Malíři

Stará pravda zní, že když si pozvete domů řemeslníky, musíte mít turka.
Můžete nabízet ristretto, espresso i lungo forte ... ale turek je turek.
A když ho nemáte, jste trubka.
Jako já dnes.

Vymalováno, vytapetováno.
Už chybí jen lišty u podlah a nové sklepní dveře. Pro nás to jsou pokojové, ale prodávají se jako sklepní. Doufáme, že se pořád ještě prodávají!
Stela nadšena.
Nemůžu plně ukázat, ale naznačovat jo.
Víc až po focení do časopisu.

P.S. Poznala jsem, že je opravdu obrovský rozdíl mezi malířem a malířem. Těch dobrých je evidentně míň než všech scenáristek. Když pan malíř zjistil, co dělám, tak vytáhl jméno mé kolegyně, u které maloval minulý týden a já ji neviděla několik let!








To mám tak ráda!








Vždycky mám radost, když se nám povede na chalupě něco udělat. Tentokrát jsme se vrhli na zahradu a podzimní práce. Sice jen pár hodin, ale je to vidět.
Stojíme teď na rozcestí a neumíme se rozhodnout. Jestli si chalupu nechat nebo ne. 

Potřebuje větší opravy (typu "střecha"), na které nemáme peníze, ani čas se jim věnovat. Dobré by byly i menší úpravy, do kterých se nám taky nechce, protože nejsme kutilové a jezdíme sem kvůli přírodě, procházkám se psy, túrám, hospodám a odpočinku.
Já tu sice většinou píšu, ale to už taky považuju za relax. Sedím aspoň na jiném místě, na jiné židli. Nová inspirace. 

Sama jsem zvědavá, jak se rozhodneme, co převáží. 
Nezažíváme to poprvé, mám tyhle dobrodružství (něco prodat, něco koupit) vlastně hodně ráda!


Focení

Kryštofův pokoj je teď víceúčelová místnost.
Dnes se proměnil v ateliér. Nenechte se mýlit, ten binec, to je instalace.
Stela si aranžovala snímek do soutěže.
Fotka hotová, binec zůstal.



 


Ještě pořád je něco poprvé









Včera jsem pekla buchty. Myslím, že poprvé v životě. V šestačtyřiceti, tý brďo. Jestli jsem se o ně pokoušela už někdy předtím, nevím. Spíš ne. A dopadly skvěle! Co kus, to originál - tvar, náplň, chuť ... žádná nuda.

U nás doma začíná být velký problém s vařením, potažmo jídlem, protože když máte muže, kterej vaří jako bůh, můžete vzít jed na to, že dítě do školní jídelny chodit nebude, páč se mu tam obrací žaludek. Stely nejoblíbenějším jídlem je steak medium rare a v porovnávání jeho chuti a kvality je už docela dobrá. Na rozdíl ode mě. Já nemám potřebu být kuchařskou bohyní, na svůj rohlík s něčím nedám absolutně dopustit.

Nespresso má dvě nové limitované edice kávy, ani jedna mi nechutná.
Mám petrolejové nehty. Teda barvu. Pořád si je při psaní prohlížím.

Zatím takhle

... aneb co na mě kde zbylo, dalo by se říct.
Snažím se předělávat Kryštofův pokoj ve svoji pracovnu, ale problém je v tom, že nejsem schopná likvidovat jeho věci. Ať je to, co je to, je to prostě on. Náš Kryštůfek. Nějaký plán už mám, tak snad se mi ho povede do vánoc zrealizovat. Jinak je mi tu strašně dobře - a psům taky. 
Vzhledem k tomu, že Stely pokoj je cenová raketa, hlavně kvůli vestavěnému nábytku, snažím se ušetřit na sobě (matky dobře znají) a využít věci, které tu zbyly. Navíc já ráda starý krámy, ale Stela moji vášeň nesdílí, takže u ní žádná veteš nebude. Příští týden už se bude malovat a tapetovat, tak potom něco ukážu.





Mezi migrénou a půlnocí

Od včerejška se potácím.
Chvíli spím, pak si myslím, že to je už lepší, tak vstanu, něco dělám, znova bolest, zase spát.
Ráno jsem se přecenila a jela se Stelou nakupovat šaty a boty do divadla. Hned v prvním krámě jsem věděla, že to nedám. Takže zase zpátky domů do postele. V sedm večer vstát, dopsat práci, mezitím se obětoval Ivan a odjel se Stelou nakoupit aspoň věci na tenis, ze kterých vyrostla. Šaty, boty, zítra, snad.
Na fotkách stav naší domácnosti, když nefunguju. Večeře mezi krabicemi od bot. Ale Ivan peče na zítřek husu.







