Dnes jsou to přesně dva roky, co jsem začala psát blog


Fotku jsem si vypůjčila ze svého úplně prvního příspěvku
- můj pracovní stůl na Kanárech.

 
Dnes jsou to přesně dva roky, co jsem začala psát tenhle blog.
Nechápu, co mě to tenkrát napadlo.
 
Pokud ale mám přiznat nějakou inspiraci (a chci ji přiznat), pak to byly v Marianne bydlení odkazy na blogy Soni Malinové a Andrey Tachezy, které dodnes patří k mým nejoblíbenějším. Pak jsem objevila blog své spolužačky z FAMU Šťastný blog a bylo to.
 
Dva roky kdysi trvala vojna.
Dva roky mateřská dovolená.
(Kdysi tvrdě oddělená mužská a ženská záležitost).
Dva roky s blogem mi v tuhle chvíli připadají jako nekonečno nebo odjakživa.
 
Jsem ráda, že mě čtete!
Chtěla bych vás odměnit, ale neumím odměnit všechny.
Tak aspoň jednoho, resp. jednu.
Mám pro vás krásnou letní kabelko-tašku, ale teď už ji nestihnu nafotit, páč balím atakdále. Takže v neděli, nejpozději v pondělí ji dám na blog a vy se můžete rozhodnout, jestli by vám byla milá.
 
Mějte se krásně!
 
 

V noci za šest set

Dnes  přejezd na chalupu. Těším se. I když bude lejt. Jiná energie. Lepší. Ještě nevím, zda budu celý víkend psát, musím zjistit, jestli je na mně řada.
Dřív jsem všechno hrozně plánovala, dneska nechávám věci spíš plynout. Je to hrozně úlevný a jestli je něco na mírném stárnutí dobré, tak je to právě na tohle. Že přestáváte ty děje a věci ohýbat a lámat přes koleno.
Pokud teda máte rozum.
Líbí se mi to.
 
 
Včerejší seminář scenáristů a režisérů byl přesně podle hesla - kdo má práce hodně, nepřijde, ostatní si jdou hlavně postěžovat. Z těch, co píší i pro komerční tv, jsem tam byla snad jen já. Jediná kýčařka. Ostatní moji kolegové (přestože ve sdružení jsou) asi mají pocit, že není dobré táhnout za jeden provaz. Že jim práci stejně nikdo nesežene a je jen na nich, jaké si vydupou podmínky. Což je omyl. Aspoň v ČT už tohle neplatí ani náhodou. Na diskuzi  to přijeli schytat i zástupci z ČT (v podstatě obětní beránci), šéfka právního oddělení utekla hned během veřejného projednávání smlouvy, kterou ČT nutí autory podepsat v původním nesmyslném znění. Pro mě je z toho jediný závěr - pokud chci ze smlouvy něco vyházet, musím si najmout jediného právníka, kterého se ČT bojí, protože zastupuje v kolektivní správě všechny autory, překladatele, herce i jiné umělce, co tady jen jsou. Takže ať žije monopolizace!
Prima neposlala žádného zástupce, prý nikdo nemá čas, Nova vůbec nereagovala na pozvání.
Klasika.
ČT to odmávnout nemůže, protože jsou placeni z veřejných peněz.
Jinak tam o úpadku dramatiky v ČT mluvil i můj oblíbený Vladimír Just a někteří umělci se s ním hlasitě přeli. To se mi líbilo. Já takovou odvahu nemám, ani argumenty.
Domů jsem jela v noci taxíkem, protože hrozně lilo.
Šest set rovnejch.
 
 

Kde je?

 
Opět už několik týdnů čekáme na zahradníka. Desetkrát nevzal telefon, nikdy nereagoval na sms. V pátek hovor vzal, málem jsme se rozbrečeli radostí. A kdy že přijde? Na dodělání několika předsezónních  důležitých věcí na zahradě opravdu nemáme techniku. Prý tento týden. Je středa. Takže ani tento týden to nebude.
Už jsem několikrát přemýšlela, že si najmu někoho jiného, ale ... nedokážu to. Ten člověk k naší zahradě tak patří, že každý jiný by byl cizí prvek. Navíc je strašně fajn (když teda přijde). Pije nespresso. Dlužíme mu dost peněz ještě za loňský rok, v listopadu říkal, že se staví do konce roku, pak že po Novém roce nám popřát ... je konec května. On má prostě stejný přístup ke všemu a to oceňuju.
Ale moh´ by teda už někdy přijít.
 
Zahrada je úžasná.
Nejvíc mě fascinuje, že sama ví, co dělat. A dělá si to bez ohledu na nás. Občas něco vyrejpnu, ale jinak se hlavně kochám.
 
Dnes důležitá schůzka, která může spolurozhodnout o mojí práci na příštích několik let. Ta práce by mi byla milá. Ale anabáze prosazení velkého projektu je úmorná a dlouhá. Jsme na začátku.
 

Pět minut jsem se smála

... když jsem ráno našla Ivanovu hromádku. Ve včerejším příspěvku jsem totiž publikovala jinou hromádku, kterou jsme v neděli viděli na výstavě. A když jsme k ní došli, tak můj muž povídá: Tohle znám, ale ne holčičí.
A prohlížel si to.
No a dneska najdu hromádku doma. Mám dojem, že je i hezčí.
Ta se mu povedla!
 
umění
 
realita
 
 
 

Výstava, na kterou jsem málem nešla

 
Na víkend jsem měla naplánovanou i tuto výstavu, ovšem v posledním Reflexu jsem si přečetla kritiku od J. Róny a zaváhala jsem. Jestli jít na exhibicionisty. Jenže jiné noviny zase psaly o události sezóny.
Šla jsem - a udělala jsem dobře.
 
Nejvíc mě zasáhly texty - zpovědi, kterými autoři doprovodily své soubory fotek. Pro mě jednoznačně nejsilnější byla Libuše Jarcovjáková s příběhem své umírající maminky a Magda Veselá s pochybami o svém manželství. Ještě večer jsem si znova ty příběhy četla. Někomu stačí fotka a ví, já víc vnímám přes slova. A tady dávají smysl.
 
Co se týče expozice J. Davida, kterou právě Róna kritizuje, tak je to trošku exhib. Nejvíc mě asi zaujala fotka, kde autor fotí svou ženu přes špičku svého penisu. Nevím, jestli to má nějaké hlubší vyznění. Třeba se chtěl jenom pochlubit, jakou má v sedmapadesáti ještě pěknou erekci. A to už pro někoho za zaznamenání stojí.
Tuhle fotku ale v těch mých nenajdete.
Stejně jako mnoho dalších autorů.
 
Výstavu jsem si užila, protože Stela zůstala s babičkou a švagrovou v hospodě poblíž. Usoudily, že než platit vstupné (120 Kč), tak si radši za ty prachy dají becherovku a polívku s rohlíkem (Stela teda jen tu polívku).
Milovnice kultury.