Před deseti dny jsem se tu svěřovala se svou láskou k Nespressu. Jen jsem přijela z chalupy domů, kávovar se rozsypal. Nikoli ten historický muzejní kousek (ten bydlí v Kokoříně), ale ten novější, designový. Sedla jsem k počítači a na aukru našla úplně stejný, navíc krásně žlutý. Nějaký pán ho téměř nepoužíval a prodával za čtvrtinu kupní ceny. No nekup to. Než přišel balík, chodili jsme do kavárny, páč jsme zjistili, že jsme teda fakt závisláci. Ale dnes už je zase všechno, jak má kávově být.
Co děláte v sedm večer vy?
Zakoupila jsem si na víkend několik čtecích časopisů (pak jsou ještě prohlížecí). V Instinktu je zajímavá fotoreportáž z českých obýváků, kde střední třída mluví o tom, co dělá v sedm večer. Zajímavé je, že snad vůbec nikdo nesedí na gauči u televize. Což jinak dělá 70% české populace. Tak jsem zapřemýšlela o sobě - a taky nesedím. Ani v sedm, ani nikdy. Pokud už sleduju televizi, tak od jídelního stolu - a od počítače. Neměla bych to říkat, ale když už, pak u televizního programu smažím obvykle scénáře. A vy pak namítnete, že pak to podle toho taky vypadá. :-)
Nejzajímavější je opět měsíčník Kraus. Líbí se mi témata, grafika, má to švih, nápad, styl. Nenadržuju mu. Jeden článek je například uvozen slovy Radima Uzla (kterého je jinak všude plno a leze mi tím na nervy, ale asi i díky tomu si pro Krause může dovolit říkat věci, jaké říká):
"Pan ministr školství se vyznačuje tím,
že říká, že onanie je škodlivá.
Ovšem když se na něho podíváte,
tak byste skoro řekli, že jo."
Jsou tu hezké vystřihovánky.
A taky zajímavý ekonomicky filozofický Tomáš Sedláček.
Důležité téma o umírání a kultuře umírání.
Pletená móda je vyfocená přímo na ovečkách.
Nepřežiju
O víkendu jsem si koupila nejen nové lyžařské kalhoty, ale taky mobilní telefon. Čímž jsem definitivně rezignovala na svůj listopadový nákup drahého mobilu s androidní operační pamětí. Ne, nebudeme kamarádi. Ačkoli má výkonný fotoaparát, mně se zdá, že fotí divně. Dotykový displej mi nevyhovuje, často se netrefím, kam mám, v mrazu téměř nefunguje. Esemesky píšu třikrát tak dlouho. Když jsem v noci autem zabloudila, přepnul se mi do nějakého režimu a já nemohla volat ani SOS. V žádném případě nejsem ochotna se sesynchronizovat s internetem, odmítám, aby mi do mobilu chodily emaily, atakdále ... čili takový mobil vůbec nepotřebuju. Ba, co víc, nesnáším ho. Kdybych si za stejnou cenu koupila boty, jsem královnou plesu (minimálně v Kokoříně). Stejně už mi měsíc leží v šuplíku a já zase začala používat svou starou (gumičkou převázanou) nokii, která už chudinka ale opravdu chrčí jak tuberák.
Když jsem vysvětlila svůj problém prodavači, tak tvrdil, že pro mě prostě mobil neexistuje! Po dlouhém přemlouvání a ukazování na jednotlivé modely, jsme přece jen nalezli kompromis tlačítkového telefonu pro blbé. Prodavač sice říkal, že je to pánský model, ale když jsem ho ujistila, že nosím i pánské funkční prádlo, domluvili jsme se. Od včerejška doma šílím, protože neumím vypnout zvuky, které telefon vydává při používání jednotlivých klapek a vypalují mi díru do mozku. V nastavení to není, v aplikacích taky ne. Ráno jsem se už rozbrečela. Já v tomhle světě nepřežiju!
