Záchvat smíchu





Když sjedete o pár příspěvků níže, najdete článek s názvem Fascinace modrou igelitkou. Píšu tam o tom, kterak jsem byla omámena obrazem Krištofa Kintery. Pár dní poté mi přišel od mého otce balíček zvláštních rozměrů (normálně mi totiž posílá tlusté obálky plné výstřižků o zdraví, výchově dětí a jiných odvětvích, ve kterých bych se podle něj měla zlepšit). Už když jsem obraz vytahovala, začala jsem se hlasitě smát. Nakonec jsem dostala úplný záchvat smíchu. Když napíšu, že jsem se válela po zemi, nejsem daleko od pravdy. Můj tatík mi totiž vyrobil KOPII. A ještě to tam napsal, protože ví, že nesnáším plagiátorství.
V těchto činnostech je můj tatínek odborník. Kdysi prodával jeden starý obraz a protože ovci v popředí chyběl kus těla, otec ho vodovkami domaloval. Německý starožitník se pak dost podivoval a říkal, že ta ovce je zu lang (příliš dlouhá).
Jednou se táta určitě stane mou filmovou postavou. A mamka taky, protože vydržet celý život ve svazku s ním, vyžaduje nadpozemské schopnosti.
Pak nepište, když máte doma takovou inspiraci!

Rok poté

Přesně před rokem jsem začala psát tento blog. První příspěvek z 31.5.2011 se jmenoval Můj životní prostor a můžete si ho přečíst zde:


Chtěla jsem na vlastní kůži vyzkoušet, co to znamená být blogerkou. Hlavní hrdinka Ententýků, kterou jsem stvořila, totiž založila své vlastní webové stránky. To jsem jí vymyslela. Ale jaký je to pocit psát o sobě, o tom, co prožívám, jsem nevěděla. A protože jsem o tom chtěla psát pravdivě, nezbývalo, než si to vyzkoušet sama na sobě.
Co mi to přineslo?
Víc, než jsem si uměla představit.
Mám podrobný deník jednoho roku svého života (jak to mám udělat, abych ho zarchivovala pro svá vnoučata?), zjistila jsem, že formulovat vlastní myšlenky je mnohem těžší než formulovat myšlenky svých postav. Zjistila jsem toho hodně o sobě a něco málo i o vás, mých čtenářích. Moc vám za to děkuju. Otevřenosti, upřímnosti a životních pravd si budu vždycky hodně cenit.

Možná jste si všimli, že můj blog zůstal dva týdny úplně uzavřen, stalo se přesně to, co jsem (nerada) čekala. Objevili ho novináři a jeho adresu vypustili do éteru, ve virtuálním světě holt všichni můžou všechno. Během pár nočních hodin jsem měla na blogu desítky nepříjemných návštěv. I teď mám divný pocit, že moje slova právě čte i nějaký loupežník z bulváru, který potřebuje vytáhnout něco, co by se dalo zpeněžit. A často jim stačí malá zmínka, ze které rozepíšou román. Normálně žádné lidi neurážím, ale bulváru se štítím. I kdybych neměla co jíst, nikdy bych neparazitovala na životě těch slavnějších a úspěšnějších.
Takže až zase budete mít místo mého blogu černo, víte, proč to je.
Potřebuju psát svobodně, jinak by to pro mě nemělo žádný smysl.
Děkuju za vaši přízeň, za obohacení roku mého života. A to vůbec není málo!

Týden designu v mé hlavě

Opět jsem si přes aukro nahrabala pár časopisů o designu, něco jsem si přivezla i z Madridu. Nevím, jak vy, ale pro mě je pořád největším zážitkem tištěný časopis, kterým můžu fyzicky listovat a vzít si ho do vany nebo do peřin. Úplně stejně to mám s knihami. O čtečce jsem zatím ani neuvažovala. Potřebuju se prostě  dotýkat.
Když si prohlížím domy a byty, vždycky mě nejvíc zajímá kuchyň. Spolu s jídelním stolem je srdcem prostoru a dá se z ní vyčíst, kdo tam asi žije. V bytech a domech, které jsme postupně opustili, jsme vždycky měli kuchyň složenou - z různých skříněk, starých kredencí, polic - něco jsme si vždycky vzali s sebou na další adresu, něco jsme nechali těm, co přišli po nás. Do nového domu, kde teď bydlíme už několik let, jsem si poprvé v životě pořídila linku na míru, novou. Po patnácti letech manželství jsem na ni poprvé měla peníze. Příště už to neudělám. Stejně pořád koukám po těch starých kusech, které bych k sobě nějak přiřadila, kus nový, kus rezavý ... ačkoli už víc vaří můj muž než já, stejně se v tom prostoru potřebuju cítím svobodně. To s linkou z IKEA nejde. Ale vám to třeba jde, to jen já jsem taková kramářka.


Pořád se mi líbí i stejné domy. Tento je velmi podobný našemu.
Včetně těch kvetoucích tráv.




