Spisování

Dnes ráno jsme se potkaly s Bárou, která je pořád šťastná i Šťastná, v letenským knihkupectví.
Začaly jsme se bavit o tom, jak obě píšeme knihu a jak nám to ne/jde.
Pak jsme se tomu začaly smát, protože jsme stály uprostřed stovek, možná tisíců bestsellerů, a troufale probíraly vlastní literaturu. Bára už aspoň má tři knihy na pultech, ale já jsem zatím nula. Možná jí i zůstanu, protože jsem zjistila, že mi úplně stačí, když ten příběh, co mě tak strašně tlačil v hlavě, sypu na papír, a tím si hrozně ulevuju a dělám si místo pro jiný příběhy. Jestli si ho přečtou ještě jiný oči, je mi vlastně jedno. 

Ve vlaku si užívám svoji pravidelnou půlhodinu klidu a přemýšlení. Do Prahy. A z Prahy znovu.
Je to hezký.




Spolu



Chodíme se spolu dívat na vlaky. Hrajeme si na písku. Vaříme spolu. Jsme spolu.
Když můžu, nikdy neodmítnu hlídání.
Stává se z něj velkej pohodář. Přála bych mu, aby mu to vydrželo. Je to dar. Pro něj i pro všechny kolem.

Minulý týden jsem zkolabovala z vedra, místo žaludku jsem v břiše měla rozžhavenej šutr. Nešlo to ničím zchladit, pomohly mi až injekce. Nečekala bych, že mě to někdy potká v našem mírném pásmu. Jednou se mi to stalo v AU, pak v Thajsku. Tentokrát jsem byla šťastná, že jsem doma a českou nemocnici mám za rohem. Nejsem na ty vedra stavěná. Už jako malá jsem se před sluncem schovávala a ze všech dovolených přijížděla bílá jako sněhulák. To mi zůstalo. Je to zkrátka daná věc a já se podle ní musím řídit. Už mě lákají jen dovolené směrem na sever.

Buď hlídám, nebo píšu.
Pokud budu psát to, co opravdu strašně psát chci, pak nebudu moct napsat, co píšu. Protože smlouva. 
Ale možná budu psát i jiný věci, o kterých něco napsat budu moct.
Takhle to vypadá, že jen ležím doma na gauči a kupuju si vánoční ozdoby.
Přitom hlava jede na plný obrátky.



Radost uprostřed léta III

Tentokrát jsem zachraňovala pár starých skleněných ozdob, které většině lidí asi připadají jako veteš, ale jsou to pamětnice, a já jsem ráda, že přežily. Všimněte si těch stařičkých koncovek, podle těch se to dá určit. Někdy kvůli takovým ozdobám musím koupit celou aukci, ve které jsou i kousky, které už mám. Tentokrát to tak bylo, ale cena natolik příznivá (305 Kč), že jsem neodolala. 

Balík mi tu ležel několik týdnů, protože potřebuju k rozbalování tu správnou atmosféru. A v těch vedrech ji pořád ne a ne najít. Paní prodávající ozdoby skvěle zabalila, takže některé jsem si jen prohlídla, pokochala se, a zase je obalila. (A strčila do skříně.) Zásadní problém mám s prostorem. Potřebovala bych vlastní muzeum.








21. srpen

Jeden z mnoha nápisů v srpnu 1968 v Hlinsku.Jeden z mnoha nápisů v srpnu 1968 v Hlinsku.Related image


/zdroj: Archiv městského muzea Hlinsko/


Poslouchám, čtu, sleduju. Hlavně ČT 24.
Máme spoustu obyčejných lidí = hrdinů. Hodně toho prožili, vyprávějí, jsou stateční, nikomu to necpou. Krásně mluví Milan Uhde. Babiše před ČRo vypískali. Zeman mlčí. Možná je to lepší. Ale stejně mě rozbrečelo, že prezident mojí země je nepřítel svých vlastních občanů a historie. Starý, zapšklý, vysušený nadsamec. 

Souhlasit nemusíte.




Radost uprostřed léta II

Tuhle aukci jsem vyhrála za základní cenu, nikdo nepřihazoval. Možná i proto, že majitel stromku měl špatně nafocené fotky. To je vždycky chyba, protože se připravuje o peníze. Někdy je nutný riskovat a to přesně jsem udělala. Nevěděla jsem, jak přesně stromek bude vypadat, měl totiž pár opravdu ošklivých současných ozdob (ty jsem hned vyhodila - křiklavý plast), a to možná ostatní sběratele zmátlo. Pro mě je to skvost, za celou svoji sběratelskou kariéru jsem nic podobnýho neviděla. Tipla bych si, že stáří je minimálně 100 let.
Pelíšky, který zrovna dávali v tv, se k těm vánocům v létě hodí taky.







