Švýcarsko

Na prodloužený víkend jsme vyvezli moji mami k sestřenici (mojí, její to je neteř) do Švýcarska. Jeden den jsme byli v Zurichu, druhý na horách. Večer společné večeře a pak český film. Sedmero krkavců, Teorie tygra a Padesátka.
Do Švýcarska jezdíme už přes dvacet let a máme ho rádi. Je tu ale hodně draho. Na co se podíváte, je drahé. Raději nepřepočítávat. Bez azylu u Zuzy bysme to asi nezvládli.
Ale Švýcaři jsou velmi milí a voňaví lidé. Nikde neleží odpadky. Jsou k sobě ohleduplní a slušní. Máme to tam rádi.
 
V Zurichu jsme byli v legendární cukrárně Schober, která právě instalovala vánoční výzdobu - to bylo něco pro mě. Těch ozdob!
Počasí nádherné.
 








 
 Tady prodávají den staré pečivo a sendviče za minimální cenu. Výborný podnikatelský nápad.
Furt plno, zejména studentů.
 








To bílé není sníh, ale mlha.
Byli jsme ve 2000 metrech
 
 Protože se už do Vánoc neuvidíme, Zuza kvůli nám vytáhla ze sklepa vánoční výzdobu
 

 
 
 

Moje příběhy

 Moje sochy v Mojí psychologii
(vlevo, fešák vpravo ke mně nepatří)



Dnes jsem měla jít na den profesionálů na Designbloku, protože jsem se drobně podílela na jedné instalaci. Měla jsem tudíž možnost ho navštívit den před pro zvané, před ofiko otevřením.
Ale jak čtete ... měla ... nestihla jsem.
Což mě hodně mrzí.

Dnešek mě bohužel zaskočil, zkomplikoval se nám projekt, na kterém už nějakou dobu pracujeme. Teda ne, že bych nebyla zvyklá, ale nečekala jsem zrovna tuhle komplikaci.
Moje tělo reaguje, jako kdyby dostalo ránu elektrikou ... a na design úplně kašle.

Nicméně kdybyste se na DB dostali, tak Příběh vany jsem psala já.
Hledejte!

Žlutý víkend

Víkend na Vysočině.
Jednou za rok - vždycky na podzim - se scházíme s partou dvaceti lidí.
Pokaždý na jiným místě.
Poprvé v životě jsem jedla jahelník.
Pořád je co objevovat.











 
A dnes večer ještě pracovní porada. Nejdřív ve dvou, pak ve třech, nakonec v pěti lidech.
Čtyřicetiminutová cesta domů autem mi trvala dvě hodiny.
Moje stará navigace totiž nezná pojem Pražský okruh, takže mě vedla centrem Prahy, kde jsem totálně zabloudila. I s navigací. V jednom místě byl totiž zákaz vjezdu a žádná značená objížďka. A navigace mě třikrát vrátila na stejné místo. Před značku zákaz vjezdu.
Nepodařilo mi zrestartovat můj mozek a začít prostě uvažovat.
Zpět tedy do vesnice, odkud jsem původně jela, a s pomocí taxikáře jsem se konečně vymotala.
To bylo radosti!


Lampa

Na dnešek jsem měla objednaného elektrikáře, který nám spravoval různé věci v domácnosti a taky věšel lustry. Jeden mi chyběl, tak jsem včera večer honem jela do Hornbachu, abych nějaký koupila. Chtěla jsem něco ulítlýho, moje představa byla růžová umělohmotná napodobenina křišťálových lustrů s ověsy ... ale nic takového tam neměli.
Tenhle lustr mě zaujal, stála u něj manželská dvojice středních let a kroutila hlavou, kdo si tohle může koupit?! Když jsem sáhla po krabici a dala si ji do košíku, tak nechápali.
Problém je, že instalace osvětlení je v těchto hobby marketech tak mizerná, že člověk musí mít hodně velkou představivost, aby vybral správně.
Lustr visí v pokoji babiček, aby při odpočinku mohly očima spočinout na té kráse. Protože momentálně tu žádná babička není, pokojík slouží jako sklad ozdob, které přerozděluju a muckám se s nimi.
 
Jsem zase nadšená!
 


 

Veškost

... říkala moje babička těmto starým krámům.
Tuhle skříňku jsem opět (jak jinak) vydražila. Akorát jsem trochu neodhadla vzdálenost, tak jsme s mým mužem pro ni jeli 100 kilometrů tam a 100 zpátky. To se vyplatí. Až ji zrenovuju, budou v ní vánoční ozdoby. Zatím ji můj muž schoval do koupelny, aby nebyla všem hned na očích. Stela se ovšem se skříní odmítla sprchovat. Už teď mě děsí, kde všechny ty moje oblíbené věci jednou skončí.
Ale co.
Zatím žiju, tak si všeho musím užít do zásoby.

A to jsem ještě v pátek doma řekla, že jedu na chvíli do města, a přijela jsem s obrovským balíkem vánočních ozdob, které mi vlakem přivezla z Havířova čtenářka mého blogu Eva.
Evo, moc děkuju, všechny jsou nádherné!
Nafotím později, za lepšího světla.

Strašně bych vám chtěla napsat, jaký teď mám fofr, jak přemýšlím a píšu, a nestíhám skoro nic jinýho.
Jenže nemůžu, protože smlouva a pokuta za nemlčenlivost.
Jestli náš projekt bude přijat, tak budu mlžit ještě dlouho, zhruba tak tři čtvrtě roku.
Pokud nebude, tak budu mlžit pořád a ještě k tomu budu smutná.