne? Tak letos se s tím tahám.
Už jsem přemejšlela i nad brigádou, ale nechci do kanclu, to radši fyzickou práci. Jednu jsem si vybrala a ta mě vlastně přivedla k prostředí, ve kterým se moje kniha odehrává. Na brigádu jsem nenastoupila, ale prostředí jsem využila.

Příští rok mi bude padesát a vyjde moje první kniha. Asi jsem k ní musela dostárnout.
Nevím, jestli z ní budete nadšeni, není tam totiž žádnej humor. A když už, tak černej.
Ale ten příběh jsem napsat potřebovala a mám ho ráda.

A jak jste s vaší prací spokojeni vy? To by mě opravdu zajímalo!


HRA





Včera večer jsem byla na první lekci psaní divadelních her, kterou zaštiťuje Národní divadlo v Praze. Lektorka (dramaturgyně) vybrala tři adepty a takhle pěkně ve čtyřech se teď budeme scházet až do února. Máme možnost být v úžasném prostředí nově zrekonstruované budovy na Anenském náměstí, ve které má ND zkušebny, sály apod. My jsme až v podkroví, kde zkouší činohra. Nesmírně inspirativní prostředí!
Hned na první schůzce jsem objevila svý jasný slabiny, psaní pro divadlo se přece jen řídí jinými pravidly než scénáře pro tv a film. Navíc scénář pro divadlo se nejmenuje scénář, ale HRA. To zní, co? Ráda bych se díky kurzu k nějaké dopracovala, mám námět a postavy, ale neumím to. Jsem zvědavá, jestli se mi časem povede napsat HRU, nebo objevím, že jsem tupoň. Nicméně lekce byla úžasná, mám dva mladý talentovaný kolegy, od kterejch se toho člověk hodně dozví a naučí.
To mám ráda.


Kominík


Dnes k nám přišel na pravidelnou kontrolu neskutečnej kominík. Mladej. Jednak opravdu komín vyčistil a prohlídnul, trvalo mu to víc jak půl hodiny, a pak napsal revizní zprávu dlouhou jak slohový cvičení. Ten minulej akorát kouknul do krbu, dal razítko, řekl si o litr, a šel. 

Navíc je to vůbec poprvý, kdy k nám někdo přišel a řekl, že TAKY SBÍRÁ VÁNOČNÍ OZDOBY!!!
Hned si prohlídnul moje vystavený sbírky, pohovořili jsme se o ozdobách, poradil mi, na jaký burzy jezdit, a díky spřízněnosti duší jsem ho zatáhla až do ložnice, kde jsem mu ukázala sbírku svých stromečků. Byl nadšen. Kdybych zároveň nehlídala Tobíse, určitě bych mu vyndala ze skříně i papírový postavičky, barevný koule, muchomůrky, zvonečky a další svý poklady. Jenže Tobís měl oči navrch hlavy a na všechno si chtěl šáhnout. Vyloženě mi narušil sběratelský rande.

Asi to byl první a poslední kominík v mojí ložnici.


Přečteno

Už dlouho jsem nedala žádný knižní tip.
Problém je, že jsem poslední dobou hodně knih nedočetla a nechtěla jsem je pomlouvat. Na dovolenou jsem si vzala dvě knihy českých autorek.


Kniha vlevo mi byla sympatičtější, protože má jen 115 stran a já mám problém s tlustými knihami. Přečetla jsem ji příjemně rychle, ale měla jsem pocit, že kdybych ji nepřečetla, tak se vůbec nic nestalo. Vlastně už ani nevím, o čem byla. Zlákalo mě, že autorka loni za jinou knihu získala Magnesii Literu. Asi se hodně zlepšila.
Kniha vpravo je bestseller, 413 stran. Nemohla jsem se dlouho začíst, ale pak to frčí. Bavilo mě, že je částečně psaná nářečím. To se mi vlastně líbilo nejvíc. Asi kniha na dovolenou. Dlouhou dovolenou. 

Můj problém se čtením beletrie tkví v tom, že musím jít s postavami. Ať je to dítě, stará panna, opilec, vrah ... to je mi jedno. Ale musí mě vtáhnout do sebe a do děje. Musím jejich prostřednictvím NĚCO OBJEVIT. A to je pro mě čím dál těžší.


Ještě k tý Itálii

Itálie je krásná země, má jezera, moře, hory, dobrý jídlo a sympatický obyvatele. Máme je radši než Francouze, kteří jsou oproti Italům lehce odtažití a ne vždy mají snahu se s vámi domluvit. S tím se v Itálii nesetkáte, i když nevládnete žádným cizím jazykem a Ital taky ne. Ve většině případů nám němčina i angličtina byly k ničemu, ale vždycky jsme se nějak dohodli.
Italové naprosto nectí přechody pro chodce. Vstoupit do vozovky a čekat, že zabrzdí, je opravdu šílenost. Na úzkých silnicích kolem jezera jely často současně auta i kola, někdy to teda bylo o hubu. Ital často neví, jestli má přednost, ale chová se tak, že ji má.
Italové mají sofistikovaný způsob třídění odpadu. Odpadky jsme vynášeli a třídili do šesti speciálních kontejnerů.
Kvalitu jídla jim závidíme. Nabídka supermarketů i rodinných mini obchůdků je úžasná. Stačí se jenom podívat, jak vám nakrájí a zabalí šunku. Doslova se s tím mazlí. Všechno mělo skvělou chuť. Akorát ředkvičky balí zbytečně na papírový tácek a do celofánu, stojí kolem 1 E. To je na moji spotřebu docela dost:)
Ceny kafe kolem jezera byly 1-1,5 E. Kvalita zaručena. Před odjezdem z Itálie jsme se ještě zastavili v takovým fakt zaplivaným baru cestou, pak jsme navíc zjistili, že cosi jako zahrádka je hned vedle veřejných záchodků, nicméně i tam bylo kafe skvělý.
Jo. Ti černočerní migranti zde pracujou. Viděli jsme jen jednoho, resp. jednu žebrající Afričanku.

