Vídeň

















 
Vídeň jsme si i přes antibiotika a antivirotika užili. Večer bylo krásně jako v létě a speciální nenápadně vyhřívané zahrádky lákaly k posezení. I nás. Opět jsme zašli do naší oblíbené hospody, kterou si pro sebe nazývám U tygra po vídeňsku. Je velmi osobitá, spíš je to takový pajzl v dobrém slova smyslu. Sedáváme ve výčepu, kde je možné kouřit, přestože většinou nekouříme. Ale je tam báječný výhled do kuchyně, k pípě a na hosty. Chodí sem prostě všichni. Studenti, topiči, básníci, staré paní s perlovými náhrdelníky, chlapci z křesťanského kroužku i s panem farářem, cizinky s kabelkami Louis Vuitton, cyklisti ... ceny mírné, řízek přes celý talíř, ale adresu si pořád nepamatuju. Ale když zahnete za Nespressem doprava, je to první hospoda hned po pravé ruce. Nefotila jsem, přišlo mi to nestylové.
 
A propós Nespresso. Zrovna začali prodávat novou limitovanou edici  Crealto, síla 8. V jejich shopu si ji můžete sami připravit. Zadarmo. S čistým svědomím vřele doporučuji, koupila jsem si domů 6 krabiček.
 
Ubytování ... většinou bydlíme v Novotelu, je to prý takový standard, ale já bych se nebála označení trochu luxus. Jenže Novotel byl vyprodaný, takže jsme našli jiný hotel, 60 éček na noc mi zase nepřišlo tak úplně málo, ale bylo to málo. Ubytovna. Všechno sice čisté, nové, podsvícené lišty po obvodu pokojíku, ale sprchový kout a koupelna jsou součástí pokoje. Nevím, jak vy, ale já i po 24 letech manželství mám ráda trochu soukromí. Aspoň že na záchod vedly dveře. V osm ráno na nás bez varování vlítla uklízečka.
S milencem sem rozhodně nejezděte :-)
 
V pátek Hundertwasser. Tedy Kunst Haus Wien. Stálou výstavu už znám nazpaměť, ale vždycky se tu koná ještě jedna, většinou fotografická. Tentokrát retrospektiva Elliotta Erwitta. Nádhera! Po snídani ve zdejší kavárně (taky tradice) jsme tam vydrželi dost dlouho. Dobrá výstava je pro mě ta, ze které vyjdu ven a vidím svět jinak. Líp. A to se přesně stalo. Fotit se tam nesmělo, takže na vás nemůžu ani kousek přenýst. Musíte se snažit sami.
 
 

Návrat ztraceného syna (a skoro snachy)


Poslední dny jsou strašně hektické. Ve čtvrtek odpoledne jsme odjeli s mužem do Vídně, že si uděláme hezký manželský výlet. Ten den ráno ovšem zubařka rozřezala Ivanovi půlku pusy, protože má zánět. Takže dostal antibiotika a jeli jsme. Vídeň skvělá jako vždy, ubytování jsme tentokrát podcenili. Včera večer Kryštof s Monikou po roce přiletěli z Kanady na vídeňské letiště. Jeden kufr (pochopitelně nejdůležitější) jim nedorazil. Mají chuť se obrátit a vrátit zpátky "k nim domů".
Zvykli si na úplně jiný život, teď jim tady bude všechno malé.
Rozumím jim.
Jsem zvědavá, jak dlouho tu vydrží.
Jsem ráda, že žijeme ve svobodě. Když budou chtít, můžou zase zmizet a ne celý život vzpomínat, jak jednou mohli vycestovat a pak už nikdy. A my jim to všichni budeme přát.
Zatím si nemůžu zvyknout, že jedno z mých dětí už definitivně dospělo.
Ale líbí se mi to.
Moc.
 

14 dní bez

Tak mé Vaio je už ve správném servisu. Trochu mě teda zarazilo, že na celou Prahu je pouze 1 autorizovaný servis a v něm 1 autorizovaný opravář. Co kdyby náhodou dostal chřipku? A co kdyby ho chytil slepák? Radši jsem se na to přebírací slečny ani neptala, abych nevypadala jako potížistka. Odhadovaná doba opravy je 2-3 týdny. Aneb jsem v pořadí. Akorát jsem si teda posteskla, že příště si tenhle jinak pěkný notebook opravdu nekoupím. Co kdyby chtěl jet servismen na dovolenou a já zrovna něco potřebovala? Slečna mi poradila, že existuje Vaio-linka, na kterou když zavolám, tak mi notebook z domova odvezou na opravu do Německa a do týdne přivezou zase zpátky. Ale je to dražší. Jak dražší, mi neprozradila. Možná by se za to dalo pořídit nové Vaio ... co? Ale zase by se můj notebook podíval do Německa. Třeba příště. Až mu na tu dovolenou našetřím.
 
