Jsem já vůbec možná?

Včera večer jsem se dozvěděla, že pan skladatel se odkládá na zítra a pozítří, ale protože už jsem Stelu vyhnala k babičce do Liberce, nečekaně se mi tak otevřel volný den na vážné úvahy o životě.
I to je někdy potřeba.

Ráno jsem cosi hledala na internetu, abych to mohla použít do scénáře a narazila jsem (jako už tolikrát) na kosmetické blogy českých nadšeňkyň. A hned mi to začalo v hlavě šrotovat. Vážně! Donutila jsem se vytáhnout své šminky ze sto let staré etue s kdysi zlatým nápisem Christian Dior.
Teď už je tam něco jako       ian D 
Kdybych uměla plakat sama nad sebou, zaplakala bych.
TOHLE je celé mé kosmetické království!

Nejnovější je lesk vpravo. Odložila ho moje švýcarská sestřenice a mně připadá pořád ještě dobrý!

Povšimněte si zejména dokonalého využití posledního zbytku rtěnky. Kosmetický průmysl by ze mě neměl radost. To by mu klesly zisky!

 Pudr budu muset už koupit nový. Mejkap je sice prošlý, ale vzhledem k tomu, že ho používám 4x do roka, nedám na něj dopustit!

A když si představím, že občas na mě ještě míří blesky fotoaparátů a nemilosrdná oka kamer (jedna taková akce mě čeká příští týden), měla bych se vážně zamyslet, jestli bych ve skoro 43 letech neměla víc přemýšlet nad tím, co si na ksicht naplácám. Samozřejmě, že měla.
Jenže já to prostě neumím.
Nejde mi přemluvit hlavu, aby tímhle směrem začala aspoň trochu fungovat. Nedokážu to. A štve mě to. Když už mám záchvat, že si něco zakoupím, tak zjistím, že ale vůbec ničemu nerozumím. Posledním objevem jsou pro mě krémy BB, až do včerejška jsem myslela, že tahle zkratka se používá pro Brigitte Bardot. Mám si ho koupit? Co s ním?
Jsem já vůbec možná?

A když jsem si na několika blozích přečetla, že dámy si třeba zakoupí nějaký přípravek a spěchají domů, aby ho vyzkoušely, pak se s ním potřené vyfotily a podaly zprávu ostatním nažhavenkyním (a že jich je!), tak mi úplně sklaplo.

Můžu si říkat, že nejsem povrchní a tyhle věci mě fakt nezajímají, ale není to spíš ženská prohra? Třeba se s mejkapistkami daleko líp žije než s námi, co nosí domů síťovky plné knih.

A to nejdůležitější:
Jenny se i bez mejkapu daří dobře. Děkuju za váš zájem! Když jí vyřizuju vaše pozdravy, vrtí ocasem.

Ten časopis je Stely. Abyste si jako nemysleli, že jsem přesedlala z Bertolda Brechta na holky ... (hele, taky BB!)



Jste z Brna?


Plánuju na srpen rychlou návštěvu Brna. Jeden den tam, druhý zpátky. Už dlouho si slibujeme s kamarádkou z Bratislavy, že se spolu jen samy dvě sejdeme někde na půl cesty.
Potřebovaly bychom se ubytovat někde v samém centru Brna a bylo by fajn, kdyby nás to nestálo majlant. Nemáte tip třeba na nějaký prima penzion? Popřípadě i na kultůru, abysme něco neprošvihly. I když my si toho potřebujeme tolik říct, že to vidím na jednu dvě výstavy a kavárenské povalování.
Ale každý tip potěší!

Milá Adriano, koukni, jak už to chystám. Dej mi vědět, kdy by se ti to hodilo. Těším se!

Šťastní partneři se nehádají

Tohle téma jsem psala pro Ona Dnes. Stručně řečeno - na četnosti hádek asi tolik nezáleží, když to těm dvěma vyhovuje. Já ale nejsem hádací typ. I když pohádat se umím. Zejména kvůli práci. To někdy lítaj i scénáře!


