Sama v hotelu










Uhodila na mě potřeba samoty.
Rozhodla jsem se tedy, že tento pracovní týden strávím v hotelu. Sama. Potřebuju si nejdřív psychicky odpočinout a pak přemýšlet. Průběžně psát. Vybrala jsem si zrekonstruovaný hotel v Kokořínském údolí, kolem kterého jezdíme na chalupu. Dřív tu byla jen ruina. Z jednoho okna vidím věž hradu, z druhého údolí, dokonce mezi stromy prosvítají okna bytu, který jsem měla rok a půl pronajatý. Pro mě je to tady zaslíbené místo. Hotel je designově zajímavý, já například mám mezi koupelnou a psacím stolem sklo. Všechny pokoje (včetně čtyřlůžkových) mají koupelnu s wc vetknutou doprostřed pokoje a často prosklenou - i když různě pomalovanou nebo polepenou. Není to pro každýho. Někdo bývá i velmi zděšen. 


Dnešní noc tu budu úplně sama, i recepční už odjela, pár hostů přijede až zítra. 
Trochu Hospoda na mýtince to tu je. Nádhera. Snídani do postele jsem odmítla, klidně sejdu těch pár schodů dolů do baru. Stejně budu snídat sama.
Já si to tak závidím!

Více fotek zítra.

P.S. Omlouvám se, ale musela jsem dát aspoň na chvíli do komentářů ověřování podle slov/číslic. Chodily mi denně desítky spamů a tohle je jediný (asi) způsob, jak tomu zabránit.


Nedělní šichta


Od osmi od rána sedím u počítače. Téměř bez přestávky. Ještě nemám hotovo. To jen kdybyste chtěli vědět, co znamená slovo sicflajš. Talent mít můžete, sicflajš musíte.
Zítra už zajímavější zprávy.
Snad.
Jestli tam chytím signál.

Kam v sobotu na výlet?





Dnes jsem strávila tři hodiny s otevřenou pusou.
V sobotu.
Na zubařským křesle.
Doktor se sestřičkou mi vyprávěli vtipy, pak historky z vlastního života.
Nemohla jsem se ani smát. Nemohla jsem si nic zapsat.
Škoda!
Ale nic mě kupodivu nebolelo. Ani při, ani po.
Vyberte si správného lékaře a budete se k němu těšit.
Skoro se ostýchám říct, že mě to bavilo ...


Láska na každý pohled



Přesně po takovém křesle jsem toužila dlouho. Chtěla jsem mít originál. Vídala jsem podobná v zajímavých interiérech, většinou v časopisech. Minulý pátek jsem si prohlížela stránky designérky Pavly Kirschner a jedno takové jsem tam objevila. Bylo na prodej. Neváhala jsem ani minutu. A dnes už ho mám doma.
Láska na každý pohled.

Asi poputuje na chalupu, kde se přetahujeme o jedno rozbité křeslo po původních majitelích. Ráda bych ho nechala opravit do podobné podoby jako je tohle patchworkové. Zatím jsem ale nebyla schopná se k tomu dokopat. 
Nechce se mi jít spát. 
Chce se mi sedět!



Ticho, točíme!



Celé odpoledne v ateliéru. Procházela jsem se v dekoracích. Překvapilo mě, jak jsou krásné. Teda pro mě krásné, protože spousta věcí je z blešáků a bazarů. Do bytu hlavní hrdinky bych se okamžitě přestěhovala sama. Asi se to nebude líbit všem, ale já jsem nadšená. Ještě záleží na tom, jak to bude vypadat na kameru. Potkala jsem se tam s jedním z režisérů, což je můj spolužák z FAMU, kdysi jsme spolu napsali pohádku, kterou nám pak v ČT Brno přepsali k nepoznání, takže režisér odstoupil a já se nechala vymazat z titulků, čímž pádem nepobírám žádné tantiémy. Blbka jedna. Ty si v tichosti  rozdělil dramaturg s režisérem (tím jiným). I hlavní kameraman seriálu je můj spolužák, neviděli jsme se od FAMU. 
Měla jsem z toho milého setkání radost.