Pak mi taky nemyje moje 3 měsíce stará (nová) myčka. Je velmi drahá (já ji teda koupila v 70% slevě jako poslední kus) a maximálně ekologická. Sice jsem nepochopila, proč ekologické mytí trvá tři hodiny, když u staré myčky obyčejné neekologické trvalo hodinu, ale dobře. Svět je vzhůru nohama. Ale když i po třech hodinách vytahuju nádobí s nalepenými zbytky jídla a skleničky mají zajímavou neprůhlednou kouřovou clonu, myslím, že něco není v pořádku. Nevím co. Takže jsem zavolala do servisu a jsem zvědavá, co se bude dít. Jestli mi budou vnucovat, že takhle je to normální, pak rozhodně chci výměnu za stoprocentně neekologický přístroj, který ovšem dělá to, co má = myje.
 
Celkově musím říct, že nás přicházející podzim nakopnul k opravářské aktivitě.
Můj muž po dvou letech upomínání (cca jednou měsíčně) přilepil dřevěnou lištu v koupelně (trvalo to tři minuty) a BEZ ŘEČÍ vymontoval tři nefunkční světla v chodbě (fakt už tam nebylo vidět na krok, čehož si zjevně všimnul sám) a dal tam nová. Hurá. Dnes vyčistil sám od sebe větrák v koupelně a naplánoval opravu koupelny, neboť ve sprše máme díry v sádrokartonu. Sádrokarton sám o sobě je naše noční můra a příště rozhodně stavíme bez něj. Stačí, aby se do něj někdo v noci opřel rukou a na druhém konci domu se hne stěna.
 
Pokračování katastrof zase příště.
 
 
 
 

Ach, to Vaio!


Dnes si jedu pro notebook do servisu. Je neopravený. Odešel mu ventilátor a autorizovaný prodejce odmítl mému servisu poskytnout nový. Nejdřív slíbil, pak mlžil, pak nebral telefon. A mému servisu došla trpělivost. Takže musím do autorizované opravny, která je od mého bydliště dost daleko a zaplatím jistě taky mnohem víc peněz, protože autorizovaných.
Štve mě to.
Příště už zase nebudu vybírat notebook podle designu, ale podle praktičnosti.
Potřebuju, aby můj servis, který mě vždycky zachraňuje a mám ho po ruce, byl schopen si objednat součástku a rychle mi pomoct.
Jenže zejména u apple a vaio dělají fóry.
Všechno, co je hezký, má nos nahoru.
Každé dva roky zlikviduju jeden notebook. Doslova ho rozdrásám.
Blížím se ke koupi nového. Kdybyste měli super tip, sem s ním!
Ale potřebuju veliký, i s numerickou klávesnicí.
NTB se sice zmenšují a ztenšují, ale to není nic pro mě.
Já potřebuju stroj. Kombajn mezi notebooky.
 

Z cizího

Poslední dny mám opravdu fofr. Dnes odevzdávám jednu práci, zítra druhou. Do toho se mi rozbil notebook. Řve jako traktor, když jede do kopce. Takže jsem si musela půjčit přístroj od Stely, který je sice tichý, ale má úplně jiné klapky, nejsem na dotyk s nimi zvyklá a ruší mě to. Píšu prostě na cizím a to nemám ráda. Ale díky aspoň za to, jinak nevím, co bych dělala.
Jedu dát svůj NTB spravit a ozvu se, až zase bude zdravý.
Jsem bez něj jak bez hlavy.
Nevím, jestli ten pocit znáte ...
 
 
 

20 důvodů, proč ženy odmítají sex (ukradeno)


Musím se přiznat: dnešní příspěvek jsem ukradla z blogu své hrdinky Ute. Zní to možná trochu komplikovaně, ale je to tak. Najít ho můžete na www.jsemvtom.cz. Když jsem si dnes ráno ten seznam přečetla, ještě dlouho jsem se smála.
 
