Ještě jednou hory

Moje nejčastější vzpomínka z dětství je ta, že stojím pod skokanským můstkem a klepu se zimou. Můj tatínek byl totiž většinu svého života reprezentačním trenérem lyžařů, nejčastěji sdruženářů (to jsou ti, co skáčou i běhají na lyžích) a skoro celou zimu nebyl doma. Jezdil po soustředěních, závodech, ba i olympiádách. Takže abysme ho aspoň někdy v zimě viděli, museli jsme se za ním vydat buď k můstku nebo na běžecké tratě.
No, nepotatila jsem se. Ani moje sestra ne. Jsme střeva k pohledání. Ale zato máme místo medailí zlatou povahu po naší mamince, která je veselá, vtipná a možná ještě dneska dokáže tančit a zpívat na stole (do téhle dokonalosti jsem já ale nikdy nedorostla).
Tátovi i Kryštofovi se zdálo, že jsem tu zveřejnila málo opravdu horských fotek, tak pro ně aspoň ještě pár dalších.
 Náš penzion Alcialc

 Výhled z balkonu, okna, ale i postele

 Passo Valparola

 Výhled do Passo Gardena

 Lanovka vede na Lagacio, 2778 m, odtud se musí sjet dolů, Italové
to prezentují jako zážitek, to teda byl, viz níže

Nejdřív to vypadalo na pohodičku, později se ukázalo, že jsou to jatka. Sjezdovka byla spíš cesta, neupravená, se šutry, lyžaři do sebe vráželi, nebylo kam uhnout, přes hodinu jsme se snažili prostě ujet (sjet) pryč. Hromadné pády nebyly výjimkou. I já jsem upadla (můj jediný pád zde). Bylo to tak strašné maso, že lidi hromadně nadávali, pro jednoho kluka musela přijet sanitka. Byla to moje nejdražší jízda, za skoro 50 Eur (denní jízdenka) jsem si sjela jen tohle a zbytek dne jsme strávili zničení v hospodě.



Happy day


Dnes happy day. Měli jsme schůzku s režisérem, kostýmní návrhářkou, maskérkou a pěti hlavními hrdinkami. Poprvé jsem holky viděla pohromadě, některé se neznaly ani spolu. Můj základní dojem z nich je: nadšení. Nádherný baby 26-43 let, zblízka jsou snad hezčí než v televizi. Budeme je muset maskovat, abysme jim tu a tam vyrobili nějaký chyby. Ba ne, jsou úplně normální. Rozebíraly jsme jejich role a ony začaly samy vykládat o svých životech. Byste nevěřili, co mají herečky za starosti. Úplně obyčejný. Někdy se dokonce podobají tomu, co budou hrát. Spolu vypadají báječně. Skoro všem se budou upravovat a barvit vlasy, kromě jedné všechny chtějí pod kostým stahovací prádlo. Pak kam choděj na ty figury, že jo, když všechno stáhnou! No všechno se nedá, ale co jsem vyslechla, s vizáží si hodně nechávají pomoct. O některých procedurách jsem neměla ani tušení. Asi, že nejsem herečka. Jak říkám - jsem z nich nadšená a režisér se usmíval taky. Doufám, že mi tenhle pocit vydrží aspoň do večera. Je to hezkej pocit.


Máme hvězdu!



Předně: tohle není žádný kvíz, za jehož správné vyluštění dostanete cenu. Schválně jsem vybrala z castingu záběr, na kterém herečka trpí, že hlavní role je tak těžká, že vůbec neví, jestli to uhraje. Smích. Pravý důvod je ten, že nesmím ještě nic prozrazovat. Byl by to únik informací. Občas váhám, jaký je rozdíl mezi únikem informací a reklamou, ale smluvní pokuta by mi to určitě vysvětlila.
Zvolení právě této herečky (vz)budilo mezi námi (producenti-dramaturgové-šéf tvůrčí skupiny-režisér-já) velké emoce, protože jde v jejím případě o protiúkol, režiséři ji obsazují do jiného typu rolí. A navíc je pro nás až příliš krásná. Ona tohle všechno ví a bere to jako svou velkou výzvu. Jsem na ni moc zvědavá. S hlavní hrdinkou totiž stojí a padá celý seriál.
Tak se drž, Ute! 
P.S. Ute je jméno hlavní hrdinky. Hned v prvním dílu zjistíte, proč se tak zvláštně jmenuje. Ale to bude až v září.

