Jste celá vaše matka?

Já ano. Ještě taky máme podobný hlas a chůzi (můj muž říká, že vidět nás stereo běžet na tramvaj je dost tragicko - komický pohled). Ovšem já nedosahuju mnoha dokonalostí, kterými moje maminka vládne.
Namátkou: Jak uvařit báječné jídlo, když v lednici ani přilehlém okolí nic není. Jak uklidit cokoli během pěti minut. Nikoho nikdy nepomlouvat. Umět říct pravdu do očí. Nebýt hypochondr. I v důchodovém věku tančit a zpívat na stole (když se hodí, pochopitelně). Žít s mým otcem.  



Včera jsme mamku vzali na japonskou kuchyni. U nás v Kokořínském dole, v hospodě, kam jinak chodit na svíčkovou, kluci dělali Japonsko. Deset let tam totiž pobývali a vařili. Nebylo žádné suši, ale teplá japonská kuchyně, o které jsem do včerejška věděla úplně houby. Dnes už mám aspoň představu. Bylo to vynikající. Sladko pálivé. Potřebovala bych na to mnohem lepší foťák (slyšíš, Ježíšku?), protože tím, co mám, se to absolutně nedalo chytit. Ale stejně jsem moc nefotila, spíš jsme jedli a užívali si.
Vždyť už jsou prázdniny!





Už!

Tak my už máme prázdniny. Zítra si jde Stela pro vysvědčení a odpoledne vyrážíme na deset dní na chalupu. Se psem, králíkem, noviny jsem si tam přesměrovala, cestou nabereme u autobusu moji mamku a budeme ji mít čtyři dny jenom pro sebe!!! Nemůžu se dočkat.
Stela dnes projevila přání na oslavu prázdnin skočit oblečená do vody, tak jsme jí to dovolili. Zjistila jsem, že když už teda nemáte to dítě podle příruček, musíte s ním jednat nepříručkově a rozvíjet jeho osobitost. Možná jsem taky jako malá skákala do vody oblečená. Co, mami?


Zkracujeme!





Já byla v neděli, Stela dnes. Natrefily jsme na krásnou paní holičku s úžasnými nehty. Některé ženy mě vyloženě baví. Ale feministka bych být nemohla, protože jiné mě zas vyloženě nebaví.

Dnes přišel Ivan z práce s tím, že jeden jeho známý během posledního půlroku zhubnul, začal chodit do posilovny, jí zdravě, tlak se mu vrátil do normálu a nemá už cholesterol v krvi. No, co myslíte. Cholesterol nemá,  má milenku. Pokaždý, když mé kamarádky nebo kolegyně začnou nápadně rychle krásnět, vím, která bije. Ale že to platí i u mužů?
Možná to není morální, ale zjevně pro tělo je to zdravé. Pro duši možná na chvíli. Nekamenujte mě, nejsem totiž moralistka, ani puritánka. Ale moc dobře vím (a dokážu to vymyslet i na sto způsobů), co tohle krásnění na těle může způsobit v rodinném životě. Jenže kde jsou následky, tam nejdřív taky existuje nějaká příčina ... ó jé, jak mně to psaní chybí! Já už totiž několik týdnů nepíšu žádný scénář, takže si to tady na vás jen cvičně trénuju.
Nutně už potřebuju zase tvořit!!!

Linie krásy

Dnes vyřizovací den. Platby, dohánění (a nedohnání) faktur, které už mi měly být dávno zaplaceny, ale nikdo mi nic dobrovolně neposílá. Proč by to taky dělal, když můj laxní přístup k penězům je všeobecně znám. Mně by bylo nejlíp v prvobytně pospolný společnosti. Hlavně kdyby teda se mnou moc lidí nebydlelo, abych mohla tesat texty na stěny jeskyně.

Koupila jsem si knihu Linie krásy, která získala Bookerovu cenu. Když napíšu, že je o homosexuálním vztahu, tak hned hodně z vás odradím. Ale strašně dobře se čte, ačkoli jsem výhradně orientovaná na opačné pohlaví. Ale kdo ví. Jak říká postava v mém scénáři: "To nikdy nevíš. Všechno se dá naučit."