Pak porada.
Nastínění dalších dílů.
Hromada kompromisů.
Nemám je ráda.

Konečně!

Dnes přijel zahradník i s pomocníkem. 
Můj muž se mu včera dovolal a vylíčil mu, že kvůli němu už došlo u nás doma na slzy. Rozbrečela jsem se, když jsem viděla, v jakém žalostném stavu zahrada je a já nejsem schopna k nám zahradníka přitáhnout. Ani vtipnými či dvojsmyslně erotickými esemeskami. A že je umím!
Pravdou totiž je, že když se zahradník objeví, mně se okamžitě uleví. Vidím v něm zachránce své zahrady, potažmo sebe samotné. 

Ačkoli tu zůstali s kolegou skoro celý den, hotovo není. Zjevně se nakumulovalo moje nestarání se. Nemůžu říct, že by mě nebavilo o zahradu pečovat, ale opravdu hodně bojuju s časem. A zahrada nesmí být povinnost, ale radost. Jinak přináší jen další stres.
Z. slíbil, že nám dnes spočítá, kolik mu za dva a půl roku (!) dlužíme.
Doufám, že mi to nenapíše těsně před spaním.
Asi bych neusnula.


 


Čtenářský nezážitek


Původně jsem myslela, že se tu dnes rozepíšu o nějakém svém čtenářském zážitku, protože tohle téma už jsem nenakousla dlouho a chybí mi. Bohužel ze všech knih, které se mi v posledních týdnech dostaly do ruky, se mi ani jedna nedostala do hlavy. Už si připadám úplně vadná. Zakázala jsem si tu psát o špatném čtenářském zážitku, protože nechci odradit vás ostatní od (zejména) nových knih. A určitě by se zase stalo, že zrovna to, co se mi vůbec nelíbilo, je nominováno na Magnesii Literu nebo tak na něco. Ale připadá mi, že někteří spisovatelé opravdu žijí jen ze svého věhlasu a dostředivosti, protože o čtenářském zážitku mě a mých kamarádek vůbec nemůže být řeč. Ale pak si mezi sebou přepošleme recenzi kritika, a až z ní zjistíme, jak jsme zase nechápavé. Nestává se to vždy, ale často.

Jednu knížku ale přece jen v nominaci mám, tu si doslova šetřím a užívám si z ní každé slovo.
Dám vědět.

Příběh pro sychravou neděli


Je několik let starý, ale já tenhle film viděla až teď. V deštivém dopoledni v pyžamu na chalupě - u hořícího krbu. Nádhera! Příběh Beatrix Potter, anglické ilustrátorky a spisovatelky je sice zpracován trochu jako pohádka, ale nadchnul mě. Je tu nádherně ukázáno, že některé dětské sny vám můžou vydržet až do dospělosti, a když si do nich nenecháte kecat, můžete s nimi být i nadále šťastni a dokonce se tím i živit.

Svou první novelu jsem napsala v deseti letech.
Byla o skokanech na lyžích a všichni se tam pořád líbali.


Během psaní



Vypadá to na krásný víkend. Já ho zase celý propíšu. Ale přemísťujeme se na chalupu, kde je poprvé po zimě otevřená hospoda a hospodská včera diktovala Ivanovi do telefonu, co všechno navařila. Tak se těším. Vyměním své obědové rohlíky s něčím za uvařené jídlo. A během psaní se aspoň budu dívat otevřenými dveřmi ven. Stačí mi málo. Natáčení je v plném proudu, ale na informace je pořád uvalené embargo. Tak jen píšu, že pořád píšu. Ale to už tisíckrát  znáte.