 

Když je středa v úterý

Mám ráda středy, protože k nám chodí uklízecí paní. Nejen, že všechno uklidí, ale taky zharmonizuje. Dnes přišla výjimečně už v úterý a já mám v hlavě tím pádem uklizenou středu. Zmatek. Žiju o den napřed a neumím si to přehodit zpátky. Jsem zvědavá, co za den budu mít zítra. Úterý?
P.S. Betlém stále stojí. Ale sáňky jsou celoroční dekorace, mění se pouze jejich místo a co na ně naložím. Teď mají na aukru jedny úžasné i s kovovou dětskou ohrádkou, stojí dva tisíce. To je dost. Ale zase už je to dneska unikát ...






Rituály


Všední rána mají něco do sebe. Když nemusím na žádnou poradu, ani nic zařizovat a můžu si je užít podle sebe. Jenny je má taky ráda. Máme už své naučené rituály. Rituál je vlastně stereotyp, který vás ovšem baví. Kafíčko, noviny, scénář, dlouuuhé přemýšlení ... Dřív jsem taková rána nemívala. Kdysi jsem pracovala i ve fabrice a to mě ničilo. Seděla jsem v kanceláři se čtyřmi muži a bylo to skoro horší, než když jsem předtím seděla se třemi ženami. Byli to samí inženýři a bez jejich vědomí jsem na nich prováděla výzkum. Fascinovalo mě, že vždycky v pondělí přišli v čisté košili a s umytými vlasy. Košili nosili do pátku a vlasy se (hlavně tomu jednomu) umastily už ve středu. Ale neumyl si je. Asi měli doma zavedený koupací rituál v neděli. Radši jsem otěhotněla. Že si jako promyslím, co se životem. A promyslela jsem si to dobře. Nepatřím do fabriky. Ale jinak proti inženýrům vůbec nic nemám!


Můj muž plus blondýna krát dvě


Od osmi od rána zase píšu. Do konce března musím napsat ještě čtyři a půl dílu, to znamená, že se téměř neodlepím od židle a když odlepím, tak hlava stejně bude v ději u mých holek. Včera mi to taky nedalo a zasedla jsem bez vybalování a sprchy rovnou k pc (údajně na deset minut, abych si jen něco poznamenala), a asi po dvou hodinách jsem zjistila, že mě můj muž pozoruje a dost se u toho baví. A řekl mi, že nejkrásnější jsem stejně u počítače, protože se pořád usmívám nebo šklebím. Zato na sjezdovce jsem prý kolikrát měla v očích výraz příšerného utrpení. Fakt je, že jsem si naši rodinnou dovolenou v duchu pojmenovala jako Ivan plus blondýna krát dvě.
Neustále jsme se Stelou měly nějaký problém. Vrcholem naší nesamostatnosti byla jízda pořádně drahým ski taxíkem zpět do penzionu, protože už se nám nechtělo lyžovat a nutně jsme si potřebovaly číst. Ivan nás posadil do taxíku, zaplatil taxikáři a nechal nás odjet. Když jsme dojely do přibližného cíle (cca 10 minut cesty), nemohly jsme najít správnou cestu, která k penzionu vede, ani jsme si nemohly vzpomenout, jak se penzion jmenuje. Mobil jsme neměly ani jedna ... nakonec jsme to nějak daly, ale taxikář evidentně mého muže v duchu velmi litoval.
Asi fakt nemá cenu cpát se někam, kam člověk nepatří. Lyžovat mě baví, ale když je špatný počasí, tak  než si sjet za každou cenu sjezdovku - to se radši sjedu v baru. Proč předstírat, že jsem sportovní typ, když jsem kavárenský. I když to občas bylo o dršťku, přesto neznám lepší jarní prázdniny, než jet na lyže.  A zničit se. Podívat se na svůj běžný život zdálky, z výšky a nenápadně tak zjistit, kam opravdu patřím.