Kytku nebo bonboniéru? Aneb nešetřete na učitelích (hlavně fantazií)!



Touto filosofickou otázkou se zabývám každý rok na konci června. Vzhledem k tomu, že většina mých kamarádek jsou učitelky a několik jich máme i v rodině, vím, že by jako poděkování za celoroční nervy s našimi génii přivítaly cokoli jiného než odkvétající kytku ze zahrady či supermarketu, bonboniéru z levných řetezců, ozdobnou svíčku, něco roztomilého keramického nebo mýdlo (na vesnicích stále aktuální dar).

Kryštof měl mnoho let za třídního učitele muže, takže vždy nosil láhev vybraného alkoholu. Že se to nehodí? Ale houby, když můžete flašku strčit doktorovi, proč ne učiteli? Jaký je mezi tím rozdíl? Učitel má vychovávat a doktor pít? Díky tomu byla u pana učitele naše rodina vždy v oblibě, protože jsme jako jedni z mála pochopili, co na konci školního roku chlap potřebuje (jeho vlastní slova).

Jedna z mých kamarádek učitelek dostává od maminky své žačky každý rok plnou bednu čistících prostředků, protože tahle maminka má úklidovou firmu. A od babičky jiné žačky desetikilový pytel cukru, protože babička je cukrářka (a dort se jménem a srdíčky k tomu!!!). Fantazii se zkrátka meze nekladou a nebojte se, že praktickým dárkem učitele urazíte. Naopak!
Vím taky o darech movitějších rodičů, kteří třeba koupili třídní učitelce městské kolo (rodina má cyklo obchod), ale to se opravdu poštěstí učiteli málokdy. Někdy jsou rodiče ve třídě schopni a ochotni se domluvit a koupit paní třídní dar za všechny dohromady. Ale to se u nás ještě nikdy nestalo.

Abych vás aspoň trochu inspirovala, určitě neurazíte, když koupíte:
Vstupenky do divadla, příp. kina (film už si dotyčný vybere sám, je to tzv. volná vstupenka) nebo dárkové poukazy kamkoli (od sítě drogerií DM, Rossmann, nákupních center ... po IKEA). Stejně za pěknou kytku dáte tři stovky a za týden je po ní. Proč tedy nedat něco trvalejšího?
Jedna moje kamarádka kdysi dostala od žáka krásný nerezový cedník, sice nikdy nepochopila, proč zrovna cedník, ale vyhrála jím v jejich škole každoroční pedagogickou soutěž o nejlepší dar. A slouží jí věrně už deset let.

My jsme v minulosti paní učitelky podarovali kvalitními řasenkami, hedvábným šálem, látkovou eko taškou na nákupy i dárkovou poukázkou ... A to i přesto, že můj rezervovaný postoj k českému školství dávám neustále najevo. Ale to s poděkováním konkrétnímu učiteli nemá co dělat.
Letos ještě nevíme, co vymyslíme.
A co darujete vy?

Chcete vidět mou sbírku velocipédů?

Krásné odpoledne. Ivan spí na trampolíně, Stela skáče šipky do bazénu, já třídím fotky z dovolené. Hned bych se tam vrátila. Nejrychlejším a nejpraktičtějším dopravním prostředkem je v Levantu kolo. Někdy to skoro vypadalo, že kdo má to nejhorší, vyhrává. To třeba vidíte dámu v lodičkách a ona jede na rezavé plečce. Nemohla jsem se vynadívat!























Jste dokonale průměrný Čech?


Jak se to dozvíte? Máte-li doma v obýváku dvě žluté stěny, levnou dvousedačku, konferenční stolek a velkou televizi, pak s velkou pravděpodobností jste. Časopis RESPEKT přináší výsledky výzkumu, jak vypadá průměrný český obývák. A pobavíte se. Nutno říct, že i já jsem si vzpomněla na několik obýváků svých přátel, které tyto atributy přesně splňují. Ti budou mít radost, až jim prozradím, že jsou dokonale průměrní Češi!

V Respektu je i další zajímavé téma o tom, že stále více lidí chce žít samo. Stává se z toho fenomén.



