Nejvíc na světě je láska

V programu ČT se dají najít i malé skvosty. Třeba opakování dokumentů z Febia. GEN o Josefu Kemrovi si pamatuju patnáct let od doby, kdy jsem ho viděla poprvé. Naprosto mě fascinoval. Svojí moudrostí. Řekl, že nejvíc na světě je láska. Myslím si to samé, ale moc nás asi nebude.



Jak jste strávili den volna vy?

To je krásnej podzim, že jo? Přestože je doma tisíc věcí k dodělání, vyprání, uklizení a tak, přesto jsme svatého Václava strávili téměř slavnostně - procházkou po Praze, dobrým obědem v Lokále a pak kávovým dýchánkem v krásném baru na Střeleckém ostrově, odkud jsme pozorovali řeku, Národní divadlo a tak. V podzemí Staroměstské radnice je zajímavá výstava sochařského studia BUBEČ. Výjimečně jsem nezapomněla foťák.






Instalace sochařky Morávkové Šedové (je to jedna žena se dvěma příjmeními) nás zaujala nejvíc. Při pohledu do očí ženy jste totiž viděli film, který jí v nich běžel. Úžasné podobenství. Pro muže vysvětlím: když se díváte ženě do očí, taky byste měli vidět příběh. Ale možná by vás nepotěšil.
     V očích je vždycky všechno pravdivý.

Babička na inzerát

Ráno jsem vstávala před šestou, abych stihla doopravit poslední poznámky v prvních dílech nového projektu a scénáře už mohly putovat k hercům.
Pak rychlý mejkap a běžela jsem na tiskovku České televize, která se konala ku příležitosti Souboje seriálů, hlavního podzimního taháku ČT. Po několik sobotních večerů bude mezi sebou soutěžit šest seriálů a diváci uvidí od každého pilotní díl. Pak budou hlasovat, který chtějí vidět - a ten se napíše a natočí. Ten náš se jmenuje Babička na inzerát a je to rodinný seriál. Budu vás o něm průběžně informovat. V hlavní roli Alena Vránová. Dnes na tiskovce zaperlil Lukáš Vaculík, který měl náš projekt podpořit (herci z jiných seriálů chválili scénář, režiséra, kostymérku, prostě všechny a všechno) a Lukáš místo toho řekl, že v souboji seriálů nevidí žádný smysl. Proč to dělat? Když ČT má najednou tolik dobrých projektů, proč je nenatočí všechny? Mě jeho odpověď pobavila, mám ráda, když jsou chlapi silní a dokážou říct na rovinu, co si myslí, i když nám tím trochu vrazil nůž do zad. Zamlada mi Vaculík nad postelí nevisel, ale teď bych se tomu vůbec nebránila. Má to, čemu se tak blbě říká charisma. A v mém pilotním dílu hraje hudebního skladatele, klavíristu, otce tří dětí. Jak jinak, než skvěle.

 Zleva porota (má jen poradní hlas): F.R.Čech, Halina Pawlowská a Ivo Šmoldas, moderátorka všech soutěžních večerů Tereza Kostková a šéf projektu Honza Potměšil.
Babičku režírovala Zuzana Zemanová, strašně bych si přála s ní zase pracovat, vpravo vedle ní režisér David Sís a vlevo jiný extravagantní režisér, kterého neznám, ale byl mimořádně vtipný. Z kolegů se pro letošní podzim stávají soupeři. A nikdo z toho radost nemá.

Miluju bohémy!/Tomáš Alfery

Celý víkend psací. V sobotu jsem si šla aspoň vyvětrat hlavu a náhodou jsme se nachomýtli na vernisáži obrazů a objektů Tomáše Alferyho v Truhlárně. To je hospoda s galerií přímo v obci Kokořín. Bylo tam narváno. Bohužel jsem s sebou neměla foťák, takže výstavu jsem si jela nafotit až dnes. Nicméně zážitek to byl silný. Umělec si nechal během vernisáže vzít krev, takže asi polovina lidí hned omdlela. Pak nám v přímém přenosu ukázal, jak se dělá umění. Rozdělaný obraz tou svojí krví postříkal. Ti, co stáli okolo, si skvrny odnesli i na sobě a svém vlastním oblečení. Zadarmo. Ale bavilo mě to. Akorát Stelu to asi trochu odradilo od rozhodnutí stát se malířkou. Nesnáší totiž pohled na krev.





