Cestou od prádla k nádobí

... píšu. Kariéra uklízečky a hospodyně má opět navrch. 
Už chápu, proč tolik knih ženských autorek je plných frustrace, pokud píšou příběhy ze současnosti. Ono je těžký nepsat trochu i o sobě, když pracujete se svojí fantazií, zkušenostmi, potřebami ... pořád jste tam i vy. Málokdo se umí potlačit a neprojektovat se. Teď nemluvím o stylu, tam je to žádoucí.

Často si vzpomenu na Virginii Wolfovou, která napsala esej Vlastní pokoj. Říká v ní, že ženy, aby se mohly stát spisovatelkami, musí mít peníze a vlastní pokoj, aby v něm mohly psát. 
Nejsem závistivá, ale když občas slyším, v jak luxusních podmínkách píší moji mužští kolegové, tak najednou ... no ano, závidím. Když pracuje muž, všechno ostatní jde stranou. Když pracuje žena, musí si to nějak zařídit. Myslím, že to neplatí jen u psaní.
Takže: dnes celá rodina na výletě, já u pc. Dobrovolně a ráda. Šťastná, že můžu bez vyrušení psát. 

Občas mi pomáhá Tobi.




Čas loučení





Dnes smutný den.
Museli jsme dát uspat králíčka. Už několik týdnů to nebylo dobrý. Včera přestal hýbat zadníma nohama a celkově byl zesláblej, nejedl, nepil. Nikdo doma nechce říct, že právě teď nastal čas loučení. Tak jsem to vzala na sebe. Mám s našimi zvířaty tichou dohodu, že je nenechám trápit.
I když je to pokaždý hrozně těžký.

Zítra ho pohřbíme na zahradě vedle Amandy a Jenny. Bude v dobrý společnosti.
Tak ... ahoj, Čmoude, budeš nám hrozně chybět.
Zase brečím.


Už doma



Poslední dvě fotky z bytu.
Adriana mi upletla rukavice, až budu v zimě chodit se Cherry ven.
Vyprat ve vodě se šampónem, vymáchat taky v teplé vodě. Musím si to sem napsat, abych nezapomněla. Často totiž blog používám jako soukromý vyhledávač. Hledám, hledám, až najdu (teda většinou). 

Doma všechno tak trochu zanedbané. Chyběla ženská ruka. Zítra poslední angličtina, prázdniny už dýchají za krk. Stela má prodloužený ročník až do konce prázdnin kvůli mononukleóze. Není zatím klasifikovaná z matiky a ještě z jednoho technickýho předmětu, kterej vůbec netuším, o čem je.
Snad to do konce srpna dá.

Cesta vlakem je tak rychlá, že ani nemám pocit, že bych byla někde daleko. Jen za rohem.


Do videnia

Vůbec se mi nechce domů. Byl to jeden z mých nejhezčích týdnů. 
Nejdůležitější událost dnešního dne: mám novou kamarádku. Žije v Americe, je neuvěřitelně empatická, čte můj blog a kamarádí s mojí kamarádkou A, která je na roztrhání. Dnes jsme se o ni musely přetahovat.
Uvědomila jsem si, že za těch 30 let, co s A. kamarádím, nemáme jedinou společnou fotku. Tak jsme se rozhodly, že si i s Máriou (to je ta nová empatická kamarádka) uděláme společné selfie.
Nějak jsme se nemohly naštelovat, abysme byly krásné všechny zároveň, tak nám jeden starý pán navrhl, že nás vyfotí. 
Moc nám to všem sluší!