Až dnes
Až dnes jsme odstrojili stromek, vydržel nám krásný šest týdnů a sloužil zejména jako večerní osvětlení.
Až dnes si pouštíme ze záznamu koncert Pocta Václavu Havlovi, který se konal v Lucerně v den jeho pohřbu, bylo to večer před Štědrým dnem, nějak se nám k tomu odstrojování hodí. A hlavně nám padnul do nálady: Jasná páka, David Koller, Vladimír Mišík, Plastici ... spát půjdeme pozdě, ale v příjemném rozpoložení ...
Život je krátký a touha bez konce
Včera porada až do večera, pak jsem měla za úkol si koupit kalhoty na lyže. Ty staré už jsou tak staré, že můj starý muž ve svých nových kalhotách se mnou už odmítá sjíždět i kopec. O Stele ani nemluvím. Ta mě neustále peskuje, že jsem stará, málo moderní a šik.
No. Kalhoty nemám, ale zato dvě knihy jsem si koupila. Šabach - jistota, Život krátký a touha bez konce - mi mluví z duše. Navíc jsem na to četla zajímavou recenzi. Asi si místo lyžování budu číst.
Ženy, co si (i) samy kupují květiny
Včera jsem si koupila tulipány. Krásné, holandské, z květinářství, co vydrží tuze dlouho. A vzpomněla jsem si při tom na studii, kterou jsem kdysi četla. Rozdělovala ženy do dvou skupin: na ty, které si rády samy koupí květiny a na ty druhé. Jsem jasný áčko. Charakteristika této skupiny byla příjemně pozitivní a dokonce muže nabádala, aby si pro manželství vybírali právě ženu ze skupiny A. Béčko totiž nemá správně srovnané emoce. Když je ženě líto vyhodit peníz za květinu, když čeká, až ji od někoho dostane, když má radši kus salámu než kytku, když ji to nepotěší ... v tom všem je zakopaný pes. Když jsem si to pak převedla na své kamarádky a známé, zjistila jsem, že to sedí. Kupovačky květin jsou i jako kamarádky a partnerky mnohem zábavnější!
Pokoj, ve kterém bydlí králík
Milý Kryštofe,
z tvého pokoje se nestala moje pracovna, jak jsem ti před odjezdem vyhrožovala, ale bydlí v něm tvůj králík Čmoud. A dost se mu tam líbí. Má docela velký výběh, většinu času tráví na houpacím banánu a dívá se ven. Už je tak ochočený, že nás nekouše, ale ňuchá. Moc tě pozdravuje.
Z polic jsem ti vyházela celou popelnici odpadků, ale pořád jako by tam nic neubylo. Co je pryč: obaly všeho druhu, rozbité věci všeho druhu a zkažené potraviny. Naštěstí kontaminovanou svačinu z páté třídy (jako minule) jsem nikde neobjevila. Do osobních věcí nelezu, ctím tvé soukromí. Takže těch dvacet krabic plných důležitostí, si budeš muset po návratu roztřídit sám.
Líbá tě máma a Čmoud
Hledá se hvězda
Dnes od rána do večera produkční porada Ententýků, na kterou scenárista zavítá málokdy. Dnes se ovšem probíral casting, který se konal minulý týden, a měli jsme konečně postavit herecký ansámbl seriálu. (Casting spočívá v tom, že herci dostanou některé scény ze scénáře a musí se snažit svou postavu co nejlépe a nejvěrohodněji zahrát. Všechno se natáčí na kameru a my si to pak doma voyersky prohlížíme a zvolíme pro nás toho nejvhodnějšího představitele.) Takže jsme se sešli, řekli své představy a na většině rolí jsme se vůbec neshodli. Jednak si každý představujeme jinak krásnou herečku, s čímž souvisí další problém, že milenka musí být ještě krásnější než manželka, protože co by jinak u ní ten chlap hledal. Když jsme (ženy) argumentovaly tím, že porozumění , tak se nám mužská část štábu vysmála. Čímž nám naprosto zamotala hlavu nejenom kvůli obsazení seriálových rolí. Poté jsme zjistili, že jednu z hlavních mužských rolí zahrál nejlépe náš producent, který měl pouze hercům nahazovat text, ale tak se do toho vžil, že všechny své protivníky přehrál. Aspoň, že u dětí (kterých tam bude požehnaně), jsme se více méně shodli. Resumé: pořád nemáme hlavní hrdinku. Jednu bysme teda měli (dokonce jsme se na ní výjimečně stoprocentně shodli), ale ta kojí a zahraje nám pouze roli menší. Zato i s vlastním miminkem, které bysme si jinak museli půjčit jinde.