Abych nedělala reklamu jen Respektu, ještě mě zaujal Instinkt extra na léto, který přináší 14 ženských rozhovorů. Za srdce mě vzalo povídání s Ivou Janžurovou a její dcerou Sabinou, ale i další rozhovory jsou fajn. Jiné. Nezklamou vás.
Jsem novinový a časopisový maniak, nestačí mi listovat internetem, potřebuju se dotýkat. Takže jsem neustále v zajetí tisku.


A na závěr dvě hezké zprávy od rodinného krbu: Stela získala průkaz cyklisty a Kryštof v Kanadě zvládnul řidičák na náklaďák. Obě události jsou pro mě stejně cenné. Kryštof totiž v rámci svého zaměstnání dlouho jezdil bez papírů a já už jsem z toho doma měla šoky, že když se něco stane, budeme muset prodat dům, abysme za něj zaplatili škody a on ještě může jít sedět. Děkuju, Kryštofe.
No a cyklistický průkaz Stely - pro většinu rodičů asi záležitost, které vůbec nevěnují pozornost. Jenže když máte dítě, které realitu vnímá jinak a není schopné ani průměrně odpovědět na pár otázek kolem silničního provozu a hrozí, že jako jediné ze třídy žádný průkaz mít nebude, pak i tato banalita má cenu zlata. Když ho Stela vítězoslavně (a nečekaně) přinesla, i slza mi ukápla. Dala mi ho a říká: "To je pro tebe, maminko. Mně by to bylo úplně jedno, ale chtěla jsem ho udělat kvůli tobě. Abys měla ze mě radost."
Takové já mám děti.
:-)

Co čtu já



Děkuji mockrát za spoustu tipů na dobré knihy (a těch není nikdy dost). Já jsem narychlo vytáhla z knihovny pár nejvěrnějších knížek z posledních let, které mám opravdu ráda a měla jsem s nimi zásadní zážitek.

Moje nejoblíbenější spisovatelka Marguerite Durasová vás možná nebude bavit, jsou to hodně zápisky o psaní jako takovém, o tvorbě, ale i o myšlení, se kterým se hodně ztotožňuju. Čtu si to znovu a znovu, potřebuju to. Ovšem její román Milenec je skvělý. Mám ho i jako film a za smutných dlouhých večerů si ho občas pustím.

Hanu Fouskovou jsem objevila asi před třemi lety, je to spisovatelka, básnířka a malířka, žije ve vesničce pod Ještědem, sama, a je velmi těžké s ní komunikovat. To, že se podařilo vydat její dvě knihy, je hlavně zásluhou J. Typlta, který se snaží starat o to, aby jí škodiči nerozkradli všechno, co má, aby vůbec přežila ... Jen v časopise jsem četla ukázku z jejího rozsáhlého autobiografického románu Schizofrenička a strašně si přeju, aby ho opravdu jednou vydala. Pro mě učebnice života, lidství.

Rok perel je nejlepší lesbický román, jaký jsem kdy četla, taky mě nadchnul.

Co pomíjí od Mii Farrow jsem taky četla několikrát, hluboké, upřímné, důležité. To samé jako Cesty života od její herecké kolegyně Liv Ullmann.

Kniha, kterou jsem nečekala, že vůbec přečtu, je Čekání na Lina čínského autora Cha Ťina, který žije v USA. Nadlouho se stala mým favoritem. Líčí příběh čínského lékaře, který má dlouholetou milenku, ale nemůže se rozvést, protože v Číně k tomu musíte mít velmi závažný důvod. Sedmnáct let svůj poměr skrývá, téměř z toho zešílí, jeho milá taky. Manželka nakonec s rozvodem souhlasí, pak to zase vezme zpátky ... konec je velmi nečekaný. Kromě příběhu je hrozně zajímavé vykreslení prostředí, ve kterém se všechno odehrává. Někdy jsem měla pocit, že je to předminulé století, ne současnost. Štěstí, že nežijeme v Číně.

... a venku je zase krásně!