Skloubit Stelu s psaním je skoro nemožné. Tu a tam něco napíšu, ale šidím oboje. Zítra a pozítří budu muset do studia k dalšímu panu hudebnímu skladateli, který se už jako třetí v pořadí pokouší Ententýky ozvučit. Pořád to není ono, teď už to ale musíme dokopat. Hudba se stala rozbuškou v našem tvůrčím kolektivu (producenti, režisér, Magdaléna a já). Režisér je pro tradiční hudební doprovod ala skladby z archívu (= jistota), ale většina z nás se rozhodla riskovat a použít naskládanou hudbu mladým skladatelem, který preferuje elektroniku a se seriály nemá ale vůbec žádnou zkušenost. Takže mu jako budeme radit. Hoho.
Čímž pádem jsem sháněla pro Stelu hlídání a naštěstí sehnala. Je to sice trochu komplikované, ale Stela bude spokojená.
Prázdniny jsou fajn. Pokud máte volno nebo hlídání.




 Momentálně nejoblíběnější kniha mého muže. Sen -

- a realita.

Víkend

- byl kupodivu stokrát lepší, než jsme si mysleli, že bude. Díky Jenny. Snaží se, dělá velké pokroky. Dokonce už vyleze i na gauč. Sláva!

Pracovali jsme hodně na zahradě, koupali se, byli jsme dokonce navštívit i kamarády. Ta hezká barevná žena je moje kamarádka advokátka, která mě prakticky neustále v něčem zastupuje. Jakmile vás živí pouze těch 1300 gramů někde ve vaší hlavě, pak se bez dobrého právníka neobejdete.

A mám nový účes. Teda pořád stejný a přece dneska nový. Ale holička mě stříhala u nás na terase. Daly jsme si k tomu kafe, pozorovaly duhu a bylo nám fajn. Jen Stela se ptala, proč se nechávám stříhat a barvit, když jsem furt stejná.

A pak Muž na radnici. Přepnula jsem z olympiády na jiný program a nemůžu se odtrhnout. Příšernost. Celou dobu přemýšlím o tom, jestli bych byla schopná psát na politickou objednávku, když bych věděla, že jinak se psaním nebudu moct živit. Nevím. Zrovna si předseda národního výboru vede nečekaně v devět večer domů kolegu soudruha na večeři. A mají teplou!






Jenny bojuje

Nikdy nerozumím doktorům, když řeknou, že stav pacienta je stabilizovaný. Co to znamená konkrétně? Je to na houby nebo mu je dobře? Stav Jenny je očekávaný. Je fakt velká bojovnice, snaží se, ale pořád si leží na břichu, které jí tím tlakem hodně prosakuje. Ona je navíc opravdu hrdinka, kdysi jí cizí pes prokousnul packu a ona jen zalezla a vůbec to nedala znát. Musí jí být hrozně, vidíme to. Ale ani nekňučí, jen ty její oči ...

Máme skvělého zvěrolékaře, krevní skupina jako můj muž, včera si k operaci Jenny pouštěl Nicka Cavea a nejradši by byl, kdybysme tam celou dobu byli s ním a povídali si. Je to ten v operační zvířátkové haleně, v bílém je Ivan. Jenže já na tu řezničinu fakt nejsem. Sice jsem byla párkrát na operačním sále na praxi, když jsem psala Ordinaci, ale můj svět to teda není.

Fotky jsem vybrala ty střízlivější, ale stejně, pokud máte slabší žaludek, prohlížejte zdálky a opatrně.









Ještě dnes




Dnes už s psaním končím. Nepodařilo se mi sice dopsat celý díl, ale už mi to hlava nebere. Skákala jsem hodně mezi scénami, abych je provázala, vracela se tam a zase zpátky, škrtala, přepisovala, vymýšlela aspoň malé fóry ... můj denní chleba.
Zítra ráno už jedu domů. Jenny jde totiž v pátek na velkou operaci, takže zítra už má klidový režim a dietu. Vůbec nevíme, jak to dopadne a bojíme se. Má v břiše nádory, nevíme jaké. Musejí ven. Zatím se mi na to nechce ani myslet, i když večer mě to vždycky přepadne. Musí si to ve mně zabolet a pak to přejde, protože z tý úzkosti většinou usnu. Nechtějte ale pak vidět ty sny!

