... po věcech.
Nevím, jestli to je věkem, ale poměrně dlouho pozoruju, že výrazně opadlo mé nadšení něco si koupit. Mnohem víc přemýšlím nad tím, jak se něčeho zbavit, příp. jak věci zkombinovat tak, abych nic kupovat nemusela. Mluvím o domě, o jeho zařízení a okolí.
Bohužel podobný je to i s oblíkáním.
Nebaví mě si něco zkoušet, prohlížet, toužit.
Na tohle si ovšem musím dávat pozor, byla bych schopná v jedněch teplákách prožít zbytek života.
Proto jsem si dnes dala předsevzetí, že pár oblíbených kusů oblečení (zejména ten příšernej kabát!) odnesu v rámci jarního úklidu rovnou do kontejneru s textilem. Jinak bych se do toho na podzim zase navezla. Takhle nebudu mít jinou možnost, než si něco koupit - nebo chodit celou zimu ve svetru. Jo, ten vlastně taky vyhazuju.
Jsem já vůbec žena?
Můžu takhle být pro někoho femme fatale?
Po čem ovšem toužím neustále, je cestování, čtení, přemýšlení a samota.
A to nejsem inťouška.
Když se sejdu s intelektuálními kamarádkami, nestíhám jejich mozkové pochoďáky.
Křeslo - židle za aukra.
Za devět stovek.
Rok výroby 1910.
Tohle je radost!
Pomalu už jsem vyměnila všechny designové židle za staré, pohodlné.
U stolu žijeme, potřebujeme se i na židli válet.