V kině



Hořká česká komedie, ve které se asi leckdo pozná.
Šílená babička, rezignující rodiče, děti bez ambicí ... a poslední noc na chatě, která může ještě leccos zachránit. Druhá půlka sice pomalejší než nastartovaná první, ale dobrý. Aspoň pro mě konečně českej film o něčem. Plus vtipy. To je vzácný.


Voda nad zlato

Hrdinka v našem trávníku

Musím říct, že díky letošnímu létu se naprosto změnil můj postoj k vodě. Daleko víc si jí vážím a šetřím s ní. Když něco vylévám, zvažuju, jestli by se tím nedalo zalít venku. Většinou ano. Večer zalévám, ale jen lokálně. To, co nejvíc schne, nebo mi je rostliny líto. Říkám tomu emoční zalévání a dost mě to trápí. Nejradši bych ho dopřála všem. Vítězí azalka, kterou mi sem zasadil kdysi tchán, je to vzpomínka na něj a ta uschnout prostě nesmí! I když se jí moc dobře nedaří.
Bojím se, aby jednou voda nevyschla. Jakože úplně.
Když si vezmu, že pitnou vodou i splachujeme, je mi z toho dost úzko.
Naše děti budou muset vymyslet odpovídající (úspornější) systém.

Podstávkové domy

Na severu Čech, v místech kolem Chřibské, Krásné Lípy, Kamenického Šenova a okolí, jsou tyhle stavby doslova na každém kroku. Strašně jsem chtěla všechna místa projít a kochat se, ale horké počasí nám to nedovolilo. Vycházky byly mnohdy zality vlastní krví, nohy a ruce mi poštípali žízniví komáři a šaty jsem propotila skrz naskrz. Nebýt hospod po cestě, tak jsme nepřežili.
Vedro mě psychicky rozkládá.



















V seníku

Musím říct, že na to, jak málo zkoumáme, kam vlastně pojedeme na dovolenou (a často rozhoduje momentální nápad nebo náhoda), je Seník trefa do černýho. Jsme nadšeni. Není v něm vedro, naopak jsem se v noci musela víc přikrejt. Já! Seník je součástí statku Na Stodolci a je nám tu blaze. Za oknem výběh s kozami a koňmi, vaří se z místních surovin. Lidí málo, večer píšu venku vedle Seníku a nikdo tady. Blaho. Nikdo nám neříká, co máme dělat, tak si děláme, co chceme. Nemusím se opalovat, ani koupat, protože jinde než doma to nemám ráda. Dovolená!










Už brzy

Seník


Příští týden budeme pár dnů s I. pobývat v tomhle Seníku. Sama jsem na to zvědavá. Doufala jsem, že bude o něco lepší (= horší) počasí. Snad tam neseschneme jako seno, co tam dřív bejvávalo. Seník se nachází poblíž Chřibské. Pokud byste měli tipy na kavárny, muzea, hrady, výstavy a jiný místa, kde se člověk může schovat před sluncem, sem s nimi!

Děkuji.


K moři ne

Kdybyste mě někdo chtěl pozvat k moři, tak rovnou říkám, že děkuji, ale nejedu. V tomhle vedru snesu maximálně dobře klimatizovanou kavárnu, kupodivu i ve vlaku Říčany - Praha bývá příjemně. Snažím se psát, co to jde, ale moc to nejde. Hlava by potřebovala bydlet v lednici. Schůzky si nedávám. Až se ochladí. Hodně jsme teď byli v Hole, byt je neustále v obležení, vzali jsme tam babičku, pár dní tam strávila i ségra. Ale je tam vedro k nevydržení, takže je žádoucí stát co chvíli pod studenou sprchou. Ale kavárny, bistra a jídelny tam milujeme.

Příští týden má I. dovolenou, ale protože si letos nemůžeme vyskakovat do ciziny, jedeme na sever. Čech, abych byla přesná. Pět nocí tam budeme trávit v seníku. A to doslova. Fotky udělám, ale není tam wi-fi, tak asi žádné průběžné zprávy nebudou. Ale offlajn je taky fajn.