Teď něco ze života





V oddělení kuchařek jsme byli jen dva: starší pán a já.
"Mohla byste mi poradit, jakou mám koupit manželce kuchařku?"
"Ježíšmarjá, to po mně nechtějte, já nesnáším vaření."
"Proč si teda tu knihu kupujete?"
"To je pro mýho muže k narozeninám."
"Pro chlapa?! Já bych byl šíleně naštvanej, kdybych dostal kuchařku."
"To já taky."

Kuchařky vybírám podle receptů. Tyhle se mi líbily. Ale strašně jsem bojovala s tou otřesnou obálkou - proč má tak strašidelný font písma?! Objevuje se i uvnitř. Hodně mi to kazí dojem. Na výběr jsem měla i designově krásně zpracované knihy dvou food blogerek - ale tam se mi nelíbily recepty. Málo chlapské. Na půl dne stání v kuchyni. Moc různých surovin a koření. Takže i příliš běhání po obchodech. Proto Lenka Požárová, kterou už dlouho obdivuji jako osobnost, zvítězila. Ale s tím kudrlinkovým písmem mám problém pořád. Co ji to jenom napadlo?



Iva Hercíková z antikvariátu - poslední kniha, kterou jsem od ní ještě nečetla. A nic nového už si ani nepřečtu. Zemřela před pár lety. Moje srdeční liberecká záležitost.

Co se týče beletrie, knihy vybírám tak, že je otevřu a když zjistím, že čtu sama sebe, tak nekoupím. Prostě neobjevný střední proud. Toho je většina. Někdy celkem dobrý příběh, ale věty tak neobjevné a nenápadité ... nevzrušují mě číst.

Teď něco ze života je něco mezi deníkem, zápisníkem a vzpomínkami literární historičky, kterou vůbec neznám, ale už kdysi jsem si tenhle titul poznamenala. Až teď jsem se s ním setkala v reálu.
Ke koupi mě přesvědčil tenhle náhodný odstavec:





Bizarní


Dnes schůzka s Leošem Marešem.
Jo jo, tím.
Pomohlo mi to dát konkrétní náplň slovu bizarní, které zatím v mém slovníku nemělo to správné uplatnění. Čekala jsem leccos, ale realita překonala mé představy. Všechno, co jsem si dosud o LM myslela, jsem rychle musela vynásobit deseti a pak ta představa jakž takž sedí. 
Měla jsem pocit, že jsem se ocitla ve filmu od Almodóvara.
Biják. 

Stela byla v šoku, že jsem se s ním nevyfotila.
Během rozhovoru mě napadlo tisíc věcí, ale tohle teda ne.
Už jenom ta představa je pro mě ještě víc než bizarní. 


Dnes v Liberci






Řidičák.
Endokrinologie.
Rodiče (ta hezká paní na fotce je moje milá maminka).
Legendární knihkupectví a antikvariát pana Fryče.
Něco jsem si koupila, ukážu zítra.
A teď konečně do práce.
Nemám ráda, když začnu psát až večer.
Je to pak nadlouho.

Vyhodit - nevyhodit

Neděle náročná.
Třídili jsme skříně a police.
Naplnili jsme tašky pro kamarády, pro charitu, pro jednu školní družinu.
A několik krabic tříděného odpadu.
Rozhodla jsem se konečně zlikvidovat i videokazety, aby bylo místo na dětské knížky, které si chci nechat.
Přestože mé děti k nim vztah nemají.
Protože já jo.

Těch filmů, co jsem ale na vhs měla!
Chtělo se mi pustit si Rocky horror picture show ... nebo nějakého Rohmera ... taky Můj růžový příběh (na který už jsem v průběhu let nikdy nikde nenarazila) ... ale vím, že tohle jsem si říkala už minule, kazety zachránila - a na žádný film jsem se během roku stejně nepodívala.
A tohle je jen část.
Ještě mám několik narvaných polic jinde

I tak mám ale pocit, že jsme teprve na začátku.
Nijak viditelně nikde nic neubylo.





Dějí se věci





Na tenhle víkend jsem se moc netěšila, protože nás čekalo (a ještě čeká) spousta restů v domácnosti a nutné nákupy. Naštěstí se mému muži podařilo oblíct se do práce v jediném obchodě, takže to nebyly nervy a přebíhání jako obvykle. Podobnou akci dělá tak jednou za dva roky a vždycky jsme z toho všichni hrozně hysteričtí. V jeho velikosti je vždycky výběr minimální, takže to není o vybírání, ale o tom, jestli mají sako ve velikosti 60 a košile 3XL nebo 2XL. A když to má ještě k sobě ladit ... to je o nervy. 

Náladu mi ale rozhodně spravilo předávání Českých lvů a hlavně vítězství Cesty ven, o které jsem tu psala. Doufala jsem, že to tak dopadne. Někdy se prostě věci dějí, jak mají.