Divadlo




Ráno budíček před šestou.
Do našeho průchodu vlezli tři ožralové a začali se rvát. Ačkoli to musel slyšet úplně každý v baráku, nikdo nic neudělal. Vykoukla jsem z okna a když jsem měla pocit, že jeden druhýho zabije, zavolala jsem policii. Přijeli rychle.
Takhle já si tady žiju.
Až do odpoledne jsem psala a prožívala u toho divoký stavy. Od zimnice po horečku. Buď je to zaujetí příběhem nebo přechod. Nebudu to radši zkoumat.
Pak krásnej čas s A., večer jsme byly v Národním divadle na strašně zvláštní hře. Čtyři herci přišli na jeviště, posadili se do křesel a vyprávěli příběh. Brala jsem to jako dost zajímavý experiment, ale evidentně to nebylo pro všechny diváky. Každé zakašlání, každé zaskřípání křesla bylo slyšet. Člověk si připadal trochu nesvobodný. Ale hra se mi líbila. Stará paní v první řadě dostala kašel, pan Martin Huba jí z jeviště podal svoji sklenici s vodou, aby se mohla napít. Sám pak do konce představení mluvil bez svlažení úst. Miluju gentlemany!
Pak mojito v podivném pouličním baru a radši honem domů.

Zítra už naposled.
Bude se mi hrozně stýskat.

... a ještě ta koupelna

Dnes celý den u pc.
Jen jsem si vyběhla pro jídlo a kafe do kelímku.
Chtěla jsem si koupit nějakou knihu od slovenskýho autora, ale nemohla jsem si vybrat. Nakonec jsem vybrala. Snad se mi to bude líbit.

Koupelna je fajn. Obložení sprchové koutu vypadá jako dřevo, ale jsou to dlaždice. Voda teče teplá i studená - jak je libo. Zítra musím umýt nádobí, vypotřebovala jsem všechny skleničky, hrnky i lžičky. Je tu jen jeden ostrej nůž, ale to mi na ukrojení chleba stačí. Ten musím umýt taky.

Zítra Adriana a divadlo.










Kuchyň, ve které nevařím

Ještě pořád jsem hrozně šťastná.

Vlastně jsem ráda, že tu ten kávovar není.
Donutí mě to aspoň ráno udělat něco s obličejem, oblíknout se a vyrazit do světa.
Dnes jsem byla v klimatizovaný mini kavárně, kde slečna neuměla udělat capuccino, uměla jen presso. Byla v práci totiž teprve druhý den. To se dá rozhodně odpustit. Tak presso. I s croissantem za 2 E. Zatím nejlevnější.

Včera mi přinesla paní majitelka láhev sektu. Za to, že tu nebylo uklizeno, když jsem přijela a musela jsem čekat. To je hodná. Stejně bych jí nedala špatný hodnocení. Jsem taky hodná. Ale přišlo vhod, hned jsme ho s Adrianou vypily. Dnes se neuvidíme, A. slouží v nemocnici. Je paní doktorka.

Hrozný vedro v Blavě je. Jsem šťastná za svoji jeskyni, i když jsem se v průběhu psaní stejně musela dvakrát sprchovat ledovou vodou. Ne kvůli inspiraci, ale kapky potu mi z brady kapaly na klávesnici. Teplo dorazilo i do jeskyně. Ale přes noc se tu vždycky úžasně vychladí.

Nakonec jsem se pustila do psaní knížky. Měla jsem na výběr z několika projektů, ale příběh Heleny je pro mě momentálně nejnaléhavější. Automaticky jsem začala psát, že Heleně je taky vedro. A ráno, když jsem byla na kafi, měla jsem pocit, že tam místo mě sedí ona. Přitom nepíšu ani trochu o sobě. To by byla nuda.

Kuchyň.
Některý fotky jsou vyloženě špatný, ale neměla jsem čas čekat na správný světlo. Zítra nafotím ještě koupelnu a jsme hotový. Můj byt je v takovým úzkým průchodu, takže metr a půl od mýho okna jsou okna protějšího bytu. Připadám si jako v Itálii, paní taky docela huláká. Pán naštěstí kouká na fotbal. Já večer taky.






 Bílý dveře vedou ven


 Modrý dveře jsou od koupelny

 Průhled přes celý byt. Vchází se do kuchyně, pak je ložnice, nakonec obývák - moje pracovna.