V seriálovém bytě









Včera a dnes v ateliéru.
Točilo se v prvním patře (hospoda), takže jsme mohli s kolegy úřadovat přímo v bytech seriálových postav. Vybrali jsme kuchyň Braunových a bylo to super. Většinou totiž sedíme v nejhorším koutě na chodbě, který na nás zbyde. Tady jsme si připadali jako v ráji. 
Jedna z postav, která tu bydlí - Ivana, se živí šitím hraček. Laskavě je pro nás šije a půjčuje nám je Marie Břichopas a my jsme za to hodně rádi, protože hračky jsou krásné.
Fotit se moc nedalo, protože nám svítila jen jedna technická lampa a já mám v mobilu mizernej foťák. Aby taky ne, když jenom včera mi ráno spadl pod režijní pult a večer pod vlastní auto. Jak může telefon spadnout pod vlastní auto, že pro něj pak musíte lízt po kolenou, to si radši nechám pro sebe.

V seriálovém bytě  jsme si připadali kultivovaně.
Tohle je třeba ukázka eklektického stylu bydlení, který se mi hodně líbí.
Výborný architekt i designérka.
Shodli jsme se, že bysme k Braunovým klidně chodili bydlet.
Když zrovna nebudou točit.


Ohlasy

Díky za vaše milé ohlasy na předešlý příspěvek!
To jsem si početla a pobavila se.
Není v mých silách odpovědět na každý příspěvek, ale udělali jste mi velkou radost!!!
Aby nedošlo k mylnému pochopení - třídila jsem časopisy za posledních xx let a zjistila jsem, jak začala bujet stádnost - stejně jako kdysi vládl sektor. Jen mě zajímalo, jestli i vám vadí, že máte doma stejné věci jako miliony dalších lidí. 
Nevadí mi, že to někomu nevadí, spíš mi vadí, že to vadí mně.
(Bezva věta)
Nějak se s tím v poslední době dost peru - a ještě víc můj muž.
Chci jet nakoupit pár drobností do Ikea a on se ptá, jestli by to nešlo koupit jinde ...

A ještě k těm časopisům: schovávám Bydlení z 80. let jako poklad. Fascinuje mě, jak kultivované byty a domy se tam tenkrát prezentovaly. Je tam spousta nápadů, vkusu, nálad ... jenže to tady existovaly 2 časopisy o bydlení a teď jich je spousta. Co tam taky pořád dávat, že jo. To úplně chápu. Je to stejný jako se seriálama :)

Včera celý den v aťasu, teď jedu znova.
Něco jsem nafotila, dostanu se k tomu asi až zítra.


Co vidím, když ve dvě odpoledne ležím v posteli


Přesně tohle.
Neflákám se. Já totiž ležím pracovně. Přemejšlím.
Zítra máme linkování dalších dílů.

Včera jsem I. ukazovala web jedněch architektů, kteří staví podobné domy jako máme my.
Je to ten samý styl, jaký máme rádi.
Jenže můj muž si začal všímat spíš toho, že jedni mají stejný stůl jako my, další manželskou postel, kuchyň ... no jasně, když mají stejný vkus na barák, těžko si dají dovnitř něco, co nečekáme.
Jedni měli dokonce i stejnou sedačku, a ta ani není z Ikea.

V posledních letech nám začalo hodně vadit, že se s úplně stejnými věcmi potkáváme i v jiných domácnostech. Je to jednoduchý - nesměli bysme nakupovat v IKEA, HM home apod. 
Sice si několikrát rozmyslím, co tam nakoupím, protože vím, že každou věc má další milion majitelů, ale tenhle nákup je pořád nejpohodlnější, nejlevnější a nejmíň náročnej. Sklenička za devět korun ... panebože, nepodílím já se na otrokářství?

Vám, mladejm, to možná tak hrozný nepřipadá, ale my, co jsme vyrostli za socíku, to neseme asi nějak hůř. Všichni tenkrát totiž měli všechno stejný. 
A teď je to znova. Akorát, že dobrovolně.

Vůbec největší copyright je v českých bytech/ domech tzv. severského typu. Teď jsem třídila stohy časopisů za posledních několik let, a někde měli i stejný utěrky a zarámovaný plakáty. Moc tomu nerozumím, proč se právě tohle vydává za originalitu.

Vždycky mě potěší fotky z  nějakýho podnájmu studentů, který maj gauč po babičce a skleničky s Rumcajsem.
Vidím to i jako cestu pro sebe.

A co vy?
Jste originální?
Co máte doma nejradši (a nemá to milion dalších lidí)?
Strašně by mě to zajímalo!


Prosba

Mám strašnou chuť si přečíst tyto tři knížky, ale nedaří se mi je sehnat:
Jakuba Katalpa: Je hlína k snědku?
B. Reynek: Dnes jen o té prašivině
Ivan Diviš: Poslední básně

Nemáte je náhodou? Nepůjčíte/ neprodáte?

Katalpa Jakuba, Je hlína k snědku? [Detail produktu]Reynek Bohuslav, Dnes jen o té prašiviněDiviš Ivan, Poslední básně