Návštěva malé smrti

Včera jsme strávili krásný večer s kamarády v centru Prahy. Šli jsme na večeři do NEB.O, čímž chci poděkovat Iri za její inspiraci. Pak jsme seděli na Náplavce, kde hrál živě jazz a připadali jsme si jako na dovolené v úplně cizím (krásném) evropském městě. A přitom to máme skoro za rohem!
Fotky nemám, trochu schválně jsem si zapomněla foťák, jednak, abych si dokázala, že krásné chvíle dokážu prožívat i bez něj, a pak, aby si naši přátelé nemysleli, že jsem fakt už cvok.
 
 
Cestou jsem se stavila v knihkupectví pro knihu Návštěva malé smrti, tu mi doporučila kamarádka výtvarnice Iva Ouhrabková, která se teď tímto tématem intenzivně zabývá, neb sochá náhrobek architekta Hubáčka. Toho, co navrhl Ještěd. Ale on toho udělal mnohem víc, třeba taky obchoďák jménem Ještěd, který před pár lety zbourali a místo něj postavili v centru Liberce další unifikované OC. Zase nějaká významná lobby, která porazila zdravý rozum. A je všude. Tak například:
Jestli si myslíte, že berete antikoncepci, která je pro vás ta nejvýhodnější, tak se můžete i pořádně plést. Možná je nejvýhodnější jen pro vašeho gynekologa, kterého ovládla jiná lobby. Nedávno jsem o tom s kamarádkou právničkou vedla dlouhý rozhovor a nestačila se divit.
 
Ale to už jsem se od malé smrti dostala daleko.
Tu knížku přečtete za deset minut, vydal ji Baobab a je hlavně pro děti, pro které je smrt strašidelný a abstraktní pojem. Čili je i pro mě. Na jednoduchém příběhu je tu nabídnuta možnost, jak se na smrt dívat. Líbí se mi. Tak kdybyste si se smrtí nevěděli rady, určitě tuhle útlou knížku doporučuju.
 
 

Design pes


Dnes jsem už oblečená, kdyby vás to zajímalo.
Cherry si oblíbila bílý polštářek, který mi přivezla kamarádka z Kanady a sama ho vyrobila. Techniku pojmenovat neumím, ale pereme se o něj!
Díky své sestře a švagrovi jsem si pořídila neomezený tarif, takže mé účty za mobil budou poloviční. Do mě může reklama hučet horem dolem, ale dokud mě někdo netrkne, naprosto mě všechny výhody míjí. Nevidím, neslyším, neumím. Můj svět je jinde.
Začátkem srpna vyjde Ireně Obermannové nová kniha.
... a víc nevím.
 
Konečně je pěkné dýchací počasí, takže otevřu stoh časopisů, které jsem vydražila. V souvislosti s tím jsem přišla na jednu zajímavou věc: jakmile napíšete do titulku slovo design, článek si přečte (nebo ho aspoň otevře) mnohem víc čtenářů. I když vedle něj postavíte zcela nesouvisející slovo. Třeba pes.
Tak schválně!
 
 

Nahota

 
Ráno jsem se probudila v dětském pokoji s hlavou pod psacím stolem, kde měl původně ustláno můj synovec. Ten mezitím odletěl k moři, Stela se přestěhovala do ložnice a já po bytě hledala volné místo k přespání. Možná bych už mohla napsat příručku jak se nevyspat.
Moje první ranní cesta a poslední večerní momentálně vedou do bazénu, protože hořím. Přestala mi fungovat termoregulace a jsem k ničemu. Doufám, že dnes opravdu zaprší, jinak práci neodevzdám včas.
 
Co hodinu jsem včera byla ve vodě, už jsem se ani neoblékala a psala nahá nebo maximálně zamotaná do ručníku. Nikdo se tomu nediví. Nahota je u nás doma normální. Jsem v ní vychovaná. Rodiče měli saunu a každou sobotu se u nás scházeli jejich kamarádi + děti a všichni jsme se nazí saunovali - a pak skákali do bazénu nebo v zimě do sněhu.
Můj otec se v létě koupal zásadně nahý, což bavilo všechny mé spolužáky. Akorát vždycky zavolal na babičku: "Babi, přikryjte si oči, protože tohle jste ještě neviděla!" A skočil šipku do metr třicet hlubokého bazénu.
Kdeže ty krásné vtipné časy jsou ... 
 
