... píšu. Kariéra uklízečky a hospodyně má opět navrch.
Už chápu, proč tolik knih ženských autorek je plných frustrace, pokud píšou příběhy ze současnosti. Ono je těžký nepsat trochu i o sobě, když pracujete se svojí fantazií, zkušenostmi, potřebami ... pořád jste tam i vy. Málokdo se umí potlačit a neprojektovat se. Teď nemluvím o stylu, tam je to žádoucí.
Často si vzpomenu na Virginii Wolfovou, která napsala esej Vlastní pokoj. Říká v ní, že ženy, aby se mohly stát spisovatelkami, musí mít peníze a vlastní pokoj, aby v něm mohly psát.
Nejsem závistivá, ale když občas slyším, v jak luxusních podmínkách píší moji mužští kolegové, tak najednou ... no ano, závidím. Když pracuje muž, všechno ostatní jde stranou. Když pracuje žena, musí si to nějak zařídit. Myslím, že to neplatí jen u psaní.
Takže: dnes celá rodina na výletě, já u pc. Dobrovolně a ráda. Šťastná, že můžu bez vyrušení psát.
Občas mi pomáhá Tobi.