Laviny, tiramisu a jiná nebezpečí

Jsme doma! Vůbec se mi nechtělo z dovolené do reality. Pro všechny, kteří se mě ptali (a já to nevěděla), byli jsme v Itálii v Alta Badia v úžasném rodinném penzionu, kde vařila a starala se o nás signora se svými dvěma syny. Ale jak vařila! Skvěle. A ty dezerty! O jejím tiramisu se mi bude zdát ještě dlouho. Navíc nic nebylo problém. Jenom internet tam nedosáhnul, což se nakonec ukázalo jako velmi příjemné. Až je skoro podezřívám, že to takhle mají nastavené naschvál. Cestou tam jsme vezli ještě našeho kamaráda, který jel za svou kamarádkou manželkou a dětmi. Bylo to lehce hrůzostrašné, protože některé cesty a průsmyky byly uzavřené kvůli nebezpečí lavin, takže se ze silnic stala místy parkoviště - ale nikdo nenadával, lidi vystupovali z aut, kouřili, bavili se, házeli po sobě sněhem, mladí a neklidní tančili ... to v Čechách nevidíš.
Další zážitky později, neb jsem ještě skoro jednou nohou v přezkáčích, pusu od slunce samý opar (mám alergii na slunce, blbý, co? Nemáte někdo zaručený tip na lék či mast, co opravdu léčí opary?), v mailu zajímavé zprávy, třeba od producentů, že se mi zase nepovedlo trefit fakturu za scénáře, o osm korun nesouhlasí částka, nelze to účetně zpracovat. Zblázním se! Počítala jsem to půl hodiny, už nevím, jak na to! 
Aspoň ve snu zpátky do hor (s mastičkou na opary).
Dobrou! 





Balím

Balím. Teda začnu. Zatím zkouška nového funkčního prádla a taky ortézy. Je skvělá, když jsem si ji sundala, okamžitě jsem začala zase kulhat. Takže mi hrozí, že v ní budu chodit i spát. Už teď ji miluju. Takže přece jen mi asi vadí, že jsem stále nezačala řešit svůj přetržený křížový kolenní vaz. Znovu a znovu se ujišťuju u svého ortopeda, že i takto se dá žít. Dá, pokud se mi noha neviklá. No, viklá, no. Jenže plastika vazu, nechození, pak rehabilitace - to jsou tři měsíce. Kdo mě bude obskakovat? Kdo mě bude vozit na rehabilitace? Kdo za mě udělá to jakdomanicnedělámajenompíšu? To vážně nevím.
P.S. Pokud se zahledíte do dáli za mé nohy, uvidíte betlém. Možná ho už nechám do příštích vánoc ...



Když tu ortézu budu pořád nosit, bude prej vypadat takhle.
To za to stojí, ne?

Tam a zpět





Dnes vyřizovací den. Ráno jsme vezli psa a králíka k rodičům do Liberce, aby nám je pohlídali, neb odjíždíme v sobotu ráno na hory. Pes je na přejezdy zvyklý, u našich se mu líbí, ale králíkovi se na dovolenou zjevně nechtělo. Byl úplně dezorientovaný. V Lbc jsme vyřídili nějaké dokumenty, dali si kafe u jedné babičky, u druhé pak rýžový nákyp (já) a bramboráky (Ivan). Pak přejezd na chalupu, v neděli totiž ve vesnici praskla voda, takže zkontrolovat situaci v chalupě i šachtě - viz foto, vše ok. Honem domů pro Stelu, která byla u chůvy. Tři sta kiláků jen to fikne. Pak jsem si vycházkově zajela na ORL ke spřátelenému doktorovi, zda-li náhodou nemám zánět dutin, abych v Itálii nemusela hned zase vyhledat lékaře. Ten mě uklidnil, že zánět dutin nemám, jen zánět nosohltanu, tak mám třídenní antibiotika. Což je nakonec celkem příjemná a pozitivní zpráva. Popovídali jsme si o tom, co píšu, prostě pěkná  návštěva u lékaře.
Jdu sepsat na zítřek seznam věcí, které ještě musím zařídit, jako např. : pedikúra, lékárna, pošta, pojistit nás, vybrat eura, koupit futrál na brýle, dopsat dopis, napsat faktury a hlavně zabalit! V balení vůbec nejsem dobrá, je to jedna z mých nejhorších disciplín.
P.S. Asi jsem nikdy ani nesbalila žádnýho chlapa. Tuhle bilanci už nevylepším.

 

Co váš běžný účet?


