Až všichni odjedou

 
 
Osm let mám před očima nad psacím stolem zamyšlení překladatelky Anny Kareninové (zase nevím, jestli to je pseudonym, už mi to x-krát někdo říkal a já to x-krát zapomněla) o perfektním víkendu. Papír je už značně zažloutlý a zohýbaný, ale nemíním se ho hned tak vzdát. Anniným manželem byl básník Petr Kabeš, hledala jsem teď narychlo některou z jeho knížek, abych i od něj něco připsala, ale nenašla jsem. Básní krásně.

"Některé mé víkendy naplňují potřebu samoty.
Potřeby, kterou jen málokdo sdílí.
Tehdy se těším, že všichni někam odjedou a já zůstanu sama, odloučená.
Jsou to blažené dny soustředěné práce a přemýšlení ..."
 
Čtu si to dokola, protože začínám mít velký absťák. Potřebovala bych být zase pár dní sama a vím, že se mi to hned tak nepovede.


Páté přes deváté

Ráno jsem se probudila s hroznou bolestí hlavy. Využila jsem tedy svého svobodného povolání a po vypravení Stely do školy jsem šla znovu spát. Pomohlo to!
 
Knihu Matky od Jana Koubka získává Ester, prosím, napište mi do mailu, kam ji mám poslat. A budu se těšit na Vaši reakci po přečtení. lucie.smich@seznam.cz
 
V pátek jsem byla ve víru obchodního centra, chtěla jsem si něco koupit na sobotní oslavu mojí maminky. Dopadlo to jako téměř vždycky, nejsem shoppingový typ a když jdu pro něco cíleně, donesu akorát plnou tašku knížek, které jsem opravdu neměla v úmyslu nakupovat. Tentokrát jsem se knihkupectví raději vyhnula, ovšem ani boty, ani nic na sebe, jsem prostě neviděla. Možná štěstí, že jsem raněna touto slepotou. Nejlepší věci si zásadně vždycky koupím náhodou (a ne když něco nutně potřebuju). Bohužel taková náhoda se už dlouho nekonala.
A jestli si myslíte, jak náramně ušetřím, tak fakt ne.
Ale kam ty prachy mizej, netuším.
 
 
Něco ale přece jen mám.
Nové hodinky, parfém a barevné lepičky.
Zajímavou novou vůni hledám většinou těžko, protože jsem vodní typ a takových vůní je málo. Vyhledává je ale hodně žen, takže pak se stává, že jedním parfémem voní každá druhá žena v metru.
 
MINT od Toni Gard je pro mě objev. Bomba!
Pokud vám jsou příjemné vůně od hodinek nalevo (Eternity aqua, DKNY limitka, DKNY nevímkterá, Hugo Boss orange), pak budete nadšené. Ovšem v žádném e-shopu ji nemají, exkluzivní prodej má jen Douglas. Až tam jsem ji objevila.
 
 

Co píšu

 
Před pár týdny mě napadlo, že napíšu divadelní hru. Nevím, jak se píše, ale děj, který mám před očima, se (pro představu) odehrává na jevišti jednoho z nejmenších divadel, co znám, totiž v Ungeltu. A pravda je, že tam hrají komorní hry pro dva, tři herce, protože víc se jich na jeviště nevejde. Hlediště má taky jen pár řad, takže máte neustálý pocit, že jste s herci přímo na jevišti. A nepřejte si sedět v první řadě! To jste mnohdy součástí hry.
 
