Mluvte včas o smrti



Na fotkách je hrob tchána, který si přál být pochován na nenápadném hřbitově v Jizerských horách, k němuž se často v zimě ani nedostanete, protože jsou kol kolem dva metry sněhu. My, Češi, mluvíme o smrti a věcech kolem ní dost neradi, přitom je součástí každého z nás. Jednou jsem v Toskánsku viděla vesnický pohřeb a byla jsem unešená. Z domu vynášeli otevřenou rakev, všichni se loučili, zpívali a pili. Nechci říct, že to bylo přímo veselé, ale živočišné, od srdce - ne se snahou to mít rychle za sebou. Ale užít si společně tu poslední cestu.
Tchánův hrob navrhla a vysochatila moje kamarádka. Koukněte, jak pěkně se dá bydlet i po smrti. Nenechte se strčit do hnusného kolumbária, mluvte o smrti včas!

S Olgou Špátovou ve vlaku

Dnes dvě pracovní schůzky. Když je mám v centru, radši jedu vlakem. Zaprvé je to často rychlejší, zadruhé se čím dál víc bojím řídit po Praze. Při mé frekvenci dvou nehod za rok, ani není divu. Letos už jsem si jednu vybrala. Pojišťovna mi vypověděla smlouvu (srabi!), druhá se na to chystá, třetí už bych asi hledala těžko. Si to řeknou mezi sebou. Nebo jejich počítače. Na cestu zpátky jsem si koupila Xantypu a potěšila se hezkým rozhovorem s Olgou Špátovou. Mám ráda filmy jejího otce, matky, i její. Zejména (Ne)cenzurované rozhovory. To je pro mě malá bible vztahu matky a dcery. Když jsem se hlásila na famu, zvažovala jsem i dokumentární režii. Jenže jsem neměla natočenej film k přijímačkám. Ale vášeň pro lidi a rozhovory s nimi, mám pořád. Často je vedu jen tak v duchu. Přemýšlela jsem nad tím, jestli bych (coby dokumentaristku) zajímala sama sebe. Nezajímala. Jdu vařit.

Jak se píše seriál/ V Saint Tropez!

Ačkoli francouzsky neumím ani slovo (no možná dvě tři), můj den byl velmi francouzský. Pracovní schůzka v příjemné kavárně Saint Tropez (ukryté v pasáži U Nováků, takže hostů báječně pomálu), pak jsem neodolala nákupu v knihkupectví (kniha a časopis s francouzskou tématikou) a taky něco na sebe, když už jsem v tom velkoměstě. Prostě holčičí nákup. Koná se málokdy, protože shopping není moje hobby - kromě knih, cd a dvd (tam jsem schopná vyždímat kartu).
Pracovní porada náročná, několikahodinová, ale asi jsme se dohodli. Na spaní si vezmu stilnox, protože bych jinak tloukla hlavou do zdi, k čemu jsem se to zavázala. Ke čtyřem stovkám stran scénářů měsíčně. Když to rozpočítáte na den, tak to není tak hrozný. Ale když si k tomu připočítáte, že se každý díl (cca 100 stran) ještě několikrát opravuje a že to celé musí dávat smysl (ačkoli v bedně to pak tak nevypadá), je to docela fuška. Navíc je všechno na vodě, není dramaturg, který by to celé měl držet v ruce, někteří kolegové chtějí radši psát pod pseudonymem. To je moje strašidlo, protože jsem si pro sebe stanovila hranici: "Jakmile, Konečná, vezmeš prachy a odmítneš se pod to podepsat, pak jsi zradila sama sebe!" A za takovou zradu se platí sebeúctou.
Tak ještě francouzský polibek a dobrou! 

Jak se píše seriál/ V zajetí papírů

Moje víkendová příprava k zítřejšímu jednání. Papíry, poznámky, obrázky, němé ach jo. Konec školního roku a já dostala nabídku, které se buď musím začít intenzivně věnovat hned, nebo ji nevzít. Co bude dělat celé prázdniny Stela? Je to seriál na cizí téma. V zásadě se práce scenáristy rozděluje do tří kategorií: vlastní projekt, přizvání k projektu kolegy, najatý dělník na cizí projekt. Tahle práce je ta dělnická - nejnechutnější kategorie. Během ní si totiž často říkáte, jak to, že televize dala přednost tomuto průměrnému projektu před vaším úžasným a geniálním?! Což se mi přesně stalo. Ale nabízejí mi poměrně velkou svobodu, takže bych se mohla místy i radovat. A na konci prázdnin splnit Stele sen - jet na dovolenou "bytovým" autem. Nebo taky nejet, což už se mi stalo několikrát, že nakonec jede za rodiče jenom Ivan, protože já nemám dopsáno.
Ale to už moc předbíhám.
Zítra večer dám vědět.