Moje holky

Většinou jsme odpoledne doma v tomto složení. Přes den mínus Stela. Když píšu, baví mě psy pozorovat, pořád jim otevírám dveře na zahradu a zase zavírám ... živo je s nima, i když takhle to zrovna nevypadá.





Snídaně od Stely



Ráno jsem se vzbudila a měla jsem přichystanou snídani. Včetně ještě teplých palačinek. Dnes jsme si totiž se Stelou daly takový happy day. Jdeme na alergologii (další pokus o určení příčiny Stelina kašle) a nemělo cenu hnát se na necelé 2 hodiny do školy.
Včera jsme navíc měly hodně psychologický večer, který začal tím, že se mě Stela zeptala, kdy si zase půjde povídat k paní psycholožce, aby mohla probrat své problémy. Navrhla jsem jí, že je nejdřív může zkusit probrat se mnou, třeba budu znát odpověď.
No.
Všechno se to týkalo zbytečnosti života (proč žijeme, když stejně umřeme, proč si pořizujeme zvířata, když umřou za krátkou dobu ...). A když jsem to s ní pěkně rozebrala, tak jsem i já šla spát s pocitem, že je život vlastně úplně zbytečný.
Ze mě by byla terapeutka jedna radost!


Toužíte po iPhone 5?



"Tisíce mladých Číňanů dřou pod obrovským tlakem
v obří továrně na na luxusní iPhone.
Tvrdé pracovní podmínky a ponižování ale mnoho z nich nevydrží.
Kde vyrábí Apple?
Ptá se Anna Poiret, režisérka stejnojmenného dokumentu,
který uvedl festival Jeden svět."

Jestli mi něco na mém současném pracovním vytížení vadí, pak je to fakt, že nezvládám chodit do kina na zajímavé dokumenty. Ve včerejších LN je o tomhle filmu aspoň článek.
Na jedné straně luxus, na druhé sebevraždy lidí, kteří ten luxus vyrábějí. 
Kdysi jsem se o tomhle tématu bavila s jedním podnikatelem a ten mi bez uhýbání řekl, že jeho luxus mu taky musí někdo vydřít. Ale kdyby kdysi nepřišel s podnikatelským nápadem, tak je taky jen dělníkem, který maká na druhé. A čím větší luxus pro něj, tím větší dřina pro jiné. Ale on aspoň dává lidem práci. Jiní podnikají tak, že rovnou kradou.

Každé miminko nemusí být růžové

Little Rock Star, ne každé miminko musí být sladce růžové´



http://www.podnikatel.cz/galerie/little-rock-star-ne-kazde-miminko-musi-byt-sladce-ruzove/

Článek, který mě dnes nadchnul.
Když jsem pořizovala první oblečky pro Stelu, byly tmavě šedé. Hned od začátku jsem měla alergii na růžovou. To až později si ji Stela vybrala sama a my jsme prožili několik růžových let. Už je to za námi. Uf. 


Hon na zahradníka

O vánočních svátcích jsem posílala sms svému zahradníkovi, že mu přeju šťastný nový rok a než ten nový rok nastane, že bych mu ráda zaplatila za tento rok a rok minulý. Přišla mi zpráva, že mi děkuje a přeje dtto a že to tedy konečně spočítá. V únoru jsem ho potkala před cukrárnou, když jsem kupovala svému zubaři ovocné dorty, což zahradníka pobavilo (spojení zubař - dorty). Nicméně můj dluh ještě spočítaný neměl. V pondělí jsem mu volala, jestli mi přijde udělat hodně jarních úprav na zahradu. Že se přijde kouknout teda ve středu. Nepřišel. Druhý pokus zítra. Potřebovala bych odstranit smutnou šedou, aby dostala prostor svěží zelená. Plus větší zásahy, které jsem si vymyslela, ale nemám na ně schopnosti, ani čas.





