Miláno - kde to vlastně bydlíme?

Do Milána jsme se rozhodli cestovat s nízkorozpočtovou leteckou společností Ryanair. Už začátkem února jsme sehnali levné letenky a následně si vybrali ubytování přes airbnb.
V letadle jsme si připlatili dvě stovky, abysme mohli sedět vpředu a mít víc místa pro nohy. Což v případě tohoto malého letadla, do kterého je potřeba narvat co nejvíc sedadel, znamená, že když si Ivan natáhl nohy, tak je měl téměř v pilotní kabině. Sedadla samotná jsou ještě daleko menší, než je člověk zvyklý, tipla bych si, že větší zadek jak vel. 44 se tam nevejde. Soudím tak podle svýho:) Protože je každé sedadlo pevně ohraničené (připomínalo mi to řetízkový kolotoč), nemůžete přetéct k sousedovi. Můj muž zabral svými rameny ještě půlku mého opěradla, takže jsme se nepříjemně překrývali. Víc jak hodinu a půl bysme to teda nevydrželi. Už se nemůžu dočkat cesty zpátky!

Jak je naším dobrým zvykem, na žádnou cestu se nepřipravujeme moc poctivě. Jinak by se nám taky nemohlo stát, že se ocitneme na nějaké adrese, kde ovšem nebydlíme, ale máme si tu jen vyzvednout klíč. Ovšem ne u nějakého souseda, ale přes velmi sofistikovaný systém keys, který nám cca po půlhodině zadávání informací, vyplivnul klíče s označením loft. Načež jsme prolezli celý barák včetně dvorního traktu s dalšími vchody, abychom došli k názoru, že zde rozhodně nebydlíme. A taky ne. Náš loft se nacházel cca 7 km daleko, taxíkem bysme platili mezi 30-40 eury. Nakonec jsme jeli pohodlně 6 stanic metrem za euro a půl.

Našli jsme dům, dokonce pasoval i klíč, ale jméno naší hostitelky nebylo na žádném zvonku, a to jsme prolezli s kufrem a batohy poctivě všech pět pater byt po bytu. Chtěla jsem u každého bytu zkusit, jestli do něj nepasuje náš klíč, ale Ivan mi to zakázal. Takže telefon majitelce a ta nám prozradila správnou šifru. Připadali jsme si, jako kdybysme našli vzácnou kešku, akorát jsme dopředu netušili, že nějakou budeme hledat.

Náš byt je úžasný a místo ještě úžasnější. 
Bydlíme pět minut pěšky od chrámu Duomo, což je zdejší středobod  - asi jako náš Pražský hrad. A vidíme jeho věže z okna! V hotelu, který je poblíž, bysme za ubytování asi zaplatili nesmysl.

Byt je trochu muzeum s vestavěným nábytkem, nádhernými parketami, patrem a spoustou zlata a zrcadel - zejména v koupelně. Což figury jako my velmi ocení, protože se při sprchování vidíte asi v padesáti zrcadlech ze všech stran - sen každého narcise! Já jsem si aspoň konečně detailně prohlídla díry v břiše po laparoskopii, taky mi je sakra mohli udělat souměrně!
Styl našeho bytu nejvíc připomíná art deco mixnuté lehkým kýčem, je tu znát zub času a zašlé slávy, ale to nám vůbec nevadí, protože postele jsou nové a čisté.

Nefotila jsem patro, kde mám svůj pokojíček já, to zase příště.

 


Sprcha - to je takový mini pinďourek, ze kterého líným proudem teče voda.
Umýt se tam je o nervy!












V noci v Praze


Ze včerejší akce byla nejlepší cesta noční Prahou přes Mánesův most k Rudolfinu, kde jsem si zavolala taxi. Znova jsem si potvrdila, že je strašně fajn vidět se s kolegy, herci a režiséry z bývalých projektů, ale není nad to si spolu sednout do hospody. Tady bylo moc kamer a foťáků, ne, nefotila jsem se opět s nikým, a doufám, že ani nikdo nevyfotil mě. Odešla jsem brzy, hned po první vypité sodovce.

Teď jdu dopřipravit spoustu věcí pro Stelu, pro psa a tak, pak si něco málo zabalím a ráno v sedm odjezd na letiště. Už druhý rok nemusím barvit vejce a jsem za to moc ráda.
Hezký Velikonoce!


