O pár km dál


Dva dny jsem tupě zírala na monitor a napsala asi 10 vět.
Mentální únava jako prase.
Stela už deset dní nemocná, dnes se k ní přidal Ivan.
V podvečer mi bylo jasné, že takhle nic nenapíšu.
Hledala jsem nějaký inspirativní hotel s pokojem pro jednoho a psacím stolem - to byl největší problém. Pak jsem zjistila, že se mi nechce štrachat nikam daleko a vzala nejbližší volnou "pracovnu" pár km od nás. Za deset minut jsem tu byla.
V minibaru šampus a čokoláda.
V ceně snídaně.
Juchú!




Na začátku


část štábu zezadu

Od tří nespím.
Včera prohlídka předvybraných lokací pro náš nový projekt.
Skoro dvacet lidí - dva režiséři, dvě autorky, kameraman, architekt, lokační, zvukař, stavba, šéf výroby, produkce, rekvizitář, šéfproducentka, kreativní producentka ...

Prvních pár vět jsem o něm napsala v Melbourne v 16. patře při pohledu do rozsvícených oken okolních staveb. Dnes už na něm pracují desítky lidí.
Dojímá mě to. Ne, že ne.
Moje představa se zhmotnila. To, co doteď bylo jen v mojí hlavě, začíná být pravda.
Píšeme opět s Magdalénou, příběhy už se začínají rýsovat.
Většina herců je vybrána.
Rády bychom tentokrát byly syrovější a víc psychologizovaly.
Prostředí zvláštní, místy až bizarní, český seriál ho ještě nepoužil.
Říká si o trochu jinou story.
Nevím ale, jestli obrazovka dokáže přetáhnout emoci toho místa, genius loci ...
Navíc opět pracujeme s velmi nízkým rozpočtem.

Zatím cítím radost.

Jen pár dní




... kvete sakura. Při psaní na ni vidím a užívám si to.
Dnes tu byli zahradníci a udělali další kus práce.
Na mně je odpolední vypletí jahod.
Po psacím víkendu se na to docela těším.
Vyčistit záhon, vyčistit hlavu.

Rozhodla jsem se, že téměř po čtyřech letech psaní dám svému blogu dovolenou.
Musím se zamyslet, jak v něm pokračovat dál.
Zřejmě budu muset víc zapojit autocenzuru, i když takové psaní mě moc netěší. A nechci blog otevřít jen někomu. Buď pro všechny - nebo nic.

Mějte se zatím všichni krásně!

P.S. Poprvé v životě zamykám komentáře. Sobecky chci mít svůj klid. Svoji ulitu.

Hledání





Dnes jsme se jeli podívat do Kokořína na jeden pozemek.
Plánujeme totiž ještě přesun a nový dům.
Naše nároky jsou dost vysoké, ovšem asi jiné než má 99% lidí.
Tenhle kus země nás okouzlil. Má ovšem jednu vadu. Zatím se tam nesmí stavět.
My už tam ovšem ten dům VIDÍME.
Plánujeme příjezdovou cestu, dům máme v hlavě skoro složený, zbývá vyřešit jen tu letní kuchyň a kde na to vezmeme peníze.
Cherry se tam tak moc líbilo, že se vyválela se v nějaké zdechlině a my s ní pak museli vydržet hodinu v autě na cestě domů. 

Koupit dům nebo parcelu je pro nás psychicky jednodušší než sehnat opraváře na pračku.
Kryštof s námi zažil sedmero stěhování, Stela během prvního roku svého života dvě - a teď už 11 let bydlí ve stejném domě. Bojí se, že jí vezmeme domov, tak už tak bezhlavě neplánujeme. Ale být sami, tak si asi na tom pozemku (na kraji lesa, uprostřed skal) zatím postavíme stan.
Naše prudérní děti nám to zatím ještě nedopřejí.
Po kom jenom jsou?!


Duševní potrava



V posledních dnech se děje tolik zvláštních věcí, že by stály za nejednu zmínku.
Jenže jsem vázána buď a) smlouvou nebo b) slušností.
A šifrovat moc neumím.

Rozhodně si ale čím dál víc myslím, že některé slavné lidi je mnohem lepší znát jen z tv a časopisů, s tou jejich mediální aureolou, a nekazit si svou přítomnost jejich přítomností.
A své přemýšlení přemýšlením o nich.

Bála jsem se, že po knize Petry Soukupové (opravdu skvělá) nenajdu nic uspokojivého ke čtení, ale vypadá to na šťastné čtecí chvíle.

Od Alexandry Berkové miluju její Knížku s červeným obalem, ta mě provedla začátkem dospělosti.
O psaní ... je taky fajn.






Netoužím už

... po věcech.

Nevím, jestli to je věkem, ale poměrně dlouho pozoruju, že výrazně opadlo mé nadšení něco si koupit. Mnohem víc přemýšlím nad tím, jak se něčeho zbavit, příp. jak věci zkombinovat tak, abych nic kupovat nemusela. Mluvím o domě, o jeho zařízení a okolí.
Bohužel podobný je to i s oblíkáním.
Nebaví mě si něco zkoušet, prohlížet, toužit.