Musím se k něčemu přiznat. Nenávidím svůj běžný účet. Musela bych hodně dlouho přemýšlet, abych našla něco, co mi způsobuje větší žaludeční neurózu. Vysvobozením je pro mě banka v mobilu, přes ni se snažím platby odpinknout, aniž bych zjistila, kolik mám na účtu a co všechno jsem zase (vůbec netuším za co) utratila. Když otevřu internetovou banku, vím, že vpravo budou dva sloupce. Jeden modrý a druhý červený. Nikdy nejsou symetrické jako má ňadra. Přesto párkrát do měsíce dovnitř přece jen vlízt musím. Něco zaplatit, zkontrolovat, přenastavit a tak. Mám už na to fintu. Jakmile se otevře hlavní stránka, okamžitě dám ruku na monitor a ty sloupce, které jsou velmi nevyrovnané, přikryju rukou, abych je neviděla. Pak skočím na řádek provést platbu a sloupce zmizí. Často se mi taky stává, že složenku zaplatím dvakrát nebo ani jednou. Nejsem systematik a čísla mi nic neříkají. Přesto jsem v naší rodině pověřena vedením účtů, pojistek a nevímčehovšehoještě já. Asi díky tomu, že můj muž je ten bohém. Když už mi jó teče do bot, odvezu všechno mamince do Liberce a ta mi v tom udělá pořádek. Vede mi totiž účetnictví mé volné nohy a hlídá mi tak nějak všeobecně, aby mě čísla a banky nesežraly. Mami, děkuju. Už tu zase mám několik plných krabic a začínám být zoufalá.
Fotka mého stolu - měla bych všechno roztřídit, zaplatit, založit, vzít na vědomí a tak. Jenže to už si říkám od vánoc. Tak šťastné a veselé účtování!

Mé lžičky a já





Dnes jsem si vyložila na stůl své lžičky. Začala jsem je sbírat teprve loni, úplnou náhodou. Od některých mám dokonce až šest kusů! A pak mám ještě lžičky normální, většinou ikeácké, jsou taky fajn, ale nemiluju je. Nechci je sbírat nějak masivně, za každou cenu, chci je sbírat pro radost. Pod stromeček jsem tři dostala, moje tchýně (radši jí teda říkám Dáša) mi je koupila na blešáku v Německu. A minulý týden přišel Ivan domů až v půl třetí ráno, ale zato se lžičkou! No, ukradl ji. Ale ceny v té restauraci byly tak vysoké, že kávová lžička určitě byla v ceně.

O mých lžičkách už jsem psala zde: http://zasetalucie.blogspot.com/2011/11/lzicky.html

Následuj své srdce a sny



Ano. Přesně tohle heslo vyznávám, i když na tričku ho bude nosit Stela. Ve větší velikosti ho neměli. Ne, že bych s ním pábila kolegy, ale nosila bych ho hrdě doma na psaní. Dnešek byl příjemný. V pizzerii jsme s kolegyní nahodily děj dalších pěti dílů Ententýků, jde nám to. Baví nás to. Hlavně, aby to bavilo i vás. Mám pocit, že je to hodně o sexu, ale Magdaléna mi dnes řekla, že bysme měly ještě přitlačit. I ve výrazivu. Lámat si ještě víc hlavu s dialogem a hrotit ho, ostřit ho. Já už jsem teda úplně celá ulámaná, ale fakt je, že když si to po sobě přečtu, je to někdy čajíček.
Koupila jsem si dvoje psací kalhoty, jedny s puntíky, druhé s krajkou. Něco podobného má předepsané i hlavní hrdinka, nebudete tomu věřit, ale i ona se živí psaním. Je novinářka, má svůj úspěšný web, píše na něm o mateřství, ale tak nějak jinak, než bývá obvyklé. Bez smajlíků a ňuchýnků. Píše o něm pravdivě. Si myslím, když to píšu já, že jo.
Zase jsem se zakecala, mám ještě šíleně práce, vyostřuju ty dialogy.
Tak hezkou valentýnskou noc!

Valentýn/ Národní týden manželství


Dnes jsem měla rekordní den. Vůbec jsem netušila, že jeden počmáraný pokojíček může vyvolat tolik emocí, tolik názorů, tolik komentářů a tolik návštěv na mém blogu! Děkuju tímto všem, kdo jste se zapojili nebo si třeba jen početli.
Věděli jste o tom, že tento týden probíhá Národní týden manželství? Já tedy ne. Je to zřejmě jakási forma Valentýna pro nás starší, moudré a nezamilované. Nebo jen manželsky rozumně zamilované. Tak abysme si taky mohli něco oslavit. Nic proti, ačkoli Valentýna neslavím (ale stejně každý rok čekám, že se odněkud vynoří s kytkou tajný ctitel :-)), Národní týden manželství mi moc libozvučně nezní, spíš útrpně, smutně a povinně. 
Ale ať už zítra budete slavit cokoli, užijte si to!!!