Otcové a dcery



Ještě v sedmém měsíci těhotenství nebylo na UZ vidět, jestli čekáme holku nebo kluka. Spíš je to kluk, přikláněl se pan doktor k tomu, co v těch flecích na obrazovce viděl. Narodila se Stela. Sice jsme to poslední měsíc už věděli, ale stejně to byl trochu šok. Můj muž dost dobře nevěděl, jak se k tomu postavit, protože v synech se muži automaticky vidí, ale co si počít s malou holčičkou? Jak se vůbec hraje s holkama?
Kvůli mé nemoci se do rodičovské role dostal velmi rychle, první dva měsíce po porodu jsem strávila v nemocnicích, takže se o Stelu staral napůl s mojí mamkou sám. A Stela od vteřiny, kdy se narodila, řvala jako tur (fakt doslova) ve dne v noci, takže se střídali a pořád ji nosili v náručí a konejšili. No ... nechtěla bych tu dobu opakovat. Když se dívám na staré fotky, tak necítím žádnou maminkovskou něhu, ale mráz po zádech mi jede ještě teď.  

Oslím můstkem se dostávám k tomu, že tatínkové jsou i pro malé dcery nezastupitelní. Včera večer Stela svého tátu přemluvila, aby s ní přespal na zahradě na trampolíně. Nebylo zrovna úplně teplo a hlásili déšť, ale opravdu ho umluvila (nemusela zase tak moc). Čekala jsem, kdy to vzdají, ale fakt tam spali a vzbudil je až v šest ráno  řev ptáků v naší zahradě.
Tohle já bych nedokázala. Určitě bych našla sto výmluv, proč to nejde.

Hlad jako herec

Dnes jsem se byla podívat na natáčení, už jen 14 dní a je hotovo. Přes prázdniny pak pojedou střižny a od září vysíláme. Producent se nakonec dohodnul s ČT, že budeme v psaní volným tempem pokračovat a uvidí se, jestli se napsané díly později natočí nebo skončí v koši. Ne, že bych tuhle košovou situaci neznala.
Na Nově leží ladem už několik let 50 dílů seriálu, který jsme s kolegyněmi napsaly. Odehrává se v zákulisí natáčení seriálu a myslím, že by se divákům líbilo nahlídnout pod pokličku toho, co se děje za kulisami. Proč se nenatočil, nevíme. Resp. víme, že nám někdo dobře namazal schody, ale nevíme kdo a proč. Bylo nám šeptandou řečeno, že jsme to napsaly špatně. A když jsme se dotyčných lidí ptaly, jestli scénáře četli, tak nikdo nikdy, ale slyšeli to. Doufám, že s Ententýky nedopadneme stejně.

Takhle se stravují herci během natáčení. Vylezou z haly, kde se točí, dají si rychlý kafe, cigárko, případně jídlo. Já tam byla dopoledne, takže menu ještě nebylo. Nevypadá to, ale vaří prý dobře. Ovšem luxus u natáčení českých seriálů fakt nečekejte.






Co čtete?




Momentálně mám čtenářskou krizi. Nemůžu najít knížku, která by mě dostala nebo se mi aspoň hodně líbila. Na dovolenou jsem si s sebou vzala svého oblíbeného Philipa Rotha, ne teda úplně jeho, ale knihu Profesor touhy. Po dvaceti stranách jsem ji znechuceně odhodila. Začátek je děsná konstrukce, co se formy i obsahu týče (rozumíme si, že jo :-)). Když jí neuvěříte nebo ji prostě nevezmete jako fakt, pak nevěříte ani následnému ději. Což se mi přesně stalo.
Nakonec jsem začala číst posledního Petra Šabacha, kterého měl s sebou Ivan, ty chlapecké historky mě sice nijak zvlášť nebaví, ale aspoň si na nic nehrajou. A pár povídek tam bylo i o dospělých.
Doma mám sice nějaké knihy, které jsem ještě nepřečetla a vím, že se rozhodně od doby, kdy jsem si je nadšeně koupila, nemohly zkazit, přesto bych radši něco čerstvějšího.
Mám ráda, když hned první větou vlezu do děje. Kdysi byla v Reflexu anketa, která hledala nejlepší první románovou větu. Už nevím, která to vyhrála, ale strašně mě to zaujalo a spoustu knih jsem si podle těch prvních vět nakoupila.
Máte vy nějakou oblíbenou první větu nebo aspoň tip na dobrou knihu?
Budu vám vděčná!