 Tento obraz jsem si původně vybrala.Velmi mě fascinoval a stojí míň než středně velký víkendový nákup pro naši rodinu. Jmenuje se Stačí zapnout a vede mu šňůra z mozku do zásuvky. Pořád sháním nějaký pěkný kousek do ložnice nad postel. Po deseti minutách dívání se na něj ale Ivan prohlásil, že pokud se do ložnice nastěhuje Stačí zapnout, odstěhuje se on.
No, neváhala jsem!

 Takže to spíš vyhraje tento obraz. Jmenuje se "Já v obraze, vy před obrazem" a je z triptychu Na povrch.
I ten název se do ložnice hodí víc.

Právě tento obraz postříkal při vernisáži umělec vlastní krví.
Miluju bohémy!

Jak se peče skrčený štrúdl, můj vynález

 Takhle to vypadá, když nemáte velký plech, trpělivost, čas a talent. Skrčenci.

Neumím péct fotogenicky. Jsem kuchyňský chaotik.

 Moučkový cukr toho umí hodně zachránit!

Můj nejnovější kauf.
Prvorepubliková sypací cukřenka.
Za 30 Kč na Aukru.
No, nekup to!

Někdy mám strašný strach

a když zrovna spím, tak mě to i vzbudí. Zdá se mi o tom, že mi někdo fyzicky ubližuje, ostatní lhostejně přihlížejí a nikdo mi nepomůže. Přesně to se mi před chvílí stalo. Musím vstát a začít něco dělat, protože už několikrát se mi ten šílenej sen vrátil. Dnes jsme navíc se Stelou samy doma, takže žádná mužská utěšující náruč. Mé sny často vyprávějí ucelené příběhy, někdy se mi zdá i o tom, co bych chtěla zažít, ale realita se tomu vzpouzí. To jsou pak hezký sny, ze kterých se nechci probudit. Ale to už se mi dlouho nestalo. Včerejší den mě dost skřípnul, samé pracovní maily (přečti, oprav, vymysli ...), nestihla jsem pro samý vymejšlení ani upéct dětem štrúdl, který jim slibuju už dva dny. Odpoledne jsem otevřela Reflex a tam našla na deseti stranách nechutný hon na Obermannku a strašně mě to vzalo. Překvapilo mě, jak moc zle je to napsaný, kam se na ně hrabe bulvár. Můj oblíbený časopis! Takže jsem hned napsala do redakce reakci a poslala jim to. Já nejsem jako lidi v mých snech. Nedokážu stát opodál a tvářit se lhostejně. I když vím, že mi to při první příležitosti natřou. Ať! Jsem zklamaná, jaký jsme čím dál větší srabi. Zřejmě si neuvědomujeme, že když my se nezastaneme druhých, pak se ani nikdo nezastane nás.
Jdu si pustit nějakej hezkej film. Jinak tuhle noc nepřežiju.

Rozeznávám ...

... dneska jsem na tom s rozeznáváním dost mizerně. Téměř celý den tvrdnu u počítače, snažím se ve scénáři kolegy rozeznat to pěkné a ostatní nahradit vlastními nápady. Rewrite se tomu říká. Už jsem ho nikdy nechtěla dělat! Nebo si od něj aspoň odpočinout.
Projekt se sune opravdu po milimetrech, často mám pocit, že kdybych pracovala sama, tak jsem dál než s naší sedmičlennou posádkou. Každý jsme jiný a nejsme schopni vytvořit jakousi mini továrnu. Respektive když už se nám to daří, tak nás šéfová vždycky rozmetá, že to děláme špatně.
Už jdu od toho.
Richarda Müllera mám ráda léta. Svým láskám jsem věrná.


