Bez proudu

Dnes nešel u nás v ulici proud.
Je neuvěřitelný, kolik člověk udělá práce, když si nemůže zapnout počítač, televizi a nemá ani data v mobilu, protože zapomněl heslo svého ID (nebo prostě nějaký jiný heslo) a nemůže s mobilem dělat žádný jiný věci než prostě volat nebo posílat sms.
Takže jsem vyklidila jednu skříň v ložnici a uklidila špajz. Našla jsem v něm spoustu zajímavých prošlých potravin, vánoční svíčky, které jsem hledala (jak jinak) o Vánocích, zjistila jsem, že mám šest polohrubých mouk, ale žádnou hladkou a hrubou, a pak mám spoustu pitomostí jako třeba vypeckovávač třešní, který jsem použila jednou. A protože z nějakého neznámého důvodu trpím tím, že nemáme doma brusinky (co kdybysme náhodou dělali svíčkovou, že jo), tak těch jsem pro změnu našla sedm sklenic. A taky mám asi třicet vanilkových cukrů (a to skoro nepeču) a stejně tolik prášků do pečiva.
 
Kdyby nešel proud víc dní, tak udělám spoustu užitečný práce!
 
 
O gauč se všichni doma přetahujeme.
Na Cherry vyjde řada vždy dopoledne.


Zase jsem nic nepochopila

V sobotu jsme byli v Rudolfinu na výstavě jednoho z nejžádanějších současných fotografů.
Kdybych si nepřečetla, že "jeho snímky se vyznačují velkou bezprostředností a klamnou jednoduchostí. Kompozice často budí dojem, že vznikly náhodou nebo ledabyle, ale při bližším pohledu je zjevné, že byly velmi pečlivě naaranžovány a konceptualizovány, " tak si myslím, že si z nás pan fotograf dělá srandu. A největší sranda na tom je, že on si ji opravdu možná dělá!
Fakt jsme se dost pobavili, např. série fotek, jak němečtí důchodci chodí lesem, je báječná.
Jako kdyby je fotilo malé dítě, které zrovna zakoplo o hřib a spadnul mu foťák.
Nechybí ani trocha obscénnosti, soukromě jsme výstavu pojmenovali "u zrzavých pipin".
Líbila se mi ale ledabylá instalace, tady opravdu věřím, že nahodilost je hodně připravena a zinscenována. Někde jsou fotky připíchnuty jen špendlíky, to mě taky bavilo.
Pravda ale je, že tyhle fotky jsou zapamatovatelné, prostě originály. Kdyby mi jednu z nich někdo zamíchal mezi jiné fotky, okamžitě autora identifikuju.
A o to asi (nejen) v umění jde.
 













 
 

Film!

Dnes velký filmový zážitek.
Bába z ledu od Bohdana Slámy.
Úžasnej čistej film o vztahu na starý kolena, o rodině, o synech, kteří jsou pičusové (řečeno slovy Pavla Nového). A taky o otužování, jen z toho pohledu na ledovou vodu začala půlka diváků kašlat.
Babičce a Stele se sice nelíbila dost naturální sexuální scéna paní Kronerové a pana Nového, ale mně to tam prostě patřilo. Navíc ta pointa! (Neprozradím, nebojte se.)
Jednička s hvězdičkou!
Kam se hrabe La La Land.



Tam, a zase zpět

Začátkem listopadu jsem posílala Kryštofovi do AU přání k narozeninám a pár českých časopisů. Narozeniny měl za dní. Balíček tam vůbec nedorazil, a včera se mi po skoro 4 měsících vrátil zpět.
Je to hrozně divný pocit, zjistit, že nemůžete svýmu dítěti vůbec nic poslat na druhý konec světa. Že je to opravdu hrooozně daleko.
Aspoň, že existuje face time, protože jinak bysme byli bez kontaktu.
To bych se ustýskala.


Zdravý oběd

... a realita.


Nemůžu za to, ale po vlašáku bych se čas od času utloukla.
Nevyměnila bych ho ani za teplý kapustový salát s hruškou a granátovým jablkem, i když vypadá moc hezky a krásně se mi o něm čte. Spíš než na kvalitu jídla dám na kvalitu čtení.
Kuchařské časopisy kupuju svému muži.
Ten je ocení a něco dobrýho mi uvaří.

V posledních dnech pracovní lavina.
Včera večer jsem naštěstí dopsala tu vánoční komedii, sice v první verzi, ale je to tam!
Vůbec nevím, jestli to vlastně je komedie, a jestli to je dobrý ... to už vůbec ne.
Ale ulevilo se mi.
Co jsem chtěla říct, to jsem řekla.

Včerejší poznatek o mužích středního věku: Dělí se na ty, kteří si pěstují svou image, a na ty, co prostě jsou.