 
20 důvodů, proč ženy odmítají sex
  1. „Protože mimino se za chvíli určitě vzbudí na kojení, bude brečet a ty pak nebudeš chtít přestat.“
  2. „Protože si připadám tlustá a ani trochu sexy.“
  3. „Protože jsem si nevyčistila zuby.“
  4. „Protože ty sis nevyčistil zuby.“
  5. „Protože kašleš na předehru.“
  6. „Protože jsem příšerně nevyspalá.“
  7. „Protože jsem to dostala.“
  8. „Protože to stejně neumíš tak, jak bych chtěla, a nechce se mi to vysvětlovat.“
  9. „Protože sis mě měl všímat před chvílí, když sis hrál tu počítačovou hru.“
  10. „Protože jsi opilý a já ne.“
  11. „Protože prostě chci být sama.“
  12. „Protože jsem se naštvala, když jsi flirtoval s tou servírkou.“
  13. „Protože vím, že stejně nebudu mít orgasmus, a teď se mi zrovna nechce ho předstírat.“
  14. „Protože ještě před pěti minutami jsi mě ignoroval a teď chceš mít sex? To určitě!“
  15. „Protože ses celý den choval jako parchant.“
  16. „Protože chodíš doma v trenýrkách a škrábeš se na zadku.“
  17. „Protože jsem se nevysprchovala.“
  18. „Protože jsem se zrovna vysprchovala.“
  19. „Protože mě sex prostě nezajímá.“
  20. „Protože mě zajímá sex s kýmkoli, jen ne s tebou.“

Italská kvalita

 
Už několik dní zase v kuse píšu. To znamená, že udělám jen to nejnutnější, co je potřeba, ale jinak veškerý čas a energii soustředím na scénář. Jinak to nejde. Dnes ráno jsem aspoň zaskočila na farmářský trh, koupila holkám k snídani koláč (Stela tu má na víkend kamarádku), sobě kytku a pozor! háčkovací časopis. Nevím, jestli budu háčkovat, ale nadchlo mě to.
 
Zatímco spousta z vás jste tvořilky, já ne. Sice umím dost slušně (řekla bych) šít, když před a po revoluci nebylo nic k dostání, šila jsem na sebe i na Kryštofa jako o život. Byla to radost. Teď už je to pro mě ztráta času. Háčkovat a plést jsem moc neuměla - technicky ano, ale výsledek byl velmi obludný. Káče Hrachovcové jsem do její role Nikol Fajmonové předepsala, že musí umět háčkovat oblečky na panenky, tak se to o prázdninách učila.
 
Vzhledem k tomu, že denně spoustu hodin manipuluje moje pravá ruka s počítačovou myší, mívám hrozné bolesti. Neustále si koleduju o zánět karpálních tunelů, žil a šlach. Doktor mi říkal, ať tou rukou zkusím dělat ve volných chvílích i jiný pohyb. Tenkrát jsem vyhrkla: "Myslíte jako, že mám třeba háčkovat?" On se nad tím zamyslel a kývnul.
No tak uvidíme.
Vlna prý připomíná italskou kvalitu. Což je pro mě stejné sdělení, jako že když se sloučí dva atomy dusíku na molekulu N2, poskytne každý atom do vazby tři elektrony.
 

Vleže


Máte v ložnici televizi?
My ano a strašně si libujeme. Nejradši totiž filmy sledujeme vleže. Úplně miluju, když jsem doma sama, mám volno, lehnu si do postele a pouštím si filmy. Což nastane zrovna dnes. Jestli teda okamžitě neusnu.
Občas se v naší posteli sejdeme celá rodina, včetně babičky či Kryštofových děvčat. Někdo se začne dívat na film a zavolá ostatní, že je to skvělý ... až se tam sejdeme všichni.
 
V příštím domě už nechci mít kuchyň a jídelnu  propojenou s obývákem. Když si někdo chce povídat u jídelního stolu a někdo jiný se dívá na tv, hrozně se rušíme.
 
Všechno si to zapisuju a kreslím, abych jednou byla připravená. Chci kuchyň - jídelnu - obývák do takové zákruty, ne všechno v jednom obdélníku. A knihovnu nikoli v pracovně, ale v obytném prostoru. Vadí mi, že své knihy nemám pořád před očima. Chybí mi. Ale to všechno zjistíte, až když si to vyzkoušíte. Na vlastní kůži.