Psaní o psaní



Co vám mám vyprávět, pořád píšu. Spousta lidí říká, že by nemohli pracovat doma, protože by se nepřinutili. No, chce to trochu morálku a u nás, co píšeme, hlavně sicflajš. Já jsem na sebe opravdu tvrdá. Někdy sama sobě nedovolím ani jít si uvařit čaj, když mi to zrovna píše. Samotu využívám opravdu hlavně ke psaní, abych si něco nadělala a mohla se pak věnovat Stele.
Teď jdu taky ještě napsat dvě scény, mám je rozmyšlené. Odehrávají se ráno po mejdanu. Já už jsem dlouho na žádném pořádném nebyla, ale mám dost fantazie, abych si to uměla představit. Na jeden velký flám si ale přece jen pamatuju: Když se všichni ráno u nás doma budili s kocovinou, já už jsem seděla v pracovně a psala. Myslím, že tohle mě ilustruje naprosto přesně. Ale jinak jsem úplně normální!
P.S. Nemohla jsem dnes najít žádný lepší papír, tak jsem si scény pomocně rozepisovala na papírový kapesník. Mohl mít jednou velkou cenu, ale to jsem si uvědomila, až když jsem ho posmrkala.

Pohled z okna


Tak zase samota. Moje hodná rodina mě tu zanechala jen s mým psaním. Ať si spolu užijeme. Hlídá mě Jenny. Je tu ticho k neuvěření, po tom se mi doma vždycky nejvíc stýská. Potřebuju ho k životu.
Celý den píšu, jen navečer jsme šly s Jenny na procházku a stavily jsme se v hospodě na panáka a kus řeči. Abych nezapomněla mluvit a Jenny štěkat. :-)
V noci nám tu řádí myši a kuna, tak se bojím, jestli sama vůbec usnu. Dělají hrozný randál. Jenny už do patra po schodech nevyleze, takže jsem na to sama. Pusté dny jsou prima. Pusté noci už tolik ráda nemám.

Jiný svět


Asi se pořád opakuju, ale pobyt v Kokoříně má pro mě stále účinné psychoterapeutické účinky. Už když vjíždím do Kokořínského dolu, je to jako kdybych se za volantem proměnila v někoho úplně jiného. Vyrovnaného. Spokojeného. Šťastného. Nevím, čím to je, a radši to ani nezkoumám, aby to nepominulo. Navíc si říkám, že kdyby si každý uměl najít svoje očistné místo, to by pak byl ten život nádhernej ...
První hodiny, kdy sedím před chalupou na zápraží, ke mně nic z toho mého prvního života nedoléhá. Tedy nic, co nechci, aby doléhalo. Problémy se seriálem jsou daleko a cizí ... stejně jim neuteču, ale tady to vnímám nějak naředěně. Štěstí prostě převládá.
Máte i vy nějaké své zaručené psychoterapeutické místo? Docela by mě zajímalo, jestli v tom nejedu sama.


Včera večer jsme si s Ivanem pustili Předčítače. Vy už ho určitě všichni znáte, ale já ho měla v hromádce filmů, kterým říkám na tu správnou chvíli. Včera jedna taková nastala.
Úžasný film, úžasná Kate Winslet.
Už to, že celý příběh začíná detailem - jak si někdo zalévá kávu, nese ji ke stolu, pak teprve zjistíme, kdo to je a oč tady běží ... to hltám a miluju. Během dvou hodin se ve mně vystřídaly snad všechny emoce, které mám, a to se mi běžně nestává. Je to velký příběh a nedal mi dokonce ani usnout. Jestli jste neviděli, určitě si ho pusťte. Ale chce na to fakt mít čas a náladu.