Příští týden se začíná stavět ateliér (byty hrdinů), za dva měsíce točíme. A my pořád nemáme hlavní hvězdu!
Hvězdy došly.
Hvězdy došly.
Today
Úterní rána bývají ve spěchu. V osm už musím sedět v kuchyni mojí sousedky za tratí a učit se angličtinu. Cestou tam si vždycky vzpomenu na větu paní Šafránkové z filmu Báječná léta pod psa, která na dotaz manželovy anglicky mluvící milenky, co celá léta dělala, odpověděla: "Co bych dělala. Děti jsem dělala. Kdybych nebyla blbá a dělala jazyky, neseděla bych tady jako kráva."
Takže tak.
Ale moje učitelka, která se v sedmdesáti letech výukou angličtiny živí, má pro mě pochopení. Sama se ji začala učit až v padesáti, kdy se přestěhovala za druhým manželem do Kanady. Ten se s ní teď po dvaceti letech rozvádí. Prý už to ale věděl týden po svatbě, že s ní žít nechce. Ale řekl jí to až minulou sobotu.
TOHLE je život, který mě zajímá. Opravdoví lidé, opravdové situace. Když je někdo ochoten mi o sobě vyprávět, jsem nejšťastnější. Mám hlad na lidi, říkal Jan Werich. Já taky. Ale nedokážu dlouho pobýt v jedné místnosti s člověkem, který se prezentuje jako bezchybný, má stejně bezchybnou ženu (nebo chybnou a té pak samozřejmě po právu zahýbá) a bezchybné děti. Takoví lidé jsou mi ukradení. Bohužel doba je divná a často se po nás žádá, abysme nedávali najevo své slabé (nebo prostě jiné) zábavnější stránky. Bezchybnost je cosi jako dress code. Nesouhlasím s tím. Vždycky budu radši tou krávou, co dělala děti místo jazyků. A klidně se pod to i podepíšu.
Playboy
Včera nás po návratu z Kokořína čekala doma obálka od Kryštofa. Na výletě v Seattlu nám koupil ve vetešnictví starší časopisy než jsme my sami. Playboy je z roku 1960 a Domov z roku 1964. Dost jsme se pobavili a moje sběratelská vášeň už má tím pádem i zahraniční přírůstky. Playboy je zajímavý tím, že před padesáti lety v něm byla jen jediná nahá žena - a to tato oranžová. Pány asi víc zajímaly reklamy na pěkné ponožky. V časopise pro hospodyňky je hned vedle čokoládových dortů reklama na cigarety. Všechno je to dnes už jinak.
