Krvák aneb ideální čtení na noc

Uděláme takovou dohodu:
Pokud si myslíte, že by se vám udělalo špatně z krve, tak dnešní příspěvek přeskočte.
Uznávám, že v tomto adventním čase není jeho načasování úplně vhodné, ale pořád beru svůj blog hlavně jako deník (tedy jeho soft verzi). Můžete mi psát, že je to nechutný, ale mně je to dost jedno. Já to tady potřebuju mít, abych se k tomu mohla vracet. Je to můj život.
Původně jsem chtěla jednu fotku propašovat mezi ty vánoční, ale to bych mohla někomu způsobit šok. Tak radši přiznaně.

Fotky jsou z mé páteční operace, dnes mi je poslal zubař.
Vyndání zubu - ukázalo se, že kořen je prasklý a dělal mi několik let potíže. Jenže na rtg to nebylo vidět. A hned následná implantace (zatím čep).
Nechávám si popisovat, co mi zrovna dělají.
Trochu masochistka, no.
Zákrok fakt nebolel, až poté, kdy rána přišla k sobě.
Dnes, 3 dny poté, je mi špatně nejvíc z antibiotik, která mi nikdy nedělají dobře.
Jinak super.

Jde to i nádherně zvětšit!




První adventní

 






Honem vyfotit, než tu zase uděláme binec!
Lehce jsme přeorganizovali police v obýváku, tedy jenom tu vrchní, a já jsem si na ni vystavila i své nové přírůstky do sbírky. Letos jsem si zakoupila v různých dražbách tyto 4 stromečky a jsem z nich nadšená. Ty dva ozdobené jsou neuvěřitelný kýč, ale těší mě to. Ještě jsem dražila jeden třiceticentimetrový z peří z roku 1910, ale když se cena vyšplhala na dva a půl tisíce, vzdala jsem to. 

Postupně vyfotím i nové staré ozdoby, ale na to musí být víc světla.
Haleluja.


Pozdrav z postele


Od včerejška víc spím, než jsem vzhůru, ale dnes už jsem musela aspoň na pár hodin vstát a pracovat.
Stela: "Mami, a víš, že některý rodiče, když jsou nemocný, tak nepracujou? A některý nepracujou ani o víkendech, i když jsou zdravý!"

No jo, nebýt osvč, tak jsem asi už pár týdnů na nemocenský.
Jenže o mě se stát nepostará, a ani nikdy moc nestaral.
Jsem tomu ráda.

Včera mi bylo hodně zle. Nějak se mi celý ten doktorský týden sečetl, a navíc nám v neděli umřel kamarád. A protože můj zubařský zákrok byl ve stejnou dobu, nemohla jsem mu jít ani na pohřeb. Myslela jsem, že aspoň odpolední rozloučení v tenisovém klubu stihnu, ale lehla jsem si - a všechno na mě tak spadlo, že jsem měla i halucinace. A v takovým stavu nemá smysl nikam chodit.
Ale v duchu jsem s ním pořád.
Ach jo.

Stela se rozhodla, že mi bude číst, když je mi tak zle. Abych přišla na hezčí myšlenky.
Dost mě to překvapilo, protože její puberta s mým stárnutím nejde moc dohromady.
Občas si myslím, že kdybych omdlela na ulici, tak si toho ani nevšimne a klidně si půjde do déemka koupit rtěnku.
:)

P.S. Snažila jsem se Amandu vyfotit z nějakého hubenějšího úhlu, ale vždycky uhnula.

Dnes nebo zítra


V těch balících jsou vánoční světýlka a staré vánoční ozdoby, které jsem vydražila. Jedna z krabic už tu leží skoro tři týdny. Je to zvláštní, ale vůbec nejsem netrpělivá. Jak už je to doma ... tak se uklidním. Nerada je vybaluju ve spěchu, musím mít na to tu správnou náladu.
Tak snad dnes. 
Nebo zítra.
Nejdýl o víkendu. 
Pořád jsem si totiž nedojela ke sklenáři s novou (= starou, opravenou) vitrínou, aby mi ji dosklil. Takže ty poklady ani nemám kam dát.

Dnes večer v televizi


Dnes večer na ČT 2 od 21 hod dokument o rodině s 9 dětmi, která alternativně žije v maringotce bez tekoucí vody, WC. Pokud nevíte, co s před - adventním večerem, tohle je určitě dobrá volba!