Ale zpátky k mojí hře.
Neumím vysvětlit, jak se stane, že vás (mě) napadne divadelní hra. Uklízela jsem kuchyň a najednou jsem kdesi v hlavě viděla - slyšela dva starší manžele, kteří mají výročí svatby a vtipně bilancují svůj život. Douklidila jsem a oni zmizeli. Pak se mi začali zjevovat čím dál častěji, nejenom při uklízení kuchyně, a padaly z nich hotové dialogy, takže jsem sedla k počítači a začala je prostě jenom házet "na papír".
V průběhu házení mě napadla i zápletka, druhá třetí + další osoba - takže průběžně házím ty dialogy a vracím se na začátek, protože tam jsem ještě moc nevěděla, co jsou ti dva zač, takže podle děje jim začínám upravovat charaktery, aby byly konzistentní (což jistě potěší Báru ze Šťastného blogu).
V tuhle chvíli vůbec netuším, jestli se doberu konce. Ale když mě včera napadl i název hry ... tak třeba jo.
 
Fotky jsou ze zahrady, nádherně nám kvete sakura. Je to vždycky jen pár dní krásy, tak si to musím užít.
 
 

Putovní MATKY

Včera jsem se dívala na přímý přenos z vyhlášení cen Magnesia Litera a moc se mi to líbilo. Líbili se mi hlavně autoři. Stejně, ti co píší literaturu, poezii nebo překládají, jsou úplně jiná sorta lidí. Intelektuálně noblesní, někdy podivínská ... jsou zkrátka hrozně zajímaví. Jestli znáte nějakého spisovatele, tak víte, že není takzvaně úplně normální. A to myslím jen v dobrém slova smyslu. V tom nejlepším!
 
Potěšilo mě, že spoustu nominovaných knih už jsem znala, ale nepotěšilo mě, že většina oceněných knih se mi čtenářsky nelíbila. Mám na to teď jednoduché osobní měřítko - jakmile mě kniha uvede do deprese a nikoli do příjemného melancholického stavu, v němž se tak báječně přemýšlí o životě, tak ji zavrhuju. Neberte si ze mě příklad, prostě mám období, kdy si nechci četbou přivádět deprese. Někdo to ale má rád, pro něj to je třeba dobrý výchozí bod. K čemukoliv. Anebo v něm kniha vyvolá úplně jiné pocity, zcela nepodobné těm mým (to nejčastěji).
 
Potěšilo mě, že Kateřina Tučková dostala cenu čtenářů, přestože její Žitkovské bohyně do soutěže nezařadili, neb prý jsou (komerčně) úspěšné i bez ocenění. Co to je za logiku? Vypadá to spíš jako trest za to, že někdo dokázal čtenáře masivně zaujmout. I bez výhry a reklamy.
 

 
Dnes nabízím k putování knihu Jana Koubka Matky, na kterou jsem četla spoustu zajímavých recenzí. Často velmi oslavných. Akorát v Respektu (tuším, že tam) byla spíš taková průměrná, že prý kniha nepřináší nic nového. Ale kdyby nestála za řeč, tak ji tam nerecenzují.
Váhám, jestli napsat pravdu, protože mě ta kniha taky neoslovila - a už si připadám hloupě, protože kromě Emila Hakla a jeho Skutečné události se mi nic dalšího pod kůži nevrylo. V poslední době.
 
Pokud bude zájem, rozhodla jsem se tentokrát výherce vylosovat. Podmínky jsou jednoduché: až přečtete, zmíníte se o této knize na svém blogu a pošlete ji dál tomu, kdo bude mít zájem. Připadá mi to jako docela fajn pí ár literatury, příště pošlu něco, co není tak úplně známé nebo se o tom aspoň tak masivně nepíše.
 
Tak hurá do čtení!
 
 
 

Blondýna v autoservisu

Co mi jde čím dál líp - udělat ze sebe skutečnou nechemickou blondýnu.
Včera jsem si šla vyzvednout do servisu auto.
- Dobrý den. Jdu si pro auto ... ale zapomněla jsem, jak se jmenuje.
- Kdo?
- No to moje auto.
- Vaše auto se nějak jmenuje?
- No to né, ale jako značka toho auta ...
(Stela mi napovídá: Chevrolet.)
- Jo, chevrolet! Ale zapomněla jsem i to druhý jméno.
- Jaký druhý?
(Stela: Captiva)
- Jo, captiva! Já si to pořád nemůžu zapamatovat ... já vám ukážu asi nějaký doklady, že jo, abyste věřil, že je opravdu moje, ono to takhle nevypadá, ale opravdu je ...
- Stačí, když mi dáte tu objednávku, co držíte v ruce, tam je to všechno napsaný.