P.S. Dějí se věci i u nás doma. Ivan si dnes koupil aku vrtačku!


Ženy nerady dostávají spotřebiče




To asi jo.
Pokud si je nekoupí samy.
Tento týden se mi podařil husarský kousek. Domluvila jsem se s producentem, který mi dluží od roku 2012 peníze, že mi je bude splácet.
Místo oslavy jsem si splnila svůj několikaletý sen.
Koupila jsem si robotický vysavač.
Protože jsem na jeho kvalitu slyšela různé reakce, vybrala jsem si vítěze D-testu.
Zatím uklízel jen chvíli, než mu došly baterky, ale i to nás nadchlo.
Mluví!
Zvířata ho zatím nezakously.
Zajel sám od sebe i pod skříň, kam lezu jen při vánočním úklidu.
Teď se nabíjí, tak jsme v očekávání příštího.
Říkáme mu Žrout.

Amanda je po operaci nožičky.
Zatím chodí po třech.
Ale ve chvíli, kdy se vyškrábala na postel, tak jsem se uklidnila.
Nemám sílu ji vyhnat.
Zatím.



Věříte v anděly?



Andělé všedního dne.
Líbilo se mi to.
Moc.
I když Stela na to řekla: "Zase depka."

I nadále si sice myslím, že Viewegh je nezfilmovatelný, jenže Alice Nellis to zpracovala naštěstí po svém. Vidím ji tam v hlavně v detailech. Pokud máte její filmy rádi, bude se vám líbit i toto.
Je přítomná v každém kinder vejci.

V noci, až zase nebudu moct spát, si to dám znova.



Recy


Ráda dopřávám věcem, které už z různých důvodů nepoužívám, nový život.
Snažím se neshromažďovat oblečení ani hračky po dětech (teď už teda spíš jen po Stele), občas něco prodám, ale spíš daruju potřebným nebo rodině a kamarádkám.
Těch balíků, co od nás odchází.
A tak to má být.





Sama jsem si teď koupila na Fleru recy mikinu, prý jsem na ni stará, ale už jsem se v ní zabydlela.
Při pohledu na králíka mě napadlo, že i naše zvířata jsou recy - po lidech, kteří už je nechtěli nebo nemohli mít. Králík je absolutní pohodář, žije volně v bytě a má svůj kobereček, to je jeho ostrov svobody. Do klece chodí jen na wc a pro jídlo.

Takhle recyklovaně my si žijeme.



Dnes



Z ranní procházky.
Myslela jsem, že fotím Cherry, ale na fotce nikde není.

Zjistila jsem, že mám propadlý řidičák i občanku.
Potřebuju reklamovat kufr, wi-fi na chalupě a obal na ipad.
To je práce na jeden den.
Asi si budu muset pořídit paní na obchůzky a reklamace.
Tyhle věci neumím vyřizovat s grácií.
Vždycky mě to stojí hrozně nervů.

Zahradník se neozval.
Potřebuju prořezat stromy.
Už jsem mu dnes napsala, že si najdu jinýho.
Asi mu to neva.



Cesta ven







Letos poprvé na chalupě.
Sami dva se psem.
Dokonce jsme trochu pracovali venku i uvnitř.
Tahle manželská samota je očistná, člověk se dozví důležité věci, jako: Úplně jsem zapomněl, že podprsenka má háčky.


K Valentýnu jsme si pustili na ČT2 film Cesta ven, který je ověnčený cenami české filmové kritiky a určitě získá příští sobotu i pár Českých lvů. Je to film o Romech, do kina přišly asi 4 tisíce diváků.
Je silný, pořád se o něm bavíme.
Spousta lidí na cikány nadává, ale nevěřím, že bysme na jejich místě byli jiní, jak si povýšeně myslíme. Tohle je příběh jedné holky, která se chce odlepit ode dna, ale s handicapem - jsem černá, mám dítě, nemůžu sehnat práci, nemá mi kdo pomoct, protože celá rodina nemá ani ň ... to je opravdu těžký.
Miluju, když film má nenásilný začátek a v podstatě kdekoli začne a kdekoli zase skončí.
Přesně tak to tady je.

Ohromný zážitek.
A ohromný smutek.



Vitrína





Dva dny v ateliéru. Viděla jsem tolik živých herců, že mi Stela záviděla.
Zase jsem jí nepřinesla podpis od Řezníčka, kterého miluje půlka štábu. Možná víc. Ale psst.
Zpátky domů ve vlaku jsem vyslechla zajímavý rozhovor o blogování.
Nejdřív jsem se lekla, že to jde na můj účet, ale slečny byly jiná věková kategorie.
Nejzajímavější postřeh pro mě byl ten, že kdo si o sobě myslí, že je hezkej, tak se na blog fotí. Kdo si hezkej nepřipadá, tak si tam svý fotky nedává. Protože logicky: kdyby sis přišla na tý fotce hnusná, dáš si ji tam? Nedáš. Dáš si tam jen tu, na který si připadáš hezká.