Jinak tuhle výchovu vřele doporučuju. Člověk pak nemá problém se sebepřijetím svého těla, i když zrovna není žádný krasavec/krasavice. Prostě každý nějak vypadáme. Akorát občas musíme dávat pozor, protože za Stelou přicházejí i děti, které nikdy své rodiče nahé neviděly, takže nechci, aby zrovna u nás dostaly nějaký (estetický) šok. Nevím sice, kde potom zjistí, jak vypadá normální nahý člověk, protože pornostránky plné dokonalých těl asi nejsou zrovna tím správným příkladem, ale to už není můj problém.
 
Mimochodem - můj bývalý přítel se nechal na svatební oznámení vyfotit se svou budoucí ženou nahý. Nevím, co je k tomu tenkrát vedlo, ale každopádně jejich oznámení si (na rozdíl od všech ostatních) pamatuju dodnes. Takovou odvahu já teda zase nemám.
  

Když vaří muž

 
Od té doby, co se můj muž zbláznil do vaření, se náš jídelníček značně proměnil. V neděli už není svíčková nebo řízky (v zimě si je teda vyprosíme), ale něco jako kupříkladu dnes: špagety s mušlemi a mojito.
Hned se mi líp píše!
 
 

V hlavní roli větrák

 
Ráno vstáváme brzy, protože po deváté hodině už se téměř nedá nic udělat bez kýblů potu. Dokonce jsme vylezli pro větrák na půdu, který tam odpočíval několik let. Nadešla jeho chvíle a pracuje skvěle.
Rodina odjela hrát tenis, že prý dnes nebude na kurtu narváno. Blázni!

Včera mě pobavila kamarádka, mají v paneláku takové vedro, že tráví den v obchodních centrech a nakupují věci, které dlouho odkládali, protože za normálních podmínek odmítají chodit do jakéhokoli krámu. Teď je ovšem v centrech prý liduprázdno a klimatizace tam krásně maká. Takže už mají novou žehličku, varnou konvici, lyže (!) a vybavení pokojíčku, které svým dcerám slibují roky. Pokud nesnášíte vedro, lze na něj vyzrát jakkoli, jak je vidět!
 

Cestou

 
V tomhle vedru snad ani nejde psát! Ale já musím. Denně aspoň trošku, minimum jsou tři scény. Stále ještě ale nedělám na svém, brigádničím u kolegů. Dnes jsme měli na chalupě kamaráda instalatéra (protéká nám bojler) a kamarády na střechu (teče - teda když prší, samozřejmě). Všichni jsou hrozně fajn, spolehliví a my jsme rádi, že s námi kamarádí a vždycky nám pomůžou. A když ještě navíc tesař vypadá jak Dan Bárta, tak se člověk na něj může udívat. (Na střeše ale nezpíval. Možná příště.)
 
Pak přesun domů, v autě peklo, naskákali jsme do bazénu a hned na nákup do makra. Je nás víc než psů. A samá návštěva. Všichni se chtějí zchladit, tak abychom u toho měli co jíst a pít.
Jak říká pan Hrušínský, člověk by si měl umět tyhle pěkný chvilky schovat a v zimě si je pak vytáhnout jako vohřejváček.
 

Ty tam na mě čekaly!

Včera úlovek. Šaty z Attrattiva. Za původní cenu bych si je nekoupila, za 50% už jo. Jsou nevšední, skvělé, vymakané, až na zem.
Několik let jsem takové neměla a toužila po nich.
Ve velikosti S, M seženete cokoli. Ale zkuste mít 116 přes prsa a vybrat si můžete akorát ve sportovních potřebách stan.
Jupí, mám šaty!