Postřeh

Santa Claus se saxofonem




Po dnešním maratonu, kdy jsem několik hodin strávila v čekárnách lékařů (už je mi o něco víc jasné, proč se tahle místnost jmenuje čekárna), jsem došla k zásadnímu poznání: Pokud nechci, aby se mi zvedl ještě víc krevní tlak a celkově se mi přitížilo, nesmím si vzít na čtení Reflex a Respekt. Nakonec jsem vzala zavděk vánočním katalogem ze zásilkové služby Magnet, který v čekárně nějaká dobrá duše zanechala, a ulevilo se mi. Málem jsem si z radosti zakoupila Santa Clause se saxofonem, ale naštěstí už mě volala doktorka. 
Zážitků mám tolik, že bych mohla směle napsat Ordinaci v jakékoli zahradě.

Příští týden

Tenhle víkend jsme měli strávit s partou na Moravě. Ve sklípku. Bohužel jsme nemohli jet. Mrzí mě to o to víc, že se vidíme takhle společně jen jednou za rok, právě na podzim. Ale oba jsme s Ivanem bez potřebné formy, nemocní. Já se navíc snažím trochu něco napsat do zásoby, protože příští týden jsem denně u nějakého doktora, některý den i dvakrát. Včetně toho, že na sobě budu mít 24 hodin holter a v pátek tuhle super jízdu zakončím extrakcí zubu a následnou implantací.
Nemám jinou ambici, než příští týden prostě nějak přežít.





Už si nechci nic kupovat. Mám desetkrát víc věcí, než potřebuju. Ale tenhle presso hrnek jsem v našem vetešnictví prostě nemohla nechat!

P.S. Akorát džíny mám jen dvoje. V oblečení jsem zase klesla pod povinné minimum.



Boty



Dnes konečně pořádnej program.
Do 23 hod pobyt v hospodě.
Domů taxíkem, výbornej řidič se spoustou historek!

Zjistila jsem, že se strašně málo zouvám.
Návštěvy nezouváme vůbec.
Není to nehygienické.
Moje sestřenice v Zurichu má bílé podlahy a doma čisto jako na operačním sále a taky choděj v botách. Tam se nezouvá skoro vůbec, je to bráno jako faux pas. Když se někdo zuje, tak jen pro vlastní pohodlí, návštěva nikdy.
Když jsem ji po revoluci poprvé navštívila, vím, že jsem z toho měla šok.

... bože, to je zase téma.
Tak radši dobrou.
Nekamenujte mě.


P.S. Doplňuju až ráno: zapomněla jsem napsat, že doma nemáme žádný koberec. Zejména proto, že pro mě jako pro alergika, je smrtící. I v sebečistší domácnosti je v něm tolik prachu a alergenů, že s tím mám občas problém i na návštěvě.
A ještě! Nedovedu si představit, že bych po celodenním chození zula kolegy svého muže. Kdysi jsem absolvovala poměrně velký trapas a to na mně zanechalo (zřejmě celoživotní) následky.
Takže: ať se zouvá jen ten, kdo opravdu chce!






Tenhle nápis mě vítá pokaždý, když jdu na angličtinu.
Vždycky mi vykouzlí úsměv na rtu.
Je to jeden z mála nápisů, které snesu a mají pro mě tu správnou přidanou hodnotu, zkrátka něco navíc, protože mojí učitelce života, která v tomhle domku žije, je přes sedmdesát let a bydlí sama se psem a kocourem.
Boženě Němcové by se to asi nelíbilo, ale Jana je prostě hodně jiná babička.

Co se týče plakátových výkřiků, které uniformně zaplavily české domácnosti, jako např. LOVE, LOVE, LOVE!, SWEET HOME, ALWAYS YOU ... ty naopak nechápu vůbec. Je to umění? Je to kýč? Neumím najít jediný důvod, proč bych si radši nezarámovala něco osobního - fotku babičky, milostnej dopis nebo počůranej pozitivní těhotenskej test (mimochodem ten si schovávám a Stela ho dostane místo věna - snad do tý doby dvě čárky nevyblednou, je to první záznam o její existenci!). Zkrátka tohle všechno je originál, můj jedinečnej život, a nemusím si k tomu ani dávat nápis MY LIFE IS BEAUTIFUL!

Vůbec nechci pomlouvat vás, kteří máte podobné unifikované nápisy doma a milujete je, chci to jen pochopit!!!! 
Moc se těším na vaše laskavá vysvětlení!