Na tohle si ovšem musím dávat pozor, byla bych schopná v jedněch teplákách prožít zbytek života.
Proto jsem si dnes dala předsevzetí, že pár oblíbených kusů oblečení (zejména ten příšernej kabát!) odnesu v rámci jarního úklidu rovnou do kontejneru s textilem. Jinak bych se do toho na podzim zase navezla. Takhle nebudu mít jinou možnost, než si něco koupit - nebo chodit celou zimu ve svetru. Jo, ten vlastně taky vyhazuju.

Jsem já vůbec žena?
Můžu takhle být pro někoho femme fatale?

Po čem ovšem toužím neustále, je cestování, čtení, přemýšlení a samota.
A to nejsem inťouška.
Když se sejdu s intelektuálními kamarádkami, nestíhám jejich mozkové pochoďáky.

Křeslo - židle za aukra.
Za devět stovek.
Rok výroby 1910.
Tohle je radost!
Pomalu už jsem vyměnila všechny designové židle za staré, pohodlné.
U stolu žijeme, potřebujeme se i na židli válet.








Prostě víkend


Teď dopíšu příspěvek a vstávám od pc.
Jsem u něj přilepená od pátku, mám pocit, že jsem snad ani nespala.
Uběhlo to strašně rychle, nevím, kde je můj vlastní život, hlava setrvává v příběhu.
Za celý víkend jsem byla jen 10 minut venku. Na zahradě posbírat hovínka po Amandě.

Bojím se, že až vstanu ze židle, tak se rozpadnu.

Amanda a já

 



Před chvílí jsem přijela z porady. Rovnou do pyžama.
Jsme samy s Amandou. Celý víkend. Užijeme se spolu.
Akorát asi skoro nevstanu od pc.
Jsem v trvalým skluzu.


Rizoto z červené řepy

Ne, nebojte se.
Žádný recept vám tu nutit nebudu, neb ho neznám.

Poprvé jsem ho jedla v lednu v Melbourne. Od té doby jsem po něm toužila. Povedlo se mi to až dnes (překvapivě v pizzerii v Centru Černý Most). Vynikající!

Melbourne: 


Praha:



Co se stane s ženským mozkem na mateřské dovolené

Dnes jsem se stala členkou Společnosti odporu proti zdrobnělinám.
O těch jsem tu už několikrát psala. Kdybych studovala psychologii, zvolila bych si jako téma diplomky Co se stane s ženským mozkem na mateřské dovolené. 


A nemyslím to pejorativně. 
Kupříkladu moje kamarádka lékařka na každé MD složila jednu atestaci (tři děti, tři atestace). Jiná kamarádka začala podnikat, další se stala biomatkou, státní úřednice napsala knihu, některým se zvláštně srovnaly priority, jedna flegmatička začala příšerně žárlit, hubená ztloustla dvacet kilo, kyprá začala cvičit fittness aerobic a dotáhla to až do celostátní soutěže, a pár blízkých propadlo chatování na mimibazaru. Když jsem nedávno byla svědkem toho, jak právnička na MD zahajuje den obskurní stránkou plnou hrubek a smajlíků Co dnes vaříte? a ponořuje se do světa podivných karbanátků, polévek s kapáním (kde nejdelší diskuze se vede o tom, co to vlastně kapání je), byla jsem hodně překvapená. 
Když to shrnu, NIKDO jsme nezůstal stejný jako před mateřstvím.
To dá rozum.
Ale jak to s námi zamává, to se asi předem vůbec nedá odhadnout.
Já třeba dřív vůbec netušila, co je hysterie ...

... jo a v tý diplomce by rozhodně nechyběla kapitola:
A co na to naši muži?


Salzburg





Návštěva Salzburgu se kvůli sněhové bouři smrskla jen na hřbitov a vídeňský řízek.
Obojí fajn.
Musíme sem znova, protože tušíme, že by se nám tu mohlo líbit.

Jedno udivení: připadalo nám, že z Rumunska sem přijel na velikonoční pondělí celý autobus žebráků, rozmístili je na všechny rohy kolem kostela a naučili "grussgott". Vypadali jako jedna velká rodina, byli si hrozně podobní. Neumím ty ubožáky nevidět, ale zároveň jsem měla pocit organizovaného zločinu. Snad poprvé v životě jsem nedala nikomu nic.
A pořád na to myslím.

Co dělám po nocích, když píšu




Pořád dnes ještě nemám hotovo.
Nejradši bych někam odjela a vrátila se až po velikonocích.
Nemám je ráda.

Co dělám po nocích, když nepíšu



Po nocích sleduju filmy, které bych dávno měla znát.
Od Klaunů jsem čekala srandu a ona je to fantasticky napsaná + natočená studie třech stárnoucích mužů - klaunů, co kdysi byli přáteli. 

Další film, který mě naprosto pohltil a nadchnul.
Jsem na sledování příběhů naprosto závislá.