Radost

Dnes jsem úplnou náhodou objevila ve spamech NĚKOLIK STOVEK vašich komentářů - od loňského podzimu po dnešní den. Ty poslední za dva měsíce jsem publikovala, zbytek ne, omlouvám se, ale jsou mezi nimi skutečné spamy a není v mých silách je jeden po druhém vybírat. Vůbec by mě nenapadlo, že se tohle může stát, do spamů chodím jenom tehdy, když hledám konkrétní mail, který mi měl přijít a nepřišel.
Mockrát děkuju za všechny vaše zprávy, kdybych zapomněla odpovědět na nějaký dotaz, nebojte se, a pište směle na můj mail lucie.smich@seznam.cz a připomeňte se mi!
Už jsem si myslela, že vám lezu na nervy, a proto komentujete jen málo.
Mám radost velikou!!!






Dnes mě čeká společenská akce, kde je nařízený dresscode.
Takže ty kalhoty, co vypadají, že jsou na spaní, jsou moje nové společenské. A ty boty, co vám tak připomínají pánské, jsou moje nové oxfordky, které si vezmu k těm kalhotám. Vršek ještě nevím a kabelka mi dnes přijde poštou.
Ha!
Razím heslo, že nejdůležitější je cítit se pohodlně a spokojeně, takže se snažím vyhledávat to, v čem se cítím jako já.

Stela má mononukleózu, takže musí ležet, odpočívat a držet dietu. 
Trochu to trvalo, než jsme se k tý dg. dopracovali, ale teď už aspoň víme, co jí je. Byla jsem už z toho tak vynervovaná, že když jsem jí nesla tabletku antibiotik, tak místo, abych jí ji dala, snědla jsem ji a zapila sama.
Pak mám mít doma nějakou autoritu!
Do Milána nakonec odletíme sami s I., je mi Stely líto, ale za její nemoc nemůžeme nikdo a nechceme letenky a ubytování nechat propadnout. Myslím, že v jejím věku už můžeme být aspoň trochu krkavčí a sobečtí. Opečovávání jsme jí ale samozřejmě zajistili.



Miláno



V pátek letíme do Milána. Strávíme tam velikonoční víkend, který má být deštivý. Aspoň tak to zatím říkají předpovědi. Jak má být tady vlastně nevím. Určitě líp :)
Starosti nám dělají jen dvě věci - zaplacené letenky nejdou vyhledat v systému a Stela má pořád krk jak po ničivý katastrofě. Zítra odběry a kontrola, tak uvidíme.

Byt jsme si opět našli přes airbnb. Sice jsem původně měla zaregistrovaný jiný, ale zjistila jsem, že ho spravuje (tudíž i uklízí) agentura, což je často problém. Nikdy tomu nedají péči jako sám majitel. Takže jsem se tam po čase podívala na recenze a nebyly dobré. Tak jsem tohle ubytování zdarma zrušila a hned si našla jiné, vypadá i lepší a je úplně v centru. Za stejné peníze. Velká výhoda airbnb je, že můžete váš pobyt zrušit ještě 48 hod před příjezdem a nic neplatíte. Pokud tuhle možnost mají tedy pronajímatelé takto stanovenou - a má ji tak cca 90% z nich.
Airbnb používáme i na cesty po Čechách, klidně i na jednu noc, třeba v Jihlavě, Brně ... je to obvykle levnější a konformnější než průměrný hotel (nemluvím tedy o pěti hvězdičkách).

Pokud byste airbnb chtěli zkusit i Vy, můžete přes můj odkaz. Získáte tím kredit 29 Eur (a já 15 Eur) na ubytování. Nejsem (jinak než uživatelsky) spojena s touto agenturou, jen chválím, co mám sama hodně dobře vyzkoušené. Navíc je to vždy skvělý dobrodružství!


Jdu dohledat ty letenky (snad se mi to podaří).


Ples

Včera měla Stela ples. Její škola pořádala v Lucerně stužkování prváků a šerpování čtvrťáků.
Jenže Stela kromě plesu taky měla angínu, i když na fotkách to nevypadá.
Ale zrovna dostala druhý ATB, takže se nevědělo, jestli teda vůbec někam vyrazí. Ale všechno už bylo domluvený. A přišly šaty. I boty přišly (den před). Chlupatá kabelka dorazila taky. A holky se u nás chtěly převlíkat a malovat.
Takže nakonec jsme je dovezli až před Lucernu, Stela se nechala ostužkovat a honem zpátky domů do postele. Čekali jsme na ni na Václaváku, na ples půjdeme pouze v případě, že se dohrabe k maturitě. Zatím mi to připadá hodně v nekonečnu.