Nechci vyprávět děj, ale je to rozhodně příběh strhující lásky, kdy on je teprve patnáctiletý, jí je přes třicet. Pak mu zmizí ze života. Po deseti letech ji spatří jako mladý právník sedět na lavici obžalovaných dozorkyň z koncentračního tábora. O její minulosti neměl vůbec ponětí. Ostatní dozorkyně všechnu vinu hodí na ni, ona by se mohla bránit, ale neudělá to. On by ji mohl velmi pomoct, kdyby řekl pravdu, kterou na ni ví. Neudělá to. A to mu vlastně zničí celý život. Pak jí přece jen pomůže, ale oba už jsou jiní, všechno je jiné. Teprve když se po mnoha letech odváží se s tímto svým velkým příběhem někomu svěřit, uleví se mu a snad má šanci na aspoň trochu normální život ...

Červené trenýrky


Leitmotivem posledních dnů u nás doma se staly tyto červené trenýrky. Můj muž je totiž našel u sebe ve skříni a tvrdí, že nejsou jeho. Zajímavé je, že ani já si nepamatuju, že by jeho byly. Ale mohla jsem mu je někdy koupit - třeba k Mikuláši, on je zastrčil někam dozadu a teď je vyhrabal. 
Můj muž tvrdí, že jsou nějakého jiného muže, který si je u nás zapomněl. A já kontruju tím, že sice mohl jít ten někdo domů naostro, ale rozhodně by své trenýrky nestrčil mému muži do jeho prádla. A pokud bych je někde našla válet já, určitě je nevyperu, ale rovnou vyhodím. Zahlazování stop se tomu říká.
Tak takhle my se teď doma bavíme.
Ale má to i pointu: Včera si je Ivan oblíknul a normálně v nich chodí. Cizí - necizí.

Choďte na jazz!









Včera jsme vyrazili do Malostranské besedy na koncert Krausberry. Dost jsme to podcenili, protože bylo absolutně vyprodáno. Co tedy s načatým večerem? Udělali jsme čelem vzad a přešli Malostranské náměstí do jazzového klubu U malého Glena, kde je o prázdninách každý den živý jazz. Už jsme tam párkrát byli. A nelitovali jsme. Vejde se tam max 40 lidí a je natřískáno. Já měla místo hned vedle jazzového velikána Reneho, mohli jsme se klidně držet za ruku, jak byl blízko. Hrál s mladými Čechy a ti fakt váleli stejně jako on. Navíc, když sedíte tak blízko, můžete vidět, že i bubny se ladí (pro mě překvapivé zjištění) a taky zaslechnete lecos ze soukromého života muzikantů (nebylo kde zaparkovat, v noci se vracím na Moravu ...). O přestávce mi Rene říkal, že Prahu miluje, ale kupodivu sem do klubu chodí většinou samí cizinci (my s Ivanem jsme byli snad jediní Češi). Takže přátelé, předávám vzkaz od Reneho: Choďte na jazz! Nádherně vás to uvolní.

Divočina



Několik dnů mi nebere zahradník telefon. On je takovej zvláštní neuchopitelnej typ, musíte si ho sami chytit. Ale zahradě rozumí báječně, takže se vyplatí čekat a chytat. Dnes už mi ale došla trpělivost. Zahrada sice splňuje moji představu o divočině, ale přece jen ty metr a půl vysoké bodláky, které jsou všude, nejsou úplně to pravé. Takže jsem se dnes do toho zoufale pustila sama. Ale místa, kde tráva svobodně vlezla do skalky, vyplet teda neumím. Nemám na to ty správné zelené ruce. Zato mám zelené oči. Strašně mě baví se na zahradu (byť zpoza notebooku) dívat. Jako právě teď.

Zrno od plev třídím i doma. Občas vytáhnu nějaký šuplík, půlka obsahu letí do popelnice, půlku srovnám. Ale dělám to namátkově, neorganizovaně, protože kdybych si to zorganizovala, tak si hned rozmluvím takovou věc dělat. Ale špajz docela prokouknul a některý skříně taky. Mám z toho nefalšovanou radost. Asi stárnu. Nebo ze mě ještě nakonec bude hospodyňka. No ... to radši ne.