Včera porada jednoho projektu, dnes druhého. Ráno ale nejdřív schůzka s advokátkou, protože po třech letech práce a šesti napsaných dílech Ententýků UŽ řešíme moji smlouvu. Schyluje se k tomu, že se dostávám do šťastné fáze, kdy mi za moji práci snad zaplatí. Ťukám to. Klasická situace, kterou znají všichni na volné noze. Nejdřív uděláte strašně moc práce, a když váš projekt přijmou, máte naději, že vám i zaplatí. Chvíli jste relativně bohatí, poplatíte dluhy, něco si koupíte, jedete na dovolenou, pak vzorně zaplatíte vysoké daně (scenárista nemá co odepsat, tužka a papír jsou skoro zadarmo) a jste zase na začátku. A to je ještě seriál zlatý důl. Když jsem napsala svůj první televizní film a dostala pak za něj honorář, spočítala jsem, že píšu rychlostí 1,20 Kč/hod. Dnes je to teda výrazně lepší, ale hypotéku mám pořád. :-) Nestěžuju si! Konstatuju.
Ó jak Vám rozumím. Já ten, vlastně, setrvalý stav, kdy jisté a dané jsou pouze složenky, poplatky a splátky, beru jako daň za to, že dělám, co mě baví. Pavlína
OdpovědětVymazatJá to beru úplně stejně. A dokonce si myslím, že to ani jinak brát nejde, protože by člověk zešílel. Materialista zvlášť. .-)
OdpovědětVymazat