Loft svobody.
Takhle bych taky klidně mohla bydlet a ještě bych chtěla být tou volnomyšlenkářskou paní designérkou.
Ostatně - vlasy máme dost podobné.



Jsem


Dnes ráno se mě moje učitelka angličtiny zeptala, co vlastně teď dělám, když nepíšu. Nezdá se to, ale pro mě to byla velmi zajímavá otázka, na kterou jsem neuměla odpovědět ani česky. Pak mě napadlo, že já teď prostě jsem. Zatímco když píšu, tak spíš nejsem. Nebo si tak aspoň připadám. Jsem schovaná za své postavy a žiju skrz ně. Sice jsem přítomná fyzicky, ale duchem mimo. Na to už si stěžovaly učitelky na základní škole a vidíte, kam až se to dá s duchem mimo dotáhnout. Netrestejte za to své děti, možná že tenhle stav jim bude v životě daleko platnější než matematika nebo chemie.

Jak to tedy vypadá, když jsem?
Řekla bych, že máme doma poměrně uklizeno. Moje švýcarská sestřenice by se tomu srdečně zasmála, protože její představy o pořádku a úklidu jsou diametrálně jiné, než můj mozek dokáže zachytit. Mimochodem právě ona mě inspirovala k postavě Nikol, která je jednou z hrdinek Ententýků a pořád uklízí. Doslova tam říká, že hadr v jedné ruce a rozprašovač s dezinfekcí v druhé, jí způsobují orgasmus. Sice nepatřím k téhle šťastné partě žen, ale Nikol se mi hrozně dobře píše. Však ona mi ČT podobné hlášky jistě vypípá. Pořád mi není jasný, jak je možný, že můžu napsat krve, co hrdlo ráčí, dokonce i vystřelenej mozek obrazovka unese, ale jak si zahráváte s přirozenými lidskými potřebami a potěšeními, tak bacha na to. Ještě tak můžete dva vidět v posteli (možná i tři, čtyři plus psa), ale NEPOJMENOVÁVAT! A to právě Ententýky dělají. Že to komentují.

Tento týden by se mělo rozhodnout, jestli budeme v psaní pokračovat anebo jestli přehodím výhybku a vrátím se na Primu do Obchoďáku, kde jsem jedním z dělníků nového nekonečného seriálu. Už se o něm píše, takže nic nevyzrazuju. Je to projekt mojí kolegyně Lucie Konášové, se kterou si mě velmi často pletou. Pracovat na cizím panství je ale pochopitelně jiné. I když se snažíte ze všech sil, svoji mrkvičku si tam nezasejete.

Naora

O víkendu jsme byli vyzkoušet novou řadu Nespressa s poetickým názvem Naora. Název slibný, ale macchiatto z něj mi nechutnalo. Kyselé. Síla 5 (nikoli známka, ale stupnice). Takže jsme koupili staré a osvědčené druhy.
Barbína neprotestovala.
P.S. Pokud nejedete v Nespressu, chápu, že je vám to šumák.
:-)



Srdce




Dnes je svátek matek.
Nezapomeňte!
 Já dostala vlastnoručně vyřezané srdce ze dřeva.

Fascinace modrou igelitkou

Dnes jsme last minute byli na výstavě Krištofa Kintery v Městské knihovně v Praze. Zítra už končí. Nutně jsem ji potřebovala vidět. Tvorbu tohoto chlapce v klobouku sleduju z povzdálí už několik let a baví mě. Moc. Krištof je taky jedním z tvůrců slavné Entropy, určitě si pamatujete na tu slávu v Bruselu ...

Výstava se jmenuje Výsledky analýzy a užije si nejen oko, ale i ucho. Například plná nákupní taška z Billy se hýbě a mluví. No spíš mručí, brblá. Nejsem dobrý analytik, ale kdybych měla odhadnout slovně, jaké ty výsledky analýzy vlastně jsou, napsala bych asi Zhnuseni konzumem.
Líbilo se mi to. A zamilovala jsem se do jednoho obrazu.















Zasklená modrá igelitka s léky mě fascinovala. Vracela jsem se k ní znova a znova. Ale můj muž mi ji nechtěl koupit. Že prý mi to klidně vyrobí. Jenže! V tom je právě ten rozdíl: něco vymyslet anebo kopírovat to, co vymyslel někdo jiný. Copyright nesnáším. To radši nic. Ale určitě se mi o ní bude zdát.




Madrid/ Chagall, flamenco a nové náušnice

Tak ještě naposled Madrid. Kultura. Na výstavě mistra Chagalla se pochopitelně fotit nesmělo, na flamencu ano a na trhu v El rastro jsem se vyloženě fotograficky vyřádila. Něco jsem si koupila. Při pozorném sledování fotek to jistě objevíte. Taky jsme si se Stelou pořídily nádherné náušnice za nádherná dvě eura, ale jsou tak průhledné a křehké, že ty asi neobjevíte.