V oddělení kuchařek jsme byli jen dva: starší pán a já.
"Mohla byste mi poradit, jakou mám koupit manželce kuchařku?"
"Ježíšmarjá, to po mně nechtějte, já nesnáším vaření."
"Proč si teda tu knihu kupujete?"
"To je pro mýho muže k narozeninám."
"Pro chlapa?! Já bych byl šíleně naštvanej, kdybych dostal kuchařku."
"To já taky."
Kuchařky vybírám podle receptů. Tyhle se mi líbily. Ale strašně jsem bojovala s tou otřesnou obálkou - proč má tak strašidelný font písma?! Objevuje se i uvnitř. Hodně mi to kazí dojem. Na výběr jsem měla i designově krásně zpracované knihy dvou food blogerek - ale tam se mi nelíbily recepty. Málo chlapské. Na půl dne stání v kuchyni. Moc různých surovin a koření. Takže i příliš běhání po obchodech. Proto Lenka Požárová, kterou už dlouho obdivuji jako osobnost, zvítězila. Ale s tím kudrlinkovým písmem mám problém pořád. Co ji to jenom napadlo?
Iva Hercíková z antikvariátu - poslední kniha, kterou jsem od ní ještě nečetla. A nic nového už si ani nepřečtu. Zemřela před pár lety. Moje srdeční liberecká záležitost.
Co se týče beletrie, knihy vybírám tak, že je otevřu a když zjistím, že čtu sama sebe, tak nekoupím. Prostě neobjevný střední proud. Toho je většina. Někdy celkem dobrý příběh, ale věty tak neobjevné a nenápadité ... nevzrušují mě číst.
Teď něco ze života je něco mezi deníkem, zápisníkem a vzpomínkami literární historičky, kterou vůbec neznám, ale už kdysi jsem si tenhle titul poznamenala. Až teď jsem se s ním setkala v reálu.
Ke koupi mě přesvědčil tenhle náhodný odstavec: