Pokud jste dnes už četli Soňu Malinovou, budete mít nejspíš pocit, že vydávám její zážitky a postřehy za své.
Ale není to tak. Neopisuju.Včera jsme se totiž shodou náhod ocitly obě dvě na tom samém místě, aniž bychom se (bohužel) potkaly.
Na Kampě.
Nejdřív jsme si prohlédly výstavu Wintonových vlaků a poplakaly si u osudů zachráněných dětí, pak jsme se vydaly do Sovových mlýnů (hlavně na Adrienu Šimotovou). Já jsem si z dokumentu o ní aspoň zapamatovala jinou větu než Soňa: "Žiju líp, než mi dovolují mé reálné možnosti."
To je, myslím, velký dar, se kterým se setkávám hlavně u umělců. Jsou schopni obelhat realitu - v případě paní Šimotové věk, bolesti, zdravotní stav. Jsou schopni žít ve vlastním světě fantazie.
Znám tenhle stav a miluju ho.
Kéž by mi vydržel.
P.S. Ta barevná restaurace se jmenuje Luka Lu a je na Újezdě. Balkánská kuchyně. Pokud se vám stýská po moři, doporučuju.