Bít nebo tolerovat?

Když jsem před třemi týdny vstoupila ke Stele do pokoje, omráčilo mě to natolik, že jsem si musela sednout na zem a plakala jsem. Dlouho. Mít ji po ruce, tak ji normálně zmydlím. Centrofixem počmárala vestavěné police a udělala v nich pokojíčky svým odporným Monster High, do kterých se zamilovala a už nic jiného nechce. Takže své staré hračky vystěhovává na chodbu. Kromě toho polepila nevkusnými nálepkami naše designové plechové dveře (dají se sice v OBI koupit za devět stovek, jmenují se dveře do sklepa, ale já je houbičkou na nádobí škrábala tak dlouho, dokud neměly tu správnou patinu!). Stely pokojíček vypadá jako fotky z časopisů, kde fotí pokoje před/po. Tenhle je samozřejmě před. Ukazovala jsem jí krásné romantické pokojíčky ve francouzských časopisech, co kdybychom vytvořili něco takového ... blé, fuj, nechci. Jak ráda si prohlížím blogy maminek, které fotí zajímavé pokoje svých dětí, často jsou tak naňuchýnkované, že se mi zdá, že si v tom dítě nemůže ani hrát, ale líbí se mi, moc! Takže trpím a snažím se přesvědčit sebe samu, že takhle je to v pořádku. Dítě má právo (aspoň) ve vlastním pokoji na vlastní vkus a názor. Ale moji rodiče by mě za tohle určitě seřezali. Co, mami?







Zatímco jsem psala




Celý víkend psací.
Můj muž to má podobné, akorát si přehazuje ty první dvě písmenka.
To mi připomnělo situaci, kdy jsem doma vyprávěla o svém  kolegovi a řekla jsem, že s ním teď budu spát. Správně mělo být: psát. Ivan se na mě podíval a řekl: "Fajn, hlavně už, prosím tě, nepiš!"
Už mě dokonale zná. Jakmile píšu přes míru, vykládám strašné blbosti a hlavně si nemůžu vzpomenout na spoustu normálních slov: kakao, spojka, půlnoc, Jan Werich apod. Zítra plánuju volnější den. Deset dní jsem psala téměř v kuse, v noci si chodila zapisovat nápady, musím nechat mozek nadechnout a rozkoukat.
Mám deset dílů z patnácti. Jsem ve dvou třetinách projektu. Je mi hezky.

Mráz je nejlepší děda


... už nevím, z čeho tahle replika je, ale je jisté, že děda tentokrát dorazil na celý víkend. Minimálně. Do vedlejší chalupy naštěstí přijely tři sestry, takže má Stela o zábavu postaráno a já můžu bez výčitek svědomí psát. Už mi od rána řáděj nad hlavou. Ale mě i kdyby tenhle víkend zavřeli do skříně, je mi to jedno. Mám velkou porci psaní a čekají mě nádherné scény!

Smlouvání


Pes se má nejlíp. Já včera do půlnoci psala scénář, do jedné mailovala (bez toho prvního "a" by to bylo lepší), ještě ve tři jsem nemohla usnout a ráno v půl osmý vstávala, zatápěla a sedala ke scénáři. A paralelně s tvůrčí prací řeším svoji smlouvu. S protistranou (dříve kamarádem) jsme po několika týdnech došli k tomu, že chcete-li se s někým nenávidět, zkuste spolu nějakou smlouvu uzavřít. Navíc autorské právo je velmi choulostivé, člověk si musí dát pozor, aby mu za špatně napsanou větu ve scénáři nepřišili náhradu rozestavěného ateliéru, protože někdo tu větu špatně pochopí a místo zámku do dveří postaví zámek (báječně tohle dokumentuje film Trhák). Nakonec taky můžete zjistit, že i když my, klienti, jsme na všem dohodnutí, v patře nad námi zuří válka advokátů, kde už nejde o to, co chce klient, ale kdo si z toho druhého víc urve. Takže jsme ráno naše advokáty prosili, ať už do smluv nepřidávají žádné pojistky pojistek a pojďme to proboha podepsat!
P.S. Podobnost s jakoukoli mojí smlouvou je čistě náhodná. Mám podepsanou mlčenlivost.