Spáči
V sobotu byla v Kokoříně taková menší vichřice a strašně sněžilo. Přesto jsme se vydali přes údolí do hospody na protějším kopci. Cestou jsme potkali trampy a ti nám říkali, že údolí je plné divokých prasat. Takže jsme se docela zalekli. Ale chuť na vycházku a hospodu byla tak velká, že jsme to riskli. Cestou jsme štěkali a pískali a došli jsme bez újmy tam i zpátky. Jinak jsme celý den jen leželi, četli a spali. Na střídačku. Jen Ivan nestřídal, byl po tahu, tak jen spal. To mi připomnělo zážitek mojí rozvedené kamarádky, která měla milence a ten k ní chodil spát, protože doma ho žena nikdy nenechala si přes den lehnout. Pořád musel něco dělat. Ale jestli to teď vypadá, že když necháte svého muže přes den spát, tak si žádnou milou nenajde ... tak na to bych zase tak moc nesázela. :-)
Šest dnů psací samoty končí pohádkou
Dopsala jsem, co jsem potřebovala. Zlikvidovala resty. Vypadá to, že budu mít po dlouhé době volný víkend. Neznamená to, že bych vůbec ke psaní nezasedla, ale nebudu u něj žít od rána do večera. Budu si číst, hrát karty se Stelou, a tak. A rozhodně půjdu ven. Svobodně, bez špatného pocitu, že bych měla sedět u pc. Zapadli jsme sněhem a je to tu jak v pohádce!
Šest dnů psací samoty/ Bojím se
Prší. Takže jsme dnes s Jenny neudělaly žádný okruh. Jenom vystrčila čumák ze dveří a vrátila se zpátky. Byla jsem ráda. Tím pádem jsem toho víc napsala a ještě budu pokračovat. V tyto dny se koná další kolo castingu na Ententýky, na kterém opět nejsem. Ale herci i režisér jsou radši. Autor vždycky rozptyluje, otravuje a nesouhlasí. Jak říkal pan Svěrák: "Jakmile režisér začne točit můj scénář, má hned o jednoho nepřítele víc." Myslí tím samozřejmě sebe, autora. Velmi často, když vidím zpracovaný svůj scénář, tak blednu a říkám si: Proboha, takhle jsem to ale nemyslela!
Takže se opět bojím. Nedá se dopředu odhadnout, jestli to vidíme a cítíme s režisérem stejně. Může to vypadat, že ano a po natočení zjistím, že absolutně ne. A naopak.
Mám strašně dobrý vaječný koňak. Pauza!
KOUZLO
Šest dnů psací samoty/ Vesnický román
Dnes od rána slunce. Jenny chtivě chodí kolem mě a já jí říkám: Napíšu deset stran a pak jdeme. Napsala jsem deset stran a šly jsme. Velký okruh. Jenny si ho ještě zvětšila tím, že v lese chytila stopu, zapomněla na svoji nadváhu a artrózu, a běhala po skalách jako zamlada. No úplně ne, ale určitě si tak připadala. Při procházkách vesnicí zjistíte spoustu zajímavých věcí. Je tu víc lidí i přes týden, než jsem si myslela. Ale jsou zašití stejně jako já. S jedním sousedem - ochranářem přírody se občas potkávám v lese, pozdravíme se a každý si jdeme svou cestou. Asi tu oba hledáme to samé - klid a samotu. Pak máme jednu novou mladou sousedku, co tu bydlí nastálo a běhá s kočárkem a se psem. Opravdu běhá. I kolem nás po skále běží. Má speciální kočárek, asi dvouměsíční miminko a potkala jsem ji i za vichřice. Fascinuje mě a velmi ji obdivuju. Taky se jen pozdravíme a každá si jde/běží svou cestou. Na druhém konci vesnice si dnes jeden z chalupářů přivezl na otočku milenku. Maskoval to teda nakládáním jablek, ale na mě si nepřijde. Když píšete, tak vidíte. Jestli mají v chalupě taky čtyři stupně jako my po příjezdu, tak jim teda nezávidím. To musí strašně trvat, než se rozpálej.
Takhle já si tu žiju svůj vesnický román. Baví mě nemluvit. Denně mám jen pár hovorů z domova a cizích domovů, jinak ticho. Jenom pořád slyším svůj vnitřní hlas. Toho nevím, jak se zbavit. Ale to už je spíš otázka pro psychiatra.
P.S. Zápisky jsou průběžné poznámky k Ententýkům. Ještě jsem jich spoustu nepoužila. Tak si v nich dělám inventuru.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)