Už tam nejdu!


Jarní Ikea live

 
Jarní Ikea live jsem si moc neužila, přestože obyčejně ty reportáže a sondy do cizích lidských domovů a duší miluju. Chvíli jsem zkoumala, proč tomu tak je a přišla jsem na to.
Kvalita papíru a fotografií je totiž mizerná.
Což nebývalo.
Já vím, že když člověk dostane něco zadarmo, tak by neměl darovanému časopisu koukat na zuby. Ale v dnešní době, kdy veškeré technologie jsou dál než kam moje oko a hlavně IQ dohlédne ...?!
Těšila jsem na reportáž z domu Holly a Stevea, ale nevidím tam skoro nic, kvalita snímků mi připomíná 30 let staré Domovy, které si z nostalgie schovávám.
Vím, že některé z vás designérek chodí na předváděčky Ikea.
Nemohly byste se zeptat, proč se ta kvalita tak strašně zhoršila? A jestli není lepší časopis zase za pár korun prodávat?
Mimochodem i já si tento výtisk koupila (přes aukro za 1 Kč) a byla jsem šťastná, že prodejkyni ho stálo za to prodat.
V Ikea už na mě totiž výtisk zdarma nezbyl.
 

Psi spí


Od té doby, co má Kryštof Moniku, se lidi a zvířata v naší a jejich domácnosti různě přeskupují. Většinou nikdy nevíme, pro kolik lidí večer budeme vařit (nebo mazat chleby, aby to nevypadalo, že máme denně svíčkovou). Poslední dobou nás bývá často 6 (včetně Moničiny sestry, která je stejně stará jako Stela) + 2 psi + 1 králík a na druhé straně zůstává doma jen Moničina mamka + 1 pes. Anebo různé jiné variace.
Včera se mnou psali dva psi.
Teda oni spíš spali.
Moc je to se mnou v pracovně nebavilo (museli být ale zavření, protože na zahradě se venčil králík, který se jich bojí).
 
 
Pracovnu jsem pořád ještě nezačala řešit, protože v domě čeká spousta důležitějších míst na inovaci - a pořád se k tomu nemůžeme dokopat. Píše se mi tu dobře a to je asi důvod, proč se do ničeho nevrhám. V opačném případě by to lítalo!
 
 

Nezapomněla jsem


Nezapomněla jsem, nebojte!
Děkuju za všechny ohlasy ohledně knihy, která zjevně právem budí emoce. To už je jedno, jestli kladné nebo záporné, protože nejhorší, co se může spisovateli stát, je, že jeho kniha prosviští éterem bez zájmu ...
Paní E L James může být víc než spokojená.
Co je pro mě na knize nejzajímavější, je název. Pecka!
A vůbec nejvíc ze všeho by mě zajímal popis toho, jak se jí ta kniha psala. Jestli si k tomu pouštěla lechtivý filmy, nebo nic neprožívala a při psaní klidně jedla instatní polívky.
 
Padesát odstínů šedi jsem se nakonec rozhodla věnovat první ženě, která o ni projevila zájem, a tou je Hana de Prague.
Ale nebojte se, brzy pustím do oběhu další knihu, kterou zrovna dočítám.
Jen mi poraďte, jak vybrat výherce, když zájem projeví víc lidí ... nerada jsem nespravedlivá.
 
Dnes mám padesát odstínů únavy, tak vám všem přeju dobrou noc!
 