Já: Stelo, nemůžeš bejt taky někdy elegantní jako tvoje spolužačky?
S: Když já nejsem ten typ. Necejtím se v tom. Copak tys byla někdy elegantní?
Já: Asi ne, taky to ke mně nešlo. Babička mi vždycky říkala, že vypadám jak utržená ze řetězu.
S: Tak vidíš, jsem po tobě ... A jakej styl máš vlastně teď?
Já: Teď?! Já nevím, asi žádnej. Nuda.
S: Snad zas tolik po tobě nebudu!










Chci nebo musím?

Vencasa: Brain Awareness Week

/zdroj pinterest/
 

Dnes jsem narazila na výzkum, který se zabývá tím, kolik času denně věnujeme tomu, co musíme, a kolik tomu, co opravdu jenom chceme. Ono se to sice částečně prolíná, protože šťastný ten, kdo si z povinnosti dovede udělat zábavu. Stejně je ale zajímavé, jak se věkem procentuální hodnoty přelévají. Dá se říct, že nejhorší je období, kdy máme malé děti a jsme tak vyřízení, že se třeba procházka nebo sex dostanou do kolonky musím, zatímco po pár letech (no spíš desetiletích) se zase vrátí do pozice chci. Takže kolem třicítky velká většina respondentů uvádí, že chci zaujímá v jeho životě max. 10%, ale třeba i jen 3%, postupem času se to hodně zlepšuje, až zase skoro nabydeme dětské  volnosti. Akorát si ji už neumíme tak užít.
 
Přiznám se, že já nedovedu určit, kolik je v mém životě musím a kolik chci.  
Chci ale rozhodně převažuje. Nejvíc mě otravuje chození po doktorech, nekonečná práce v domácnosti a vaření.
Jak jste na tom vy?
 

24 týdnů

V rámci ranní duševní hygieny jsem si pustila film 24 týdnů.
Velmi civilně vypráví o úspěšné stand up komičce, která zjistí, že s jejím těhotenstvím je cosi v nepořádku - nejdřív se dozví, že čeká dítě s Dawnovým syndromem, pak ještě to, že dítě má srdeční vadu. Rozhoduje se, jestli si ho nechat, nebo jít na přerušení, což ale znamená usmrcení dítěte v děloze a následný přirozený porod.
Film chvílemi připomíná lékařský dokument, protože skoro všechno vidíte a prožíváte s hrdinkou. Tuhle komplexnost mám ráda, ale české filmy si na ni moc netroufají. Asi to změním :)
Rozhodně je to hodně zajímavý příběh, který s vámi bude cvičit.
Kapesník nutností.
 
 
 

Když žena hlídá a muž vaří

Jakmile doma probíhá nějaká tvůrčí činnost, obrátí to naši domácnost vzhůru nohama a nikdo pak nechce uklízet. Takže je to na mně. Já v tom nejsem taky moc dobrá a často si připadám jako námezdní síla. Občas se i rozbrečím, ale nikdo mě nebere vážně. Hrozně ráda bych Stelu naučila, že je dobré povinnosti řešit průběžně. To je moje hodně oblíbené slovo, má v mém životě přední místo. Jinak bych určitě nezvládla denní studium na VŠ s malým dítětem za zády, nemohla bych pracovat tolik hodin denně s druhým malým dítětem. Měla jsem období, kdy jsem si musela naplánovat, nad jakou zápletkou budu během jízdy autem přemýšlet, abych po návratu domů hned mohla zasednout k pc. Dnes už je situace jiná. Naštěstí. Protože se to nedá vydržet moc dlouho. O to víc si teď užívám, že třeba zítra nehodlám dělat vůbec, ale vůbec nic.
Ovšem kdybych měla některému slovu dát větší význam než těm ostatním, bude to určitě ono průběžně. Bohužel jsem jím nikoho v naší rodině nenakazila, děti už vůbec ne. Ty všechno řeší na poslední chvíli, dostávají se do svízelných situací, ale nic je nepoučí, nedonutí. Asi je to už v povaze.