Adéliny svatební šaty v akci

Adéla a Pavel už jako  manželé.
Hodně štěstí!

Woody Allen: September

V malé samoobsluze, kam chodím pro rychlé nákupy, jsem objevila další méně známý film Woodyho Allena. Taky mám na něj ještě liberecké vzpomínky (stejně jako na Interiéry). Ale ty jsou příliš osobní. Včera v noci jsem tedy měla další úžasný filmový zážitek. Se vzpomínkami - jako bonus.

Tata Bojs - Ležatá Osmička

 to Při čtvrteční návštěvě Klatov jsem zakoupila skvělé CD Tata Bojs. Novinka. Jsem už asi jednou z mála, kdo kupuje originály cd a dvd, ale když jsem živa z autorských práv, tak prostě nemám to srdce si cokoli stahovat zadarmo. Navíc miluju originály a booklety. Taková koupě je pro mě opravdová radost. Zatím jsem nejvíc unešená z písničky Filmařská.
                                                                   "Občas mám pocit, že nežiji
                                                                   tak úplně ve své režii
                                                                   občas mám pocit že se šinu
                                                                   pětadvacet snímků za vteřinu ..."

Klikni, ať víš, o čem píšu: http://www.youtube.com/watch?v=-cF_SRUmysM

Žiju v básních

Dnes jsem měla velmi kulturní den. Navštívila jsem v Klatovech krásnou galerii U Bílého jednorožce, i její krásnou kavárnu, a odpoledne jsme přejeli do Klenové na výstavu keramiků a sochařů. Cestu tam jsem si bohužel zkazila čtením synopse projektu, který mi nabízí jedna televize, a já opět stojím před rozhodnutím, jestli mít prachy a práci, nebo ideály. Když to vezmu, nikdo mi už neuvěří, že duší žiju v prózách Virginie Woolfové a básních Emily Dickinsonové. Když to nevezmu, nebudu si moct nakoupit jejich knihy a žít si v nich.







 Hlavně kvůli Ivě Ouhrabkové jsem sem jela. Je to kamarádka stejného smýšlení a cítění, na důchod (který jako "volné nohy" nebudeme mít žádný, takže bysme měly šetřit) si postavíme vedle sebe domky v Kokoříně a budeme se spolu pořád navštěvovat. Její expozice byla dech beroucí.



K zámku patří i výstavní síň v sýpce, kde jsem si pro sebe objevila novou malířku, která žije v zahraničí a jezdí na prázdniny do Normandie, protože obdivuje její pobřeží a vzdálené majáky. Ó, jak je mi sympatická. Ale abych si zakoupila její obraz, to bych musela napsat hodně scénářů! Nesmělo se tam fotit, tak aspoň tři úlovky.
Tenhle obraz bych chtěla! 



Kdo mi zaplatí?

Jakmile u nás začnou být srovnané věci v policích, všichni protahují obličeje: "Á, máma nepíše." I píše, píše, milánkové, ale taky má ráda aspoň minimální pořádek, který vy mi zásadně nedopřejete. A protože paní na uklízení má tento týden dovolenou, její čtyři hodiny (= mých minimálně osm) jsem vzala za ni.
Kdopak mi zaplatí?

Ad palačinky

Několik z vás, milých mých čtenářů, mě upozornilo, že palačinky se nepečou, ale smaží. Jenže to je právě to. Já slovo "smažím" nemám ráda. Spousta receptů začíná "na cibulce dozlatova osmahneme ..." a tím já končím. Na tohle slovní spojení mám prudkou alergii. Já prostě peču. A tak peču i na to, že se má psát smažím. Kolegyně Obermannová vydala knihu básní Moje duše na cibulce (nebo tak nějak), prostě je to na cibulce. Mám Irenu moc ráda a kupuju si všechny její knížky (pokud je od ní nedostanu s věnováním). Ale kvůli tý cibulce ... Ireno, promiň, ale já si to koupit nemůžu. Zflekatěla bych!

Palačinky s telenovelou

O vaření tu moc příspěvků nenajdete, protože čím víc píšu, tím víc ztrácím schopnost vařit. Když vařím - stejně si u toho v duchu říkám, jak bych to popsala, kdybych o tom psala. Jsem prostě ztracená. Ovšem mojí doménou jsou palačinky. Poslední dobou je peču i dvakrát denně. A jsem na ně pyšná. Prý už je umím líp než obě babičky. Musejí být totiž tenoučké, s pigmentovými skvrnami uprostřed a na okrajích s krajkou. Když jsem nedávno přemýšlela nahlas, co půjdu dělat, až televize budou nakupovat jenom turecké a rumunské telenovely, tak Stela