Pokoj, ve kterém píšu + beseda se spisovatelkou

Ráno děsnej absťák. Jestli mi tu k dokonalosti jedna věc chybí, je to kafemašina. Takže jsem se dala trochu do kupy a vyběhla do knihkupectví Martinus, které je nádherné a obrovské a mají tam super kavárnu. Záchrana! Odpoledne jsme šly na stejné místo s kamarádkou Adrianou, konala se tu beseda s italskou spisovatelkou Donatellou di Pietrantonio.











Beseda s italskou spisovatelkou byla moc zajímavá.
Dětská zubařka, která až v 50 začala psát knihy, protože dřív na to neměla odvahu. Ale příběhy v ní rostly už od základní školy. Vyrostla na vesnici, kde nebyla ani elektřina a mluvilo se jednoduchým dialektem. Škola pro ni byla příjemný šok. Skoro ve všech knihách píše o vztahu matky a dcery, protože tím léčí svoji duši. Maminka ji neobjímala, protože se to bralo jako ztráta času, zdržovalo ji to od domácnosti. 
Knihu překládala slovenská překladatelka, která přišla taky, sama má adoptovanou dceru, takže překlad knihy probrečela.
Bratislava je plná zážitků!



 Paní spisovatelka

 První zprava je moje kamarádka Adriana, známe se už 30 let.
Bratislavu jsem si jako místo ke psaní vybrala i proto, abychom se mohly hodně vidět a užít se.








Už jsem tu

Cesta regiojetem příjemná, občerstvení částečně v ceně a co v ceně nebylo, bylo levné. Literární noviny taky zadarmo. Celkově musím říct, že proti cestě s Českými drahami, je tohle za hubičku. Když jsem přijela, byt ještě nebyl uklizený, tak jsem si tu nechala jen kufr a šla se najíst. Bála jsem se, že to paní odflákne, ale ne. A to se tyhle byty špatně uklízejí, protože všechny stěny jsou oklepaný na cihlu. Než mi kleknul mobil, stihla jsem jen pár fotek, zítra přidám další.

Bydlím kousek pod Bratislavským hradem a jsem ohromně spokojená. Pořád je se na co dívat. Teď myslím teda v bytě. Minule byt v Karlíně byl taky fajn, ale přece jen se v těch bílo šedejch bytech brzo nudím. To mi tady nehrozí.
Mám štěstí, že I. není žárlivej, protože jinak by nevydejchal ty dvě povlečený postele. Ale už to takhle bylo připravený :) Naštěstí je rozumnej a ví, že mě nikdo nechce.
(A taky nečte blog.)

Naproti se někdo hádá. Kokot, kokot, kokot, nevieš urobiť ani limonádu!
A někdo smaží palačinky.
Další řvou u fotbalu.
Paráda!!!
Jsem unavená, tak půjdu brzo spát.
Zítra!







P.S. Sedím na tý modrý židli, co vypadá jako černá.


Johana



Knihu jsem si koupila na základě dobré recenze v novinách.
Byla jsem na ni zvědavá.
Přečetla jsem ji za dva večery a hloupý je, že vlastně nevím, co si o ní myslím. Zaujalo mě vyprávění, ale Johana - hrdinka - žena teda moc ne. Někdy mě vyloženě rozčilovala svými názory nebo emocemi. Žije čekáním na prince, stejně jako její matka. A když ten princ zradí nebo zdrhne, ženy jsou zoufalé a situace se zase zlepší až s příchodem novýho chlapa. Je to koloběh, který se tam vyskytuje mnohokrát, ale nedá se říct, že by nudil, protože mě pořád zajímalo, co bude dál. 
O knížce se mluví jako o antifeministické, asi proto, že hrdinka (jakož i další ženy) se doznávají k tomu, že život bez chlapa je o ničem.

Příběh napsaly tři ženy, předávaly si ho jako štafetu. Nesnažila jsem se zkoumat, co konkrétně která z nich napsala, ale styl si udržely jednotný. Což je fajn a velký plus.