Zemřela Věra Chytilová


Pro mě obrovská osobnost, nezaměnitelná, nezastupitelná, nekompromisní. Miluju většinu z jejích filmů. Pokud jste neviděli dokument o ní Cesta, určitě si k němu najděte cestu.
Když jsem před pár lety jednala o svém projektu v ČT, tehdejší programová ředitelka chvíli přede mnou mluvila právě s touto výjimečnou paní režisérkou a vysmívala se jí, že stále stojí o to natočit film o Boženě Němcové. Že je to prý bůhvíproč její filmařský cíl. Nedošla tam. Mrzí mě to. Zatímco o konci programových ředitelek nikdo nikdy nebude vědět, Božena Němcová a Věra Chytilová jsou navždy zásadní ženy české kultury.
ČT jí sice nedala nikdy dostatek práce, ale dnes jí aspoň věnuje celý večer na ČT1. Faunovo velmi pozdní odpoledne patří do mého filmového žebříku TOP 10.
Nádherná žena.


Stresss




V mém oboru to chodí nejčastěji tak, že buď máte práce strašně moc, nebo žádnou. Přičemž ta první varianta je samozřejmě lepší, nejlepší, skvělá! Takhle se utěšuju každý večer, když padám do peřin. Momentálně v této skvělé variantě totiž žiju. Bohužel organizace mého času by měla být ideálně taková, že kromě psaní nebudu dělat VŮBEC nic jiného. I návštěva lékaře, hodina angličtina, nákup či fronta na poště dokážou můj psací biorytmus rozhodit tak, že se těžce vracím k práci a výsledkem je večerní konstatování, že jsem opět ve skluzu. Jako dnes. 
Kdysi jsem měla pronajatý byt v Kokořínském údolí a jezdila jsem tam každé pondělí na 3 dny psát. Udělala jsem víc práce než teď za celý týden. Jenže to ještě Stela nechodila do školy a nekonala se u nás neurotická odpoledne plná učení, stresu a křiku. Uvažuju nad tím, že bych Stele pořídila paní doučovatelku a zharmonizovala tak náš rodinný život.
Řeším teď spoustu praktických věcí a nestačím za ně.

Dnes jsem jela vlakem z porady v Praze a proti mně seděla paní učitelka a opravovala dětem písemky. Normálně se mi z jejího červenýho fixu udělalo fyzicky zle, začala jsem dýchat jako bernardýn.
Jaké číslo má tahle diagnóza?


Týden je málo

Máme ověřené, že jet si na týden někam odpočinout, je málo. Než se člověk dostane k lenosti, kterou odpočinek vrcholí, už zase jede domů k povinnostem. Co mě v Alta Badia ale vždycky uchvátí, jsou staré i nové dřevěné stavby, které jsou pro tento kout typické. Některé jsou podobné našemu domu, ale když přijdete blíž, zjistíte, že to nemusí vždycky být domek, ale je to třeba stodola. 
Včerejšek na trase Jižní Tyrolsko - Říčany byl výživný. Kolem Brenneru je dálnice zúžená na jeden pruh, takže pokud se nejelo krokem, tak se stálo. Na pár hodin se dokonce dálnice změnila v parkoviště, lidi vylézali, ti šťastnější tančili na silnici, ti méně šťastní pak čurali doslova mezi auty, protože nebylo kam zalézt. Takový masakr jsem ještě nezažila.
Ale díky této příhodě pak mnoho lidí objevilo expozici Plessimuzea, protože to bylo první místo u dálnice, kdy se kolona rozjela a všichni, co to vydrželi, vyběhli na záchod právě tam. Uvaděčky se divily. Poslední fotky dole jsou odtamtud a bylo to velmi příjemné překvapení. Expozice se fotit nesměla, navíc tak trochu nevím, co tím básník chtěl úplně říct, nazvala bych to jako muzeum vody. Restaurace nádherná, jídlo levnější než u benzinky, dokonalý servis. Jo a všude betonové stěrky, takže už mám jasno, co budeme mít v příštím domě na podlaze!