Rychlý přesun na chalupu.
Na dva dny.
Plus Stela s Julií.
Musím psát.

Hic


Dnes jsme měli v tom největším pařáku v Praze poradu. Naštěstí v zahradní restauraci, ale ideální by byl jen bazén. Dokonce jsme i něco vymyslely (ženy), takže se dá říct, že to bylo plodné.
Pak jsem byla s vlastním manželem na pivu, ale tohle svěží pšeničné, které prý mají ženy rády, mi nechutnalo. Asi mi do správné ženy ještě něco chybí. Snad mi to vyroste.
 

Ještě jednou Revival

Včera jsem si přečetla na váš popud dvě kritiky v LN. Skrz naskrz negativní. Člověk se až zpětně stydí, že se v kině spontánně smál. Jak jsem jen mohla? Jsem opravdu takový primitiv? Jak jsem si mohla nevšimnout, že: 
"Svět se tu ukazuje takový, jaký ho patrně chce velká část publika vidět: zkarikovaný do jednoduchých, obnošených a prázdných stereotypů. Ať jde o historii, politiku, fungování médií, hudební branži, rodinné vztahy, alternativní životní styl, nebo třeba užívání drog – to všechno je tu zobrazeno s uklidňující falší a povrchností, která umožňuje divákům nepřipustit si o dané věci ani zrnko podstatnější úvahy, a přece se na její účet bavit a připadat si chytře a na výši.
Není to zase takový paradox, jak by se mohlo zdát: tahle vyprávěnka o údajném znovuprobuzeném bouřliváctví je ve skutečnosti malým trucovitým manifestem měšťáctví a konvence. Je to jeden ze způsobů, jak si říci o diváckou cenu. Škoda, že režisérka sympatického Výletu či ambiciózních Tajností šla tolik pod tu svou."
 
Pro mě je hodně smutné, že tohle o Nellis napsal její spolužák, který s ní chodil několik let do ročníku na FAMU. Jasně, ověřila jsem si už několikrát, že po skončení školy se z nás stávají buď tvůrci anebo ti, co tvůrce kritizují. Není moc na výběr.
 
Samozřejmě, že kdybych psala kritiku do školy nebo novin já, nemůžu být divácky spontánní a musím se soustředit na podstatu. Pak bych chyby jistě našla. Ale pořád mi připadá jako mnohem záslužnější se pokusit napsat a natočit humor, než ho za jeden večer spláchnout u psacího stroje tvrdou kritikou.
Nevím, čím to je, ale legrace se pořád bere jako něco méněcenného. Přitom je jednodušší napsat pár tragédií, kde toho nemůžete zase tak moc zkazit, než se pokusit o jedinej fór. Něco málo o tom vím.
 

V noci

 
Každý den dlouho do noci sedíme na terase. Včera byl úplněk. Aspoň to tak vypadalo. Krásnej večer. V noci si k nám přišla lehnout Stela, která nemohla spát, využila toho i Cherry a skočila k nám taky. Nikdo jsme neměl sílu ji odehnat, tak jsme ji jenom při každým sebemenším otočení kopali. Ani se nehnula. Spala jsem na třiceti centimetrech s jednou nohou na zemi. Prý se mi po tomhle bude jednou stýskat ...
 
Dnes a zítra budu psát pro Ona Dnes fejeton na téma Jsou ženy citlivější než muži? Pokud si myslíte něco jiného než já (vychází mi, že je to půl na půl) nebo máte nějakou zkušenost, příběh, budu ráda za každý nový názor!
 
 

Pět hodin samoty

Oželela jsem výlet, jen abych mohla být pár hodin sama a přemýšlet si. Když se mi tohoto luxusu nedostává, začínám panikařit. Bavily jsme se o tom dlouze ve čtvrtek s jeve, která má tuhle potřebu taky. Jinak asi nikoho moc neznám, kdo by byl rád sám. Nebo ještě spíš - kdo by samotu k přežití potřeboval. Většinou nejde jen o pár hodin, ale dnů.
Mým úchylným snem je strávit Štědrý den o samotě. Ne, že bych tenhle svátek ignorovala, oslavila bych si ho prostě sama.
Ono se mi to třeba jednou splní. Až se na mě úplně všichni vykašlou.
 