Asi proto už jsem se na blog hodně dlouho nevyfotila.
Až dnes se psem!
On venku, já uvnitř.
A taky mám novou vitrínku na ozdoby!


Budka číslo 1




Při prohledávání ptačích budek na Fleru jsem našla tuhle malinkou.
Tak strašně se mi líbila, že jsem si ji koupila taky, ačkoli ta opravdová už je na cestě k nám.
Tuhle připevním na trám na terase a budu hlídkovat!


P.S. Všem, kteří jste reagovali na můj článek o mateřství, děkuji a zároveň se omlouvám, smazala jsem ho. Nemůžu vám ho tudíž přeposlat ani soukromě. Kontaktovala mě (asi naštěstí) čtenářka mého blogu – právnička a upozornila mě, že bych kvůli upřímně myšlenému sebekritickému článku mohla mít problém se sociálkou. Budu tedy radši psát o ptačích budkách, než  o svém váhání. To se matkám neodpouští. Vždycky o sobě musíte tvrdit, že jste prostě skvělá! Když napíšete něco jiného, můžou vás nabonzovat. A víte, jak to teď chodí … 


Flashky

Dnes už jsem musela trochu pracovat.
To je ta výhoda osvč, že můžete pracovat, i když teoreticky nemůžete. Neschopenka se dá ukázat leda tak psovi, ale i ten nechápe, proč s ním sakra nejdete ven?!

Po celém horním rtu se mi udělaly vedle sebe opary, tolik pohromadě jsem jich v životě ještě neviděla. A aby jim nebylo smutno, tak to samé se opakuje ještě nad rtem - taky celá řada. Vypadám, jako bych si nechala napíchat botulotoxin. 
Ovšem sebevědomí mi to nezvedlo. 





Dnes jsem na jeden zátah přečetla Flashky, do kterých jsem předtím jen nakukovala a nikdy neměla čas je spolknout najednou. Tak dnes jo. 
Nejsilnější zážitek posledních několika měsíců, těžko si vzpomenu, který byl předtím.

Naprosto sugestivní sloh, postřehy, myšlenky. Krásná slova, která jsem dlouho neslyšela nebo je neznám vůbec. Sarkasmus. Humor. Ironie. Obdiv k tátovi.
Chce to jen trochu znát významného překladatele a spisovatele Jana Zábranu, aby vám bylo jasné, o jakém velikánovi píše jeho dcera. Dostalo mě to.
(Mimochodem - ozve se mi někdo, komu jsem půjčila Celý život od Jana Zábrany? Deník mapující skoro 40 let spisovatelova života, ze kterého jsem byla před pár lety u vytržení? Nechce se mi ho kupovat znovu a strašně ráda bych do něj zase nahlídla. Jenže nevím, komu jsem ho půjčila).

V předmluvě píše Eva (dcera) o sobě.
Škoda, že i ona nevydává knihy. Třeba se to teď změní. Tipuju ji na Magnesii Literu. Minimálně na nominaci.

"Sedím v kuchyni s nohama na stoličce kvůli prokrvování a čekám na lobotomii poledních zpráv.
Nasazuju si dioptrické brýle a v zrcátku s osminásobným zvětšením si ohledávám obličej.
Na nečekaných místech mi rostou různé divné věci.
Svítím si baterkou do krku.
Bude mi padesát let."

... proč tihle lidi nepíšou blog? 
Třásla bych se na každý příspěvek.
Hned si taky odpovím: Protože používají mozek.



Jeden jo a jeden ne

Mám pocit, že mě přejel kombajn.
Tam a zpátky.
Většinu dne a noci trávím v pololehu. Z pc mě bolí hlava - tak jen pár minut, číst mi nejde. Koukám na sport a na filmy. Zejména v noci, když mi nejde spát.


Všiváci - tenhle film názorně ukazuje, k čemu je potřeba dramaturg. Dlouze o tom mluvili například při předávání cen české filmové kritiky. Téma se jmenovalo: Kam zmizel dramaturg?
To je člověk, který si přečte scénář a zjistí, kde jsou jeho slabá místa, co vyhodit, co naopak posílit, atd. Veledůležitá funkce, na kterou se v posledních letech filmaři bohužel vykašlali. Tady pro jistotu není ani žádný drtg napsaný v titulcích. Zjevně se na něj opět zapomnělo (což jsem tušila už při sledování filmu). 
Hvězdné obsazení, děj žádná hvězdička.
Pětkrát to vypadá, že je konec, zaradujete se, ale není. A pokračuje se dál v neskutečnejch vycucávkách. Ale třeba tomu nerozumím.


Chlapectví.
Kandidát na Oscara.
Paráda.
Režisér natočil v průběhu 12-ti let příběh jednoho normálního kluka.
Akorát nedoporučuju český dabing. Hned jde minimálně 80% filmu dolů.
Moc hvězdiček.