Paterson

Včera kino v zajímavé sestavě: moje dítě, dítě mojí sestry, dítě mojí sestřenice, a já.
Bála jsem se, že je svým výběrem filmu otrávím, ale kupodivu ne.
Všem se to líbilo.
Kdybych ten film měla popsat jedním slovem, nenapadne mě nic přesnějšího než zvláštní.
Pomalý, poetický, o obyčejných věcech, ale neobyčejně.
Významnou roli v příběhu hraje stereotyp.
Hodně mi to připomnělo jedno moje kancelářské zaměstnání ve dvaceti, ze kterého jsem po 14 dnech právě kvůli stereotypu odešla. Odejít nebo zemřít. Jiná volba pro mě nebyla.
Miluju ovšem stereotypy, které se nějak zázračně promění v rituály.







Dnes

Abych pořád nekupovala jen vánoční ozdoby, tak jsem dnes Stele pořídila rovnátka a sobě pekelně rudou rtěnku. Prý bezvadně drží a neobtiskuje se, říkala GetTheLouk. To doufám, protože je to nejdražší rtěnka v mým životě.
A právě jsem dokončila e-nákup na Košík.cz.
Zítra se mi nechce jít do krámu.
Chce se mi psát a navečer jdeme do kina.
 
Dnes krásný počasí, ale užila si ho jen Cherry.
Když jsem lítala pološílená po bytě, že nestíhám, tak ona si hověla na terase. Pobavilo mě to.
Někdo se holt má.
 
 Zatím známe Tobiase jen skrz obrazovku. Vypadá to, že pořád spí.
Ale vůbec to není pravda.
 

 
 

Mohla jsem mít židli

Poslední dobou mě dost bolí záda, tak jsem poslala do kytek svoji starou psací židli, sloužila mi věrně deset let. Našla jsem si na netu novou, jenže: Jenže jsem v ten samý den, kdy jsem si pro ni měla jet, našla nabídku na prodej starých vánočních ozdob. Za stejně velké (velké!) peníze.
Jak si myslíte, že to dopadlo.
Přesně tak.
Židli nemám, záda mě bolí, ale ta radost z ozdob!!!!!!!!!!!!!!!!!

 Z toho, jak je zabalená krabice, se dá odhalit spousta věcí o prodávajícím. Zde - hodně kouří, ozdoby jsou nasáklé letitým kouřem, čte reklamní letáky a blesk. Kupuje vajíčka od nosnic v klecích bez podestýlky. Ovšem písmo má úhledné.
 


 Muchomůrky sbírám. Takže další do sbírky.
 

 Vlevo velmi staré ozdoby, takovou jsem neměla zatím ani jednu
 
 Unikátní. Ježíšci v ořechových skořápkách + další věci ve skořápkách.
Velmi staré.
 
 Labuť ve skořápce
 
 Muchomůrka a nějakej další binec ve skořápce
 
 Hrací vánoční strojek
 
Zvířátka ve skleněných koulích, celkem jich je 6
 


Něco ke čtení


Po čase zase pár knížek.
Tentokrát jsem je vybírala z různých jiných důvodů, než obvykle.
Samozřejmě, že hlavní důvod pořád zůstává: číst.
Ale přesto:
Utrpení za pokladnou - francouzský bestseller od autorky, která vystudovala literární vědu a nesehnala ve svém oboru místo, tak šla do supermarketu za pokladnu. Vydržela tam osm let. Být pokladní je moje noční můra. Abyste to nepochopili špatně, já pokladní obdivuju, pro mě to jsou hrdinky všedního dne. Po přečtení této humorné knihy (já se nezasmála ani jednou) jsem si znovu potvrdila, že já bych to nezvládla. Takže pořád nemám plán B, až mě jednou psaní neuživí.
 
Banální příběh - moje oblíbená autorka Alexandra Berková, a asi poslední kniha, kterou jsem od ní ještě nečetla.
 
Zlodějka příběhů - česká detektivka. Spisovatelka strávila pár let v seriálovém psacím kolotoči a do knihy zanesla jednu naši nechvalně proslulou kolegyni, podle které se kniha i jmenuje. Na to jsem opravdu zvědavá.
 
Okamžiky štěstí - český bestseller No. 1. Půlka knihy psaná z pohledu ženy, druhá půlka z pohledu muže. Začala jsem tou ženskou půlkou, kterou jsem přečetla celkem rychle a bavila mě, ale když jsem otočila na mužskou půlku, učetla jsem asi třicet stran a mám problém se ke knize vrátit. Ale takhle já to mám s těma českejma bestsellerama nějak vždycky.
Nejsem asi ta správná cílovka.
 

Můj praktický život



Dnes jsem dvakrát jela autem.
Jednou jsem neuměla zaparkovat a jednou vyparkovat.
V tom prvním případě jsem musela jet skoro o kilometr dál a dojít pěšky. Je to zdravé.
V druhém případě jsem se dost ztrapnila, protože jsem neuměla vyparkovat Sebevědomě jsem zaparkovala mezi natěsnanou řadu bavoráků (já nemám bavoráka), a bláhově si myslela, že když tam umím zaparkovat, budu umět i vyparkovat. Velký omyl! Pozadu je to totiž úplně jiný než popředu! Kdo by to byl řekl. Poté, co jsem vzbudila dostatečnou pozornost a nevěděla si rady, začala jsem předstírat, že mi někdo volá a strašně naléhavě telefonuju. Ve skutečnosti jsem čekala na to, až přijde majitel vozu přede mnou a já budu moct civilizovaně vyjet. Stáli při mně všichni svatí, protože paní přišla asi za čtvrt hodiny, na rozdíl ode mě vyparkovat uměla, a já se za ní svezla.
Je to pořád stejný.
Život je řada stále se opakujících obrázků.
 
Sundávala jsem starou dálniční známku a málem jsem při tom rozbila čelní sklo.
 
Vyřídila jsem nejasnosti v pojistkách, ale pořád to ještě není celé.
 
V obchodě měli jen vajíčka od slepic v klecích - ty já nekupuju. Udivilo mě, že velký řetězec nenabízí žádnou alternativu. Kupuju minimálně ty, kdy slepičky mají podestýlku. Já nezchudnu a podpořím aspoň minimální komfort slepic. I když nejradši kupuju vajíčka z volnýho výběhu ... není v nich stresssssss.
 
A pračka. Předevčírem jsem jí udělala lázeňskou kúru. Opravář mi kdysi řekl, že mám jednou za čas dát do bubnu dvě lžíce kyseliny citronové a pustit pračku bez prádla na 90°C.
Což jsem udělala.
Jenže tentokrát pračka začala po svém ozdravení páchnout.
A prádlo smrdí taky.
Muž se prý na to zítra koukne.
Johoho.
 
Jdu aspoň chvíli psát, aby mi ten den nepřipadal tak zbytečně promarněnej.
 
 

Inspirace

Hodně teď hledám inspiraci na zahraničních blozích o designu (české, nechť prominou, ale většinou je to o bílé - šedé - černé a vytříbených zátišíčcích, a to úplně není moje krevní skupina).
Narazila jsem na tenhle povedený web, který se i příznačně jmenuje http://www.apartmenttherapy.com/. Ne, že bych všude mohla bydlet, ale prohlížet si ty barevné domácnosti je pro mě opravdovou terapií. Např. toto:
 
 
 
 
U koho doma něco takového uvidíte?
Přitom to je jemné, žádná divočina.
 
Brzy mě čeká designérský úkol, nevím, jestli jsem si neukousla moc velké sousto, ale hrozně se na něj těším. Můj obtisk v bytě, kde já bydlet nebudu.
Nejen moje nápady, ale taky moje fyzická práce.
Všechno se dozvíte, budu reportovat.
 
P.S. Nechápu, proč pořád jezdím nakupovat do Penny, když tam mají ty nejzvadlejší ředkvičky na světě. Dneska mi po hodině zvadly i jejich tulipány. Je to pro mě celkově takový zvadlý obchod, ale mám ho nejblíž, když nestihnu dát včas objednávku na Košík.cz.
Kde nakupujete vy?
 
 


Konečně!

Konečně jsem se dostala na výstavu vánočních ozdob do galerie v Roztokách u Prahy. Část své sbírky zde vystavuje sběratelka Věra Dvořáčková.
Tolik krásy!
Rozbušilo se mi srdce jako už dlouho ne, a zůstala jsem nejdýl ze všech, rodina už na mě čekala venku. Nemohla jsem se vůbec nabažit! S každou ozdobou jsem se musela pomazlit aspoň pohledem. Dozvěděla jsem se spoustu nových informací a skoro všechno si vyfotila. To focení je tedy v Čechách rarita, protože skoro nikde ve světě fotit nesmíte. A už vůbec ne soukromé sbírky. Obávám se, že to brzo dorazí i k nám.
Byla tam několik návštěvníků, všichni nostalgicky vzpomínali: "Jé, to jsme doma měli taky ..."
A my jsme chodili kolem vitrín a říkali: "Jé, tohle MÁME doma, a tohle taky ..."
Jenom mi to potvrdilo, že moje sbírání má smysl.
A hlavně je to vášeň.
Tu stěží zakopete na zahradě.
 
Je zde i výstava tvorby Marie Fischerové - Květové, ilustrátorky a malířky, můžete ji znát zejména z dětských knížek, papírových betlémů, navrhovala i vánoční balicí papír apod.
Ale tuhle instalaci jsem jen rychle prošla, navíc mi ji pěkně otrávil jeden starší pán.
Mně fakt nevadí, že si sedne ke stolku, kde si děti mají kreslit, vyndá si svačinu a kafe v termosce. Chápu, že pro někoho je dvacka za kafe ve zdejší kavárně moc a vážím si toho, že i takový člověk navštěvuje výstavy a nesedí doma u bedny. Ale co fakt neodpouštím, je, že smrdí tak, že zamoří celý prostor a tím zkazí prohlídku všem ostatním. Vždycky přemýšlím, jestli to mám těm lidem říct, ale ještě nikdy jsem to neudělala. Tentokrát hlavně proto, že měl s sebou manželku, která už od pohledu vypadala též velmi použitě a nevypraně.
Možná ti lidé vážně netuší, že i bunda se dá vyprat, a na ohavně mastné vlasy existuje šampon.