Vidět moře

Jedno z nejemocionálnějších slov je pro mě moře.
Častokrát za rok mě přepadne pocit, že ho nutně potřebuju vidět.
Představuje pro mě cosi neuchopitelného.
Nekonečno.
Vidět moře je pro mě absolutní očista, terapie. A nejlíp, když je kolem co nejméně lidí. Když se v něm nemusím koupat. Když mi není vedro.

To všechno se mi o víkendu splnilo. Nečekaně, neplánovaně jsme strávili dva dny u Baltu.
Jsem jak znovuzrozená. Vykoupaná v živý vodě.
Doufám, že mi tenhle pocit aspoň pár dnů vydrží.



Putovní erotika

Čekám na zahradníka, který měl přijít v půl deváté. Takže to vidím tak na jedenáctou, řekl mi k tomu můj muž. Je skoro dvanáct - a zahradník nikde.
Čtu časopisy a v jednom je článek a ohlasy na druhý díl Padesáti odstínů šedi. Směju se.
 
"...uvědomte si, že většina žen v dnešní době má velké problémy, finanční, vztahové, zdravotní atd.
Je to prostě únik.
Něco jako útěk před zimou do Karibiku."
 
"Já zase nechápu lidi,
co se jim líbí číst Švejka."
 
"Určitě by bylo spravedlivé,
aby do příštího čísla nějaká obětavá novinářka
strávila týden sledováním porna pro muže,
aby o tom mohla napsat recenzi a posmívat se blbcům,
kteří na to koukají."
 
Já jsem nebyla schopná přečíst ani první díl. Prostě mě ta kniha nevtáhla, nedokázala jsem si do hrdinky "vlézt", a to při čtení nutně potřebuju. Ale nikomu to neberu. V ohlasech čtenářky vzdychají, jak by taky něco takového chtěly zažít. Jaká je to romantika. A vášeň! Nevím. Asi jsem eroticky nějak zbytečně moc vyrovnaná, protože to se mnou nic neprovedlo.
 
 
Ale dostala jsem nápad.
Pokud byste si knihu chtěli (asi spíš chtěly) přečíst, pošlu vám ji. Podmínkou je jen to, že až ji přečtete, tak o ní napíšete na svůj blog a nabídnete k dalšímu přečtení někomu jinému, kdo nechce vyhodit čtyři stovky za šest set stran instantní erotiky.
Jen připomínám, že se jedná o první díl - viz fotka knihy.
 
Pokud byste tedy měly (-i, by mě opravdu dost překvapilo) zájem, napište mi to do komentáře. Plus na sebe mail.
Možná to někoho z vás potěší, ale třeba se ani nikdo nenajde.
Jsem zvědavá!
 
 

Dnes já


Dnes jsem byla u naší báječné kadeřnice já. Vedle mě česala jiná paní holička na zkoušku vlasy nevěstě - uf, ještě že už tyhle věci mám za sebou. I když já jsem ani tenkrát žádnou proceduru neabsolvovala, chodila jsem do pánskýho na střih za 7 Kčs - a to mi vydrželo dodnes. Akorát už to teda není za těch 7.
 
Odpoledne jsem dopsala stručnou synopsi k novému příběhu a přepinkla ji kolegyni. Snažím se do těch postav moc nezamilovat, protože až je nikdo nebude chtít, aby mi to nebylo líto. Ale v hlavě už mi jedou hotový scénáře! To prostě nezastavím. Jak na ty lidi jednou začnu myslet (pro mě už to jsou lidi, mají jméno, ale nemají ještě konkrétní ksicht), už žijou se mnou.
 
Vezu Stelu na tenis, tak se nemůžu rozkecat.
Možná je to tak lepší.
Fičím!
 

Jen si tak trochu kliknout

Občas se mě někdo ptá, kdo vlastně čte můj blog. Tak jsem si vytáhla včerejší statistiku. Je jasné, že sem tam kdosi vteřinově nakoukne, a když zjistí, že se dostal, kam nechtěl, tak zase okamžitě zmizí.
Ale tohle, bych řekla, že je plus mínus obvyklé složení vás, co jste si na mě (nejen včera) klikli. 
(Vložené údaje se mi nedaří přitáhnout blíž k textu, proto ta mezera.)