25





Před 25 lety jsem ležela na hekárně v porodnici, kde se skladovaly ženy z různých příčin - např. i po interrupcích. Já tam čekala na porod, ale nehekala jsem.
Byl pátek, doktoři byli na obědě a mě najednou někam vezli výtahem. Tam se jedna sestřička ptá druhý: "Jdeš se taky podívat na tu sekci?" Já na to: "Na jakou sekci?"
Sestry se na sebe podívaly. "Vy nevíte, že vám budou dělat císaře?"
Nevěděla jsem.

Kryštof byl úžasné živé dítě, které kamkoli přišlo, něco způsobilo.
V šestnácti se odstěhoval za svou láskou, v sedmnácti se vrátil domů a jeho další lásky bydlely s námi. Občas jsem se bála, že to nepřežiju, ale teď už jsou ty vzpomínky jen milé a úsměvné.
Ve chvíli, kdy jsme se báli, že nám zůstane ležet doma na gauči, se objevila ONA. V den 21. narozenin za ní Kryštof odletěl do Kanady, teď jsou třetím rokem spolu v Sydney.

Nikdy jsem nevěřila, že naše výchovná svoboda může někam vést. Natož na druhý konec světa. Ale my to jinak neumíme, jsme už prostě takoví. Nevýchovní.

Kryštofe, jsi můj nejoblíbenější syn.
I love you.


Kde bydlí králík

(To je jak název dětský knížky).
Včera jste se mě ptali, kde bydlí po proměně Stelina pokoje náš králík.
Tak si představte, že má pokoj sám pro sebe. Dřív jsme tuhle osmimetrovou nudli nazývali pokojem pro hosty, teď tomu říkáme králíkův pokoj. Jenže on stejně celý den běhá volně po bytě a do klece ho dáváme jen spát. Včera jsme mu věnovali krabici od nového lustru, byl nadšen.

Co se týká proměny (taky se někdo z vás ptal), vestavěný nábytek už máme hotový několik týdnů, takže jsme si ho mohli vyzkoušet - a je vymyšlen opravdu dokonale, funguje, jak má. Pravda ale je, že Stela celý svůj bývalý pokojíček prodala a rozdala, takže se do nového stěhovala opravdu jen s oblečením a minimem věcí. Takže pokud tam neudělá totální binec z hadrů, je hodně prázdný, což je fajn.








Proměna

/před/







/po/











Dnes focení Stelina pokoje pro Nové proměny bydlení.
Proměna trvalo skoro rok, nespěchali jsme, promýšleli, vyvíjelo se to. Všechno dozorovala a vymýšlela designérka Saša Dýcková (a konzultovala hlavně se Stelou).
Poté, co nás opustilo Stelino dětství a panenky Monster High, absolutně jsem si s jejím pokojem nevěděla rady. Když se teď dívám na ty původní fotky, leze mi mráz po zádech. Opravdu chuťovka.
Nakonec se všechno vybouralo a nezůstalo vůbec nic.
Teď krása.
Stely vkus je jiný, než můj, ale nadšená jsem i já.
Sice to ve výsledku bylo dražší, než jsem si představovala, ale stojí to za to.
Dám vědět, ve kterém čísle časopisu proměna vyjde, záměrně neukazuju úplně všechno.

Celý zbytek domu se mi teď zdá jako Popelka.
Ale aspoň mě to nakopne, abych se konečně zase snažila doma s něčím pohnout.
Zlenivěla jsem.



Ó, my bag!






 

Koupila jsem si pořádně velkou koženou tašku, kterou nutně potřebuju už několik let a pořád jsem to odkládala. Tak teď! Tradičně nevýhodně - žádná sleva, nic. Prostě mě okouzlila na první pohled. Nafotit mi moc nejde, ve skutečnosti je mnohem hezčí.
Stála ranec.
Ale já si ji zasloužím.
Dřív bych si ji asi nechala proplatit od svýho muže, ať mi ji schová pod stromeček.
Ale právě tenhle systém dárkování nás přestal bavit.
Dárky mají být o překvapení a ne o tom si povinně něco strčit pod strom, aby to jako nebylo blbý, že tam nic nemám.
Nám to blbý nebude.
Vánoce máme rádi a tím, že si nic nedáváme, nestresujeme se, a daleko víc si užíváme atmosféru.
Ale o tom zase jindy!



Divný noci






 

Mám ráda, když všichni už spí a já zůstanu vzhůru sama.
V tu chvíli cítím největší svobodu.
Chodím teď spát dost pozdě, abych si tyhle chvíle prodloužila.
Zároveň ale cítím strach, protože nevím, s čím se ráno probudím.
Divný noci to teď jsou.