Tak nám zvolili nového ředitele


Tak máme nového pana ředitele České televize. Celý den jsem průběžně sledovala volbu, pouze dvě a půl hodiny jsem nadvakrát seděla u zubařky v křesle. Tam jsem nesledovala nic, skoro jsem usnula. Vždycky si říkám, že zubaři a gynekologové by měli mít na stropě obrazy, aby se bylo na co koukat. Nebo nějakou světelnou projekci, zkrátka NĚCO.
Mé zkušenosti s Českou televizí jsou dobré, špatné i kontroverzní. Myslím, že spousta lidí z uměleckých profesí v Petru Dvořákovi vidí naději na to, že jim ČT konečně dá možnost svobodněji pracovat a neplazit se před televizními úředníky. Sama jsem takové plazení absolvovala několikrát. I když se mi podařilo usvědčit šéfa hrané tvorby z konstruování lží proti autorům (včetně mě), tento pán si tam vesele hospodaří dál. V mailu mám dodnes schované jeho dopisy, kterými mě prosí, abych to nikomu neříkala a odpustila mu, že se polepší. Dospělej chlap. Neodpustila jsem. Člověk může udělat chyby, ale nesmí být srab. A chlap dvojnásob.
A to, doufám, Petr Dvořák není.



Jak se píše seriál/ Ve dne v noci






Pracovat doma skýtá velice mnoho potěšení, ale i pastí. Pořád jste v práci. I když vaříte, ležíte ve vaně nebo máte zrovna večírek. Musíte být prostě neustále k dosažení. Teď třeba ještě čekám na telefon od šéfové a bojím se, že nevydržím a usnu. Dnes jsem nic nenapsala, pořád se s někým scházím, předvádím, že mám nápady, i když je v tu chvíli nemám. Chce to jen trénink a cvik. Zítra angličtina, ortodoncie se Stelou, tenis se Stelou a třídní schůzky. Kdy budu pracovat? Na to se mě naštěstí nikdo neptá. Stačí, když tu práci prostě nějak udělám. Jak nějak?! Dobře. Výborně. Nejlíp!
P.S. Číslo 6 je moje pracovna

Umíte být líní?



V dnešní příloze MF Dnes je téma o lenosti.
Jak jsem si tipnula už dopředu,
s kolegyní Obermannovou si lenost umíme užít nejvíc ze všech dotázaných žen. Bez výčitek svědomí!

Dá se štěstí koupit nevýhodně?




 Před hodinou jsme přijeli z Kokořína a už teď se mi stýská. Víkend byl nádherný, i když jsem hodně psala. Doháněla jsem rozběhaný týden, kdy se mi ani jeden den nepovedlo ráno zasednout, a až večer vstát od psacího stolu. V sobotu jsme zjistili, že máme výročí svatby, tak jsme sbalili Stelu, tři děti od sousedů, jejich psa, našeho psa, další se k nám přidal cestou a vyrazili jsme přes les do hospody na švestkové a ostružinové knedlíky.
Vždycky, když nám někdo říká, že jsme v kontextu současné situace koupili naši chalupu dost nevýhodně, tak se sama sebe ptám: "Dá se štěstí koupit nevýhodně?"
Doma bojovka. Doháníme se Stelou učení. Z matiky je úplně tupá. Po mně. Neumí nic spočítat. Pořád říká, že si žádné číslo nedovede představit. Milá Stelo, já taky ne. Čísla jsou prostě čísla. Nic neříkající klikyháky. A přeju ti, abys je v životě potřebovala co nejmíň . Stejně jako já. Nám dvěma totiž žádné štěstí nepřinesou. Ale to ti ještě dneska nemůžu prozradit.


Babí léto






Stela je celý týden doma nemocná a už se hrozně nudí. Já vím, zodpovědná maminka by ji do vody nepustila, jenže já nemám tu správnou mateřskou výbavu. Navíc je vedro. Možná poslední. Tak ať si to užije!
Já běžím na schůzku do kavárny mezi čtyřma očima. Čtyři oči mám nejradši. Akorát, že dneska ty druhé dvě budou mojí šéfové. Nevím, co mám čekat. Tak nečekám nic.

