Osm let mám před očima nad psacím stolem zamyšlení překladatelky Anny Kareninové (zase nevím, jestli to je pseudonym, už mi to x-krát někdo říkal a já to x-krát zapomněla) o perfektním víkendu. Papír je už značně zažloutlý a zohýbaný, ale nemíním se ho hned tak vzdát. Anniným manželem byl básník Petr Kabeš, hledala jsem teď narychlo některou z jeho knížek, abych i od něj něco připsala, ale nenašla jsem. Básní krásně.
"Některé mé víkendy naplňují potřebu samoty.
Potřeby, kterou jen málokdo sdílí.
Tehdy se těším, že všichni někam odjedou a já zůstanu sama, odloučená.
Jsou to blažené dny soustředěné práce a přemýšlení ..."
Čtu si to dokola, protože začínám mít velký absťák. Potřebovala bych být zase pár dní sama a vím, že se mi to hned tak nepovede.