Uklidila jsem špajz po malování, nanosila tam všechny věci. Doklidila přilehlé prostory, sto párů bot povalujících se všude po domě a srovnala věci na terase. Ještě vyluxovat a udělat borůvkové a jahodové knedlíky. Abych si tu svoji privilegovanou samotu odpracovala.
 
 

Konečně Revival!


Dnes jsme se konečně vypravili na film Alice Nellis Revival.
Nádhera!
Rozjezd sice pomalý, ale brzy to chytí tempo a fóry se na vás hrnou ze všech stran. Pokud se chcete pobavit i dojmout, určitě na něj běžte. Na konci sál dokonce tleskal. To už jsem dlouho nezažila.
Pro mě jeden z nejlepších filmů o stáří, který jsem kdy viděla. Celý večer doma nemluvíme o ničem jiném. Vzali jsme s sebou mother in love a ta je taky nadšená. Jen Stela s kamarádkou šly do vedlejšího sálu na Já, padouch 2, ale když loni Stela s námi zvládla severský film s výraznou erotickou linkou, tohle by dala taky.
A úžasná hudba Honzy Ponocného.
Hned si jdu koupit soundtrack!
 
 

Nátěr

Dnes jsem si chtěla hovět. Ráno mě muž vzbudil s tím, že budu natírat špajz. Udělal už první nátěr, na mně je druhý. Plus police. Že mi to kdysi dobře šlo. No jo, kdysi! Už 14 dní máme vytahané všechny věci ze špajzu v obýváku a kuchyni. Původně to měla být víkendová záležitost. Jenže uvnitř byla plíseň a my začali vysoušet. Nejdřív jsme si přístroj půjčili, poté koupili. Takže dva týdny stolujeme mezi hrubou moukou, odšťavňovačem a kopcem použitých igelitek. Návštěvy s námi. Ještě že se dá sedět i venku.
 
Tak jsem to dotřela. Docela mě to bavilo. Kde jsou ty časy, kdy jsem natřela i cizího psa, který šel náhodou kolem. Štětec nebo váleček jsem držela v ruce častějc než zubní kartáček.
Vyfotit jsem nic nemohla, neb si můj muž vzal foťák.
Nenadávám.
Jsem hrozně dobrá manželka.
 

Design na dětské neurologii


Tak Zdeněk v noci nepřišel. Škoda. Čekala jsem na něj. V sedm ráno na otočku do Klánovic pro Steliny výsledky odběrů, pak vlakem do Prahy k advokátce a v poledne bezlepkový oběd s jeve, radost, že jsme se opravdu dokázaly spontánně sejít. A rozhovor, co je o něčem.
 
Odpoledne jsme strávily se Stelou na dětské neurologii, kam jsem s ní chodila už když byla nespící miminko. Teď jsme po sedmi letech návazaly. S migrénami a úzkostí. Bude to běh na dlouhou trať. Prognóza mě nepotěšila, ale aspoň vím, na čem jsme. Málokdy se mi stane, že doktorům opravdu věřím. Tady stoprocentně. Úžasná paní doktorka, krásně jsme si popovídaly o životě. Úplně přesně Stelu odhadla, aniž bych řekla slovo. Jsem grogy. Koncert Radůzy jsem si moc přála vidět, ale už jsem nestíhala. Příště!
 
 

Sen

 
Dnes jsem měla krásnej sen, ze kterýho se mi nechtělo ani probudit. Zdálo se mi, že chodím se Zdeňkem Pohlreichem. A bylo to vážně prima! Muži jako on mě totiž baví. Je to moje hlavní kritérium pro výběr partnera, kamaráda, vlastně asi i holek kamarádek. Dokážu odpustit hodně věcí (zasvěcení vědí), ale nudu doma bych nevydržela. Nuda je pro mě důvod k rozchodu. (Hlavně že já jsem doma ohromně zábavná.)
Naštěstí je pan Pohlreich zadaný, takže nehrozí, že bych vyměnila jednoho srandistu za jiného.
Ale byl fakt dobrej.
V noci si budu přát pokračování.
Zdeňku, čekám!
 
