Občas si koupím knihu nebo noviny, na které inteligenčně nestačím. A není jich málo. Dnes jsem si do vlaku koupila A2. Pokud ádvojku neznáte a chcete vyzkoušet, jestli ještě dokážete číst i text, který vám novinář nepředkousal, tohle je ideální volba. Původně jsem si ji koupila kvůli článku, který mám v nadpisu. Ten jsem ale vůbec nezvládla. Jelikož stále nevlastním chytrý telefon, nemohla jsem si vygooglit slova jako "prekarita" a "ontologický", které se hned v prvním odstavci objevily několikrát. A bez nich mi to jaksi nedávalo smysl.
Co mi ale smysl dalo, byl úžasný článek (s tím sprostým názvem) o nesmyslnosti některých zaměstnání, o tom, jak se v nich lidé cítí zbyteční a frustrovaní. Shodou okolností jsme na podobné téma dnes zabrousily i s
Iri při společném obědě (úžasné švestkové knedlíky).
"Korporace klidně mohou drasticky snižovat stavy,
ale veškeré negativní důsledky neomylně dopadají
pouze na lidi, kteří něco skutečně vyrábějí, stěhují,
opravují či udržují. Působením nějaké podivné alchymie,
kterou nikdo nedovede úplně vysvětlit,
se počet placených posunovačů papíru viditelně stále rozrůstá
a čím dál víc zaměstnanců zjišťuje,
že oficiálně sice pracují 40 nebo 50 hodin týdně,
ale jejich skutečné pracovní vytížení se blíží 15 hodinám.
Zbytek času jim zabere organizování motivačních seminářů či účast na nich,
aktualizování facebookových profilů nebo stahování filmů ..."
Jdu spát. Zítra mám budík na pět. Musím začít psaní jednou velkou scénou, která se mi dnes nepodařila uspokojivě napsat. A mám takovej zvláštní pocit, že by takhle brzo po ránu mohla přijít na návštěvu inspirace.