Česká republika

1301
Slovensko

58
Spojené státy

29
Německo

12
Rusko

10
Velká Británie

6
Irsko

5
Španělsko

4
Švýcarsko

3
Norsko

3
 
Na dnešní ráno jsem se těšila. Ráno procházka s Cherry v polích (ten vzduch!, to ticho!) a teď psaní. Včera jsem byla u renomovaného právníka na autorské právo, abych zjistila, jestli se můžeme pustit do zamýšleného (velkého) projektu a nabídnout ho jedné televizi, nikoli České. Jestli tam není nějaký autorsko-právní problém. Neměl by být, ale určitých věcí se v psaní a tvoření příběhu musíme vyvarovat.
 
Včera jsme tedy s kolegyní zasedly do restaurace, abychom daly dohromady námět, který už máme několik měsíců nakousnutý. Sice je mezi námi pořád přehrada nedorozumění ohledně řeckého příběhu, každá si myslíme, že pravdu mám já!, ale ani jedna se nechceme vzdát společného námětu, který nás baví vymýšlet a bavil by nás i psát. Takže na něm teď budeme pracovat společně (každá u svého pc doma, text koluje, to už máme secvičené, aby neutrpěla svoboda a samota ani jedné z nás), dokud nás zase nějaká televize nepošle do háje. Ale na to v téhle fázi nesmíme myslet, protože jinak by ta práce nebyla radostná.
GO!
 

MR

Dnes jsem si cíleně koupila MF, protože jsem věděla, že v jejím měsíčníku - příloze City, bude rozhovor s mým totálním oblíbencem Michaelem Rittsteinem. Mít dost peněz, rozhodně jedna z prvních investic bude do jeho obrazu. Mám od něj jen grafiku a i tu mám hodně ráda. Z jeho kreseb/maleb leze strašně energie a to mě baví. Taky se mi líbí jeho styl života a náboj. I jako chlap mi imponuje. V Čechách totiž muži nějak zbytečně rychle stárnou. Prostě to vzdaj, nevytvářej nic novýho, zabydlej se v šuplíku "starýho psa novým kouskům ..." a ještě se k tomu hrdě hlásej. A to opravdu není ani trochu sexy. Jejich škoda. Takovej pan Rittstein pak vedle nich vítězí na plný čáře.
P.S. Pro ty, co MR neznají, je to ten zacákanej od barev. Sám o sobě je obrazem.
 
 
 

Střih

Našly jsme si se Stelou skvělou kadeřnici. Ta se s nůžkami v ruce musela už narodit. Talent. Navíc se na ni nemůžu vynadívat, jak je zajímavá. A hlas má jako Martha Issová. A životní příběh jen o fous míň dramatický než Anna Karenina. To by se psalo! Ale zachovám tajemství nebo za chvíli se mnou nebude nikdo kamarádit.
 
Stela konečně pochopila, že když má po mně kulatý obličej a vůbec všechno tak nějak dokulata, tak z ní asi nikdy dlouhovlasá éterická miss nebude. Vlasy je v našem případě potřeba neustále zkracovat. Na jedné straně její hlavy dnes došlo i na mašinku. Druhá strana (mikádová) zatím odolává. Ale je mi jasný, že je to jen otázka času. Musí se k tomu dopracovat.
Já jdu pod nůžky ve čtvrtek.
 

 

Konečně!

První víkend, kdy je možné být na zahradě v tričku. Něco udělat. Třeba spálit vánoční stromek. Opéct buřty. Holky si vytáhly na trampolínu peřiny. Celé odpoledne venku blbnou. My tu a tam něco vyplejeme, ostříháme. Radost. Snad už vydrží.