Jak se mají Monster High


 
Asi před půl rokem jsem tu popisovala naši anabázi s Monster High, kterým Stela bez našeho vědomí vytvořila ve vestavěných policích pokojíčky. Měla jsem z toho šok, protože některé stěny počmárala centrofixem. Nemyslela to zle, je to její sebevyjádření. Já píšu, ona čmárá. 
 
A jaká je situace dnes?
Už jsem si zvykla. Tyhle panenky, ačkoli vypadají jako použité mrtvoly, Stela zbožňuje. Staví jim pokojíčky, vyrábí nábytek a doplňky a prodává hračky, se kterými si už nehraje, aby si mohla koupit další. Panenky s námi jezdí i na dovolenou, mají vlastní převozní tašku.
Srdce Stely zkrátka tluče pro Monster High.
Tipuju, že je z pokojíčku vytlačí až puberta a nápadníci. První Kryštofova slečna tu pobývala asi od šestnácti.
Tak snad, ať nám ty panenky ještě chvíli zůstanou!
 
 

Jak vybrat správné dítě

Sestřenice Stela a Nela
 
Veronika mi před pár dny napsala, jestli bych se nemohla blíž rozepsat o tom, jak se vybírají dětští herci. Ráda.
Je dost velký rozdíl, jestli se vybírá dítě pro film nebo pro nízkorozpočtový seriál. Filmaři si mohou dovolit chodit po školkách, školách, tipech od kolegů, nechat si poslat kartotéku dětí z různých castingových agentur apod. Když dítě vyberou, mají čas s ním scény nazkoušet a i při natáčení je dost času všechny záběry mnohokrát opakovat, dokud režisér nemá pocit, že jsou dokonalé.
U seriálu je situace úplně jiná. Už při psaní scénáře se počítá s tím, že děti při natáčení zdržují a překážejí. Takže se píší jen doplňkově, často sedí a kreslí si, kopou do balónu a neřeknou ani slovo. Či jejich seriálový otec nebo matka prozradí jiné seriálové osobě, že "děti už šly spát".
 
V Ententýkách hrajeme s dětmi hodně. Je to velmi náročné. Nejdřív jsme na casting pozvali i děti bez herecké zkušenosti, ale ukázalo se, že v našem natáčecím presu s nimi není možné pracovat, to znamená všechno je učit od začátku. Takže jsme oslovili castingovou agenturu, která se specializuje na děti a ta nám poslala děti s hereckou zkušeností. A i z těch své role zvládly jen výjimky.
Roli školkového dítěte žádné školkové dítě neuhrálo, nakonec jsme vzali nejmenšího školáka Jonáše Zimu do role Dana a jeho sestru Agátu do role Natálky. Obě děti hrají už delší dobu a jejich rodiče jsou herci, takže se předpokládalo, že s nimi nebude taková práce. Jsou strašně talentovaní, ale musím uznat, že mají tak těžké role, že někdy to prostě nejsou schopni zvládnout. Už jenom technicky - hrát svou roli a ještě dbát technických pokynů, do které kamery se mají dívat, kolik kroků můžou udělat, kam se otočit ... je to velmi náročné. Já sama bych to nezvládla, takže k nim mám bezmezný obdiv.
 
Stela by si možná ráda zahrála, ale nejsem z matek, které své děti někam cpou. A ani Stela neprojevila tak velký zájem, abych pro to něco udělala. Pokud by přece jen chtěla, asi bych ji anonymně nechala zapsat do nějaké dětské castingové agentury. Pokud byste měli zájem o takový kontakt, dejte vědět a já vám ho seženu.
 

 

Zdravá, šťastná, šťavnatá

 
Dnes mám narozeniny. Je mi 43 let. Původně jsem myslela, že se o tom ani zmiňovat nebudu, ale když mi ráno na hodině angličtiny má úžasná učitelka popřála, abych byla "healthy, happy and juicy", tak mě to tak pobavilo, že vám to musím napsat. Mé učitelce je 72 let, ale v osm ráno má asi šestkrát víc energie než já (dnes na první hodině po prázdninách jsem dokonce neustále mluvila německy, hlava ne a ne přešaltovat) a lidi rozlišuje na ty, co jsou šťavnatí a na ty druhé. Ty druhé nechce učit, protože jí berou energii. Když zjistila, že mám birthday, hned hledala v kuchyňském šuplíku, co by mi darovala. Že bez dárku nemůžu odejít. Dostala jsem nerez mačkátko na citron a vždycky, když si ho budu mačkat, tak tuhle scénu budu mít před očima.
 