Co se týče ubytování, bylo tu všechno včetně přístrojů, mocca konvičky na vaření kávy, dokonce i kafe a cukr tu byl, tablety do myčky, prášek na praní atd. Kdo má rád hotely, pro toho tenhle způsob ubytování není, skoro vždy je nějaký drobný mínus nebo zkrátka něco, co je potřeba vyřešit. Tady byly ne úplně voňavé polštáře, tak jsem je hodila do pračky. A hodně tvrdá matrace.
Cena za den se vším všudy 50 E, výhled v ceně. Mimo sezonu jsou ceny samozřejmě příznivější, my jsme měli i 15% slevu za to, že jsme tu byli víc jak 7 nocí. Plus ještě nějaký bonus. Byt spravovala realitka, klíče pod rohožkou :)
Paráda.
Největším doporučením je určitě to, že kdybysme jeli na Lago znovu, tak budeme chtít zase sem.

Pokud chcete cestování s airbnb vyzkoušet nebo si jen prohlížet byty, musíte se přihlásit do systému. To ovšem neznamená, že musíte něco objednat. Můžete cestovat jen v hlavě, což dělám při špatný náladě já. V každý zemi už mám vytipovanej domek nebo byt!
Když se přihlásíte přes můj odkaz, budete mít bonus pro první dovolenou:  https://www.airbnb.cz/c/luciek544?currency=CZK





Cestou domů

z Laga jsme se stavili u mojí sestřenice ve Švýcarsku. Byla to sice zajížďka 500 km, ale když máme čas a chuť, je to paráda. Nejsme jen sestřenice, jsme i výborné kamarádky. A naše rodiny taky.
Švýcarsko je úhledná čistá krásná země s jasně danými pravidly. Fajnové jsou tu i odpadkové koše. Připadá mi, že kdyby tu chtěl člověk spáchat sebevraždu, tak to musí udělat úhledně, s úsměvem ve tváři, a ještě pak po sobě vyluxovat.
Moje s. je lékařka, miluje uklízení a boty. S laskavým dovolením jsem si vyfotila její podzimní sérii. Jestli vám připadá, že všechny boty jsou stejné, tak nejsou. Některé mají jiný odstín, případně přezku, kterou ty vedle nemají.
Nechápu, jak někdo může být úspěšný doktor a zároveň mít nejčistší domácnost na světě.
Taky jsem dostala boty.
Dvoje.







 Oblíbený přístroj.
Během 4 dnů jsem ho viděla v akci několikrát.













 Ne, švýcarské krávy opravdu nejsou fialové

 Z hradu Lenzburg
Tady projekce na stole, propojení dobových předmětů a moderní technologie


 




 Vyfoť si mě. Ale zdálky!


Riva del Garda

I. sliboval, že dnes bude hnusně. Zase nebylo! Furt mi je vedro.
Vydali jsme se do městečka Riva del Garda, který většinou zná každej, kdo na Gardu jezdí. Je hodně turistický i sportovní. A bylo tu oproti naší nostalgický části Gardy dost lidí, i když prej o víkendu je to x-násobný a v létě ještě víc násobný. To by se mi už nelíbilo.
Byli jsme tu v nádherným muzeu, tři patra výstav za 5 E, cena naprosto symbolická. Muzeum je v nádherný starý kamenný budově uprostřed města, z věže má vyhlídku kolem dokola.
I. tu byl o víkendu na kole, jel stezkou Via Ponale, což je cestička ve skalách, která vznikla už na konci 18. století a cyklisti ji milujou. Teda ti, co chtěj překonávat sebe sama. I. něco cestou vyfotil, poznáte to podle modrýho nebe. Fotky z dneška tak modrý nejsou (i když bylo vedro).

Jak jsem koukala na ty moje minulý fotky, je to bída kvalita. Jsou z mobilu a ještě navíc jsem zjistila, že mám zablemcanou čočku. Navíc není skoro nikdy úplně jasno, je takový zvláštní kouřmo. Jako ve starejch filmech.

Zítra ráno už tu končíme, přejíždíme ještě na pár dní k sestřenici do Švýcarska. K naší Lago gardovský dovolený pak ještě napíšu pár praktickejch informací - ceny a bydlení, o který mě někteří z vás prosili, ale bude to asi až o víkendu.

Nechce se nám pryč.















 To černý nahoře na obloze není mrak, ale můj prst



Odtud dolů fotky z Via Ponale