Ještě naposledy votravuju s tím uměním, ale tohle opravdu stálo za vidění, dokonce to ve mně nastartovalo fantazii, kterou jsem tady nechala zalezlou odpočívat.
Zítra už začínáme pomalu balit, v pondělí večer zdejšího času odlítáme.
Snad se ještě vzmůžu aspoň na jeden příspěvek.
Zážitků je moc, ale jsou takový rodinně obyčejný, dneska jsme třeba Tobimu všichni naráz zpívali, ale jestli chudák dítě bude mít hudební sluch, tak jsme mu spíš ublížili.
Připadá mi, jako bych byla někde za rohem, a ne v Austrálii!