Co bych vám tak o svém věku napsala, když většina z vás má k němu ještě na hony daleko?
Asi tohle: Nebojte se, je to fajn.
Dostaví se jakási všeobjímací velkorysost, pokud teda zrovna nejste typ, který se honí za mládím a každá vráska a přitažlivost zemská ho vyděsí. My, co nás to neděsí, jsme daleko spokojenější než ve dvaceti nebo třiceti a viditelně míň se rozčilujeme (pokud nám tedy dítě v páté třídě zrovna neřekne, že nedokáže přijet ze školy domů jednu stanici vlakem, jak už to dělalo před prázdninami a teď se to zase učí od nuly).
 
Na fotce mi bylo asi osm let. Mám dojem, že mě naprosto vystihuje. I přesto, že takovou roznožku v letu bych už rozhodně nevyšvihla. Ale takhle nějak se vidím pořád.
Zvláštní, co?
 

Krásně

 
Víkend byl hodně návštěvový. V pátek jsem šla na kafe ke své kamarádce a ona mi ho umlela v mlýnku po babičce. A pak tuhle mletou kávu nechala přepařit v džezvě. Zážitek. Byla to úplně jiná chuť, než na kterou jsem zvyklá, ale líbila se mi.
 
A co ještě mě těší?
Že je pořád krásně.
Kryštof se vrací koncem září z Kanady.
Mám tip na novou knihu.
... a to mi úplně stačí!
 

Co děláte zítra večer?


Vím z vašich ohlasů, že nikdo z vás není seriálový sledovač, ale včera jsem slíbila, že se zmíním o Obchoďáku, jehož premiérové dva díly poběží zítra na Primě. Pak to budou dávat, tuším, v úterý a ve čtvrtek.
 
Zajímavé je, že já vůbec na seriály nekoukám, já je jen píšu. A pak se tu a tam podívám na nějaký díl, abych věděla, jak se kolegům daří. U nás každý večer běží v televizi sport, pokud vůbec něco běží.
 
Ale k O - loni jsem dostala nabídku se na něm podílet, protože kolegyně, která vymyslela námět, neměla žádný tým lidí, který by byl schopen ho napsat. Takže jsme v něm pospojováni lidi, kteří spolu sice virtuálně píšeme, ale na kafe spolu dobrovolně nechodíme, což je vždycky trochu problém. Ideální je mít svůj vlastní tým, ale která fabrika táhne za jeden provaz, že jo?
 
Všechny tyto projekty jsou psány jako mainstreamové, to znamená, že je musíte konstruovat tak, aby zasáhly co největší počet diváků. Úplně vypočítat se to sice nedá, ale můžete tomu jít hodně naproti. Neexperimentovat.  Ale vymyslet nový prvek, který diváka bude bavit. Kolegyně bodovala s prostředím obchoďáku. Já sice nakupování nesnáším, ve velkých centrech mívám kolaps, ale od počítače ty milé příběhy napsat zvládnu. Kolikrát sice skřípu zubama, protože mi to připadá umělé, ale dělníci si nevyskakujou. Plní úkoly.
 
Osobně si myslím, že O bude mít úspěch. Je to velmi dobře fungující fabrika na emoce. A spousta diváků je k životu potřebuje.
 

Hej, můžu si vás vyfotit?


Dnes tu byl za mnou fotograf z Rudýho práva. Teda ono už asi není rudý. Prostě z Práva. Vyštvali ho, chudáka, z redakce za mnou, protože nemají moji fotku a potřebují ji k nějakému článku. Takže rychle namalovat - zjistila jsem, že nemám žádnou rtěnku! Šla jsem tedy najisto do Steliných šminek. A našla! Můj muž byl ohromen, když přijel domů, že jsem normálně oblečená a namalovaná! Hned mě pozval na drink (ovšem v restauraci zjistil, že nemá peníze, takže jsem to zatáhla).
 
P.S. Fotky jsou z večera, takže ta krása už značně opadla.

Nezpůsobilá


Včerejšek byl dnem malých katastrof. Večer jsem svému muži říkala, že nejsem způsobilá žít praktický život. Že mě musí chránit.
Smál se.