Kdo jste nemilovali, nečtěte!


O Ireně a její nové knize už jsem TADY psala. Přečetla jsem ji na Mallorce jedním dechem. A tušila jsem, že Irena bude mít problémy. Ovšem, že ji i poměrně seriózní Týden roznese na více jak dvanácti stranách, to mě překvapilo. Je tam s ní hezký rozhovor, i když ji redaktor tlačí ke zdi. V podstatě se teď zkoumá, kdo lže. Jestli dramatik nebo spisovatelka. Irena v rozhovoru řekla krásnou větu, že v její knížce je jen pravda a láska. A doufá, že zvítězí nad lží a nenávistí.
Je mi jedno, jestli onou lásku je nebo není Havel. Ale ta knížka je vážně dobrá. Jestli jste někdy někoho tajně milovali (asi spíš milovaly), tak si ji přečtěte. Je tam spousta postřehů, které jste možná neuměli/y pochopit, natož je pojmenovat. To Irena umí. Co neumí, je (myslím) lhát.

Čím to, že největší radost ženě udělá vždycky jiná žena?

Ještě v neděli večer jsem si myslela, že prožiju krásný stereotypní psací týden doma. V noci začala Stela kašlat. Pondělní ráno jsme zahájily v čekárně dětské lékařky. Ale svitla naděje: Stela bude celý týden nemocná, pojedeme spolu na chalupu a budu psát tam! Odpoledne jsem navštívila na neurologické JIP v Plzni bratrance, který je ve velmi vážném stavu a já ho mám tak ráda! Cestou domů v autě dlouhá debata o smyslu života a řev Stely, že chce zastavit u McDonalda, protože doma už zase nemáme žádný jídlo! Večer volá šéfová, že chce se mnou mluvit mezi čtyřma očima. Pak uléhá Ivan, který si hlídáním tří malých dětí (1,5 a 9 let) zablokoval záda (chtěl jim v hospodě vyndat z mražáku nanuky - to byl poslední jeho předklon). Úterý ráno všichni spí, já odbíhám na před tratí/za tratí (angličtina), pak odvoz Ivana do nemocnice na kapačky, kde ho nevezmou, chtějí papír od obvoďačky. Přejezd k obvoďačce, ta mu píchne nějakou injekci sama, ale pro změnu napíše recept na špatné léky, což zjišťuje lékárnice a volá jí. Já pak zubař a dvě bílé plomby. Pošťačka mi přináší balíček od mojí milé kolegyně a já tonu blahem, že mi někdo starosvětským poštovním způsobem posílá krásně zabalený dárek. Dvě starožitné ozdoby na stromeček do mé sbírky! Čím to, že největší radost ženě udělá vždycky jiná žena?
Magdaléno, díky!


Jazzky Krumlov - Ještě pořád tančím ...















Úvodem dobrá zpráva: v Krumlově už je tolik malých útulných penzionů, že museli všichni zlevnit, protože je z čeho si vybírat. Bydleli jsme v historickém centru v domečku s příznačným názvem Baroko, který byl široký na roztažení paží. Z pokoje do koupelny jsme procházeli zdí, resp. metr vysokou dírou, takže jsme se museli řádně sehnout. Přes den jsme se kochali krásnými výstavami - na zámku, v Egon Schiele centru ... miluju to. A pak už od odpoledne jazzový maraton v zahradě za divadlem. Vrcholem měla být Tonja Graves, byla opravdu výborná, jenže po ní přišli Alvik - mezinárodní kapela taky s černošskou zpěvačkou a to byl mazec. Všechny to zvedlo ze židlí a tančili jsme pod pódiem. I já, ačkoli to mám do příští operace kolena zakázáno. Tak jen trošku. Trošku víc. Ale koleno vydrželo.
Teď sedím u počítače, ale v myšlenkách ještě pořád tančím ...