Noční program

 
Moje dny, ani noci, nemají pravidelný režim. Někdy jdu spát v deset, jindy o půlnoci, občas píšu do tří ... a spánkový deficit pak doháním přes den podle toho, jak můžu nebo nemůžu.
Místo počítání oveček jsem objevila fantastický program na stanici Sport 5 (absolutně nevím, co to je za stanici, protože si ji pouštím jen v jednu, ve dvě či ve tři v noci). V tu dobu tam totiž jede norskou krajinou (asi norskou) vlak. A někde vpředu na skle má zapíchnutou kameru a vy můžete sledovat jeho cestu. Včera jel sněhem. Většinou se to odehrává tak, že hrozně dlouho jede jen prázdnou krajinou, domy abys pohledal, zastávku se mi podařilo vidět jen jednou a lidi jsem neviděla nikdy.
Nádhera.
Není to žádná smyčka, která se točí pořád dokola.
Je to reálná trať.
Po několika desítkách minut sledování mám vždycky pocit, že jestli okamžitě neusnu, tak z toho upřenýho sledování dostanu epileptickej záchvat. A tak radši usnu.
 
Co děláte vy, když nemůžete usnout?
 
 

Zase zklamání!


Miluju knížky spisovatelů o tom, jak píší.
V knihkupectví je lehce prolistuji a většinou ihned kupuji.
S Harukim jsem sázela téměř na jistotu.
To bude počtení!

Po padesáti stránkách jsem se už nemohla prokousat nudou. Těch  pár odstavců, které mě zaujaly při koupi, nedokázal už žádný jiný překonat. Vlastně nechápu, komu je kniha určena. Jestli něco objevného řekne čtenářům, kteří sami nepíšou ... protože těm, co píšou toho moc nenabízí. Ani si nejsem jistá, jestli to je esej nebo co to vlastně je ... ale učíst 230 stran se mi nepodařilo.
Pokud se vám tahle kniha líbila, napište mi, prosím, v čem tkví její kouzlo.
Moc ráda bych si o tom aspoň přečetla!
 

Kdybych bydlela sama

 







 zdroj: archdaily.com


Zvolila bych si tenhle styl.
Klidně bych se sem mohla rovnou nastěhovat.
Byt má nějakých 35 m2 a je naprosto skvělý.
Vypadá sice jako před rekonstrukcí, ale je po.

Poměrně dost teď studuju psycho materiály, které potřebuju ke svojí práci. Abych rozuměla postavám, o nichž píšu. Překvapily mě závěry několika výzkumů, z nichž vyplývá, jak málo lidí si připadá, že jsou sami sebou. A v mnohem větší míře ženy, než muži.
Hlavním důvodem je zaměstnání, které vykonávají.
 
Dá se říct, že čím větší firma (nedej bože korporace!), tím menší prostor pro osobitost, skutečnou kreativitu, vlastní pohled, vlastní názor, pro jedinečnost každého z nás. Tohle vyhovuje jen lidem manažerského střihu, materialisticky založeným, emočně středně až málo použitelným.
Proto spousta z nás volí vlastní cestu, radši navléká korále, šije kabelky, stará se o koně, uklízí cizí domácnosti ... protože svoboda podnikání a hlavně svoboda v hlavě se zaměstnaneckými bonusy vyvážit nedá.
Stále víc lidí, které znám, se začalo ubírat svobodomyslnou cestou a já se o tom s nimi hrozně ráda bavím.
Jaká asi je slečna, co si pořídila tohle úžasný bydlení?

 

Noční směna

Když nás je teď doma tolik, nejlíp se mi pracuje v noci.
Jenže pak nejsem schopná ráno vstát.
Dnes jsem si trochu pobrečela, protože jsem se loučila s mým velkým autem. Měla jsem ho moc ráda. Jenže jsem ho prodala a měním ho za malé.
Nemáme už chalupu, Amandu taky ne, takže nejezdím žádné štreky s autem naloženým po střechu. Už jen tak popojíždím. Nejvíc sama. Zřejmě jsem v popojížděcím stádiu svého života.

Zítra ráno přijde skvělý pan pojišťovák, který je u nás nyní tak často, že bysme mu taky měli uvolnit nějaký pokoj. Pojistí malé auto, pro které si odpoledne jedu. Tak kdybych náhodou hned bourala, abych byla pojištěná. Mám strach. Poprvé v životě budu mít automat a jenom troje dveře.

Myslela jsem, že napíšu nějaké knižní tipy, ale všechno, co jsem teď přečetla, se mě nijak nedotklo. Tak vás nechci ovlivňovat, protože vás se třeba dotkne.
Začala jsem být dost náročná na to, čemu věnuju svůj čas.
Když se dlouuuho nezačtu, knihu odkládám. A pak většinou daruju někomu, o kom si myslím, že by aspoň jemu mohla přinýst trochu toho potěšení.

Trocha toho rodinnýho štěstí

Babičky, děda a celá velká rodina mě hubují, že jsem samá výstava a film, ale kde jsou fotky Tobíse?
Tak jich pár přikládám.
Je to jedlík, křikloun, hyperaktivista, pohodář, roztomilouš a nespavec k pohledání.
A není nikomu podobnej.
Ale nám to neva, máme ho rádi i tak.

Celý září jsme zase všichni pohromadě u nás, tak je veselo.
Akorát nezvládáme nákupní logistiku.
Když není co jíst, jeden si v prázdný lednici vždycky něco najde.
Ale pět lidí plus mimino?
A spotřeba toaletního papíru, mýdla, šamponů a uchošťourů je značná.
Pračka i myčka jedou několikrát denně.

Ale všechny provozní problémy vždycky vyváží pozdní večerní čas, kdy Tobi konečně (na chvíli) odpadne. A my se pereme o místa u bedny.
Dnes navíc máme burčák!





 


48

Právě dnes.
K narozeninám jsem si přála navštívit výstavu Krištofa Kintery v Rudolfinu.
Jeho tvorbu sleduju už pár let a vždycky mě nadchne.
V neděli odpoledne bylo sice v Rudolfinu nacpáno jako v Ikee, ale návštěvníci se hodně dobře bavili. I muži. Řekla bych, že ti zejména. Asi kdekdo z nich by si vyměnil své byznysové kvádro za montérky a zasedl k umělcovu pracovnímu stolu a pracoval ... hrál si.
Chvílemi jsem si připadala jako v tátově garáži a trochu mi unikalo, co je instalace a co obyčejný bordel. Právě to mě ale strašně baví!
Ovšem radši nechci vidět tu ne-ekologickou stopu, kterou KK po sobě zanechává.
Jeho fascinace pájením, tvrdnoucí pěnovou hmotou, která leze z tuby či spreje, je všude. Prostě všude. Taky by mě zajímalo, kde některé exponáty po výstavě skončí. Co z toho přežije a co půjde do sběrného dvora.
:-)
Vtip.
Nebo ne?
 
Ty báječné instalace by si zasloužily mnohem lepší foto kvalitu, ale já už s sebou nosím jen mobil.
Rozhodně se běžte podívat. I s dětmi! Jediné děti, které se tu otravovaly, byly děti výtvarníků (jak jsem náhodou zpozorovala). Ty v podobném prostředí asi vyrůstají, ale všechny ostatní mrňata se s radostí v některých instalacích dokonce vyválely.
I to je na téhle výstavě prima, nebojíte se, že něco rozbijete.
A bonus? Výstava je zdarma!
Protože je stá, jubilejní.