- jen co paní Malinová uklidila, strhla jsem ze stolu kafe a polila počítač, sebe, zem i psa
- uvařila jsem polívku tak hustou nudlemi, že z toho byla nejedlá kejda
- něco jsem v autě zmáčkla a nešlo mi řadit (stalo se mi to během jízdy)
- Stelu jsem sice na tenis odvezla, ale o dvě hodiny později, takže jí propadla drahá hodina tenisu s trenérem
- zařídila jsem jí odpolední angličtinu na dobu, kdy má tenis

Jinak děkuji za všechny vaše ohlasy k Ententýkům, měla jsem největší počet kliknutí/den, asi 1300. A komentářů víc než když Stela počmárala centrofixem police, aby v nich udělala pokojíčky panenkám Monster High (někdy je zase vyfotím, v pokojíčku už vlastně bydlí hlavně ony).
Občas se mě někdo ptáte, proč tu nemám počítadlo návštěv - je to velmi jednoduché, neumím ho nainstalovat. Už jsem se o to pokoušela a nešlo mi to.
 
Zítra vám povyprávím, jak se píše seriál Obchoďák.
:-)
 
 

Očistná chvíle


Dnes večer premiéra Ententýků.
Ráno jsem si přečetla, co o nás píše MF Dnes a radost jsem z toho neměla. Jsme nejhorší ze všech seriálů, které letos na podzim mají premiéru. Tedy podle procent, kterými nás ohodnotili. Nečekala jsem zázrak, ale když jsem viděla úvodní díl Gymplu a Základky, tak jsem si říkala, že takhle špatní snad nejsme. Nejsme. Jsme horší.
 
Tohle jsou pro mě velmi očistné chvíle, protože vždycky cítím, že musím s psaním okamžitě skončit. Že už nikdo ode mě nevezme ani kůrku. A představuju si, co příští měsíc asi půjdu dělat. Tajně pozoruju naši paní na uklízení a správně odhaduji, že úklidem se neuživím. Hrozbou pro mě je malá samoobsluha, kam chodím nakupovat a děsím se, že tam skončím u salámů. Jenže neskončím. Nevzali by mě. Ne, že bych se nenaučila krájet na nářezáku, ale asi bych všem radila, že bysme měli prodávat nějak sofistikovaněji.
 
První dva díly nejsou úplně podle mých představ, ale od třetího to už frčí, jak jsem chtěla. Takže se nemůžu na nic a nikoho vymlouvat. A tohle zjištění je mi kupodivu příjemné.
V šesté třídě jsem při atletickém tréninku rozbila míčem okno. Byl to průšvih, protože jsme se rvaly dvě party holek, když trenér šel telefonovat. Pak přišel a řval, kdo že to okno rozbil. Jedna parta holek to svalovala na druhou. Pak jsem zvedla ruku a řekla, že já. Dodnes si pamatuju ten zvláštní  pocit v břiše a překvapení sebe samé, že jsem se dobrovolně přiznala.
Tož tak.
 
Jestli se vám bude chtít, sraz dnes večer na ČT1 ve 20 hod. Přesně!
 

Romana nemá ráda motýly

Tak zase škola.
V noci jsem nemohla spát, protože jsem zjistila, že jsme na první školní den se Stelou nic nepřipravily. Jenom jsme si řekly, co si jako vezme, ale nezkontrovaly jsme lautr nic. Taky se nám to vymstilo. Ráno blázinec jako vždycky. Všechno je jí malé nebo jsem nestihla vyprat. Bačkory jsme nenašly ... a tak dále. Já prostě odmítám věnovat školním přípravám o minutu víc než je nutné (a v noci pak z toho nespím). Nejsem příkladný rodič.
 
Víkend byl báječný a stihli jsme spoustu akcí. V Jestřebí u České Lípy jsou hned vedle sebe dvě hospody. Jedna nádherná roubenka (tam jsme si dali oběd) a o pět kroků vedle tato, kterou jsem fotila. Dává totiž prostor charitě a zjevně dům rekonstruují podle toho, jak zrovna jsou peníze (a ony spíš nejsou). Strašně těmto aktivitám fandím a dojímají mě.
I z těch fotek lze vyčíst příběhy. A věta  Romana nemá ráda motýly už je v mém zápisníku. To je námět (a název) na román! Stačí si jen ten zbytek domyslet.
 
Děkuju za všechny vaše průběžné komentáře, často nestíhám jednotlivě reagovat, ale vaše názory jsou pro mě důležité. Tak vážně díky.