 

Nevykynulo

 
Ustálený počet členů naší rodiny je nyní pět. Plus dva psi. Plus králík. Na střídačku všichni doma. Zítra přijede Stele na pár dní kamarádka. A nám babička. Už vím, po čem budu na konci prázdnin toužit nejvíc. Po samotě. Ale pak si ji dopřeju!
Největší starost mi dělá, abysme všichni měli co jíst. Aby vůbec bylo co jíst. Dnes jsem pekla koláč. Jedno ze dvou vajec pukavec. Takže znovu. Těsto nevykynulo. Jenže já měla touhu UPÉCT KOLÁČ NAVZDORY OKOLNOSTEM. Kdybyste potřebovali poradit, jak péct kynutý koláč bez vykynutí, jsem k dispozici. Napadlo mě, že často mám nějakou touhu, která je v přímém rozporu s tím, co je možné. Umím leccos zlomit přes koleno a taky umím toho pak hodně litovat (ale to už nemluvím o koláči). Tyhle věci mi prostě jdou. Koláč chutná jedna báseň.
P.S. Je naschvál pomačkaný. Nesnáším úhlednost, musí v tom být můj otisk. Touha. Vášeň!
 
 
 

Padá foťák

 
 
Tohle je poslední fotka, kterou jsem vylovila. Už nevím, co jsem fotila, ale jisté je, že mi zrovna padal foťák z ruky, takže se to dá nazvat jako momentka.
 
Nakonec byl víkend na chalupě dost náročný, kleklo mi veškeré připojení, takže už zbývá jen možnost chytrého telefonu. Vůbec se mi do toho nechce. Nemám tu správnou touhu se cokoli technického učit a nemám ráda dotykový displej, miluju čudlíky.
Čím větší, tím lepší.
 
Velkou radost mi dnes udělala JEVE svým nečekaným zavoláním a báječnou story z vlastního života. Dostala jsem k ní copyright.
Poslední dny mi zpříjemnila i  NANAVÉ, která mi zapůjčila svou diplomovou práci o Bohumile Grögerové, mojí oblíbené spisovatelce, překladatelce, básnířce a neuvěřitelné ženě. Miluju její knihy, ale o autorce samotné jsem mnoho nevěděla. Takže mi úžasně rozšířila obzory a já každý řádek doslova hltala.
Děkuji oběma dámám a jdu spát.
Dnes úplně vyřízená, neb jsem dopisovala scénář, se kterým jsem vůbec nesouzněla. To se tak někdy stane.
 
 

Štěstí je tady a teď


Znáte starý slovenský film Tichá radosť?
V něm hlavní hrdinka, kterou hraje Magda Vášáryová, popisuje, jak vypadá štěstí. Je to taková nepatrná chvilka. Pocit uvnitř. Jen tak. Tichá radost. Nepřenosná.
To zažívám skoro pokaždé, když přijíždím do Kokořína.
A vůbec mi nevadí, že teď budu tři dny od rána do večera psát.
Vražedný termín odevzdání.
Tichá radost přesto trvá.
 

Resty pokračují

Ještě není hotovo. U Stely mi chybí uklidit dvě spodní police, ke kterým se nemůžu dostat, protože si nekleknu na pravé koleno. Ale už jsem to vymyslela - lehnu si k tomu na břicho. Králík mi zdařile pomáhá. Plete se mi pod rukama i nohama.
Dnes jsem díky italskému překladači zjistila, že jsem v Itálii prala v odstraňovači skvrn a to, co jsem považovala za aviváž, byl prášek. Se divím, že nás to oblečení nepokousalo.
Odpoledne jsem si do očí aplikovala místo očních kapek nosní. Nedoporučuju!
Blbnu kvůli tomu uklízení, nebaví mě to, dokonce ani ty výsledky mě netěší takovou měrou, aby mi vynahradily strádání. Stejně u toho v hlavě píšu. Holt to se pozná hospodyňka.
Zítra přesun na chalupu.
Svoboda.
Hurá!
 
 
 
 

Resty

 
Stela je teď týden u babičky a dědy v Liberci, tak se snažím stihnout nemožné. Zahradu, řádění černé ruky (tajná probírka jejího pokoje), vymalování a vyklizení špajzu, svoji normální psací práci. Do toho mi průběžně volají ti, kterým jsem slíbila, že pro ně o prázdninách něco napíšu, protože to původně vypadalo, že nebudu mít vůbec žádnou práci, tak aby mi nezlenivěla hlava a ruka (a měli jsme co jíst).
Ve čtvrtek ale rozhodně musím jít na nový film Alice Nellis Revival, i kdybych měla práci skončit v půlce věty. Nemůžu se dočkat. Ukázky vypadají báječně.
 
 
Nevím, proč mi do textu nejde nahrát přímo video, jen přes odkaz.

 
 

Zase jsem se v noci nikam nevešla

Šla jsem spát v půl druhý. Do té doby jsem hledala svoji budoucí hlavní hrdinku. Neúspěšně. Pak volnou postel. V ložnici obsazeno, pokojíček Stely volný. Králík v noci nedupal.
 


Už doma

Včera jsme ujeli 1300 km. Ráno jsem toužebně natáhla psací kalhoty a přes maily a telefony řešíme s Magdalénou naši novou seriálovou hrdinku. Pořád ji nevidíme. Ostatní figury nám už jdou a baví nás, ale té hlavní pořád něco chybí a my nevíme co. Odbíhám jen prát a vybalovat tašky, jinak jsem doma k ničemu.
 
 
Den před odjezdem jsme si ještě střihli dost náročnou túru po útesu. Nejdřív jsme si říkali, že se jen podíváme, jak ta cesta vypadá, pak jsme se kousek vydali ... a nakonec už nebylo cesty zpět. Měli jsme špatné boty, s sebou Stelu (žádné jiné dítě jsme nepotkali), já bez ortézy, slunce na mě pražilo, a  opalovací faktor mého krému s číslem 50 se ukázal jako naprosto nedostatečný. Navíc nám během cesty došlo pití. Plakala jsem. Ivan se Stelou mi přenechali poslední dva hlty coly s vodou (ano, čtete dobře, na túru jsme si vyrazili s půlkou lahve ředěné coly, kterou pijeme na pláži), ale kdybych věděla, že do cíle (první hospody) je ještě hodina a půl příkrého sestupu po několika stovkách přírodních schodů, tak brečím nahlas.
Nicméně - ty výhledy na moře a pocit poté - nádhera!
Moc takových zážitků ve sbírce nemám.
Na památku jsme si vyfotili zaprášené boty.
 
Myslím, že tahle příhoda je pro nás typická.
Přesně takhle my žijeme.
Střemhlav.
 
 

Syndrom pyžamových kalhot


Čím víc se zaplňují pláže a stoupá venkovní teplota, tím častěji se u mě objevuje syndrom pyžamových kalhot. Ráno vstát, vyčistit si zuby, donést si kafe k počítači a psát. Dovolená je pro mě ideální i k tomu, abych zjistila, že mám svoji práci hrozně ráda. Líbí se mi tu, moc, ale nebudu strádat ani doma.
Navíc, jak se tu rozhlížím, už začínám vidět i chyby. Stačí strávit pár hodin na pláži nebo v plážovém baru a vidíte, že bledé tváře a těla leží, zatímco ty tmavé se jim snaží prodat nějaké zboží. Včetně černošských mamin, které nesou své dítě v šátku na zádech. A šikmooké chůvy se tu starají o děti movitých Italek. Není mi z toho lehko.  Pak, že jsou si všechny rasy rovny …
Pozítří domů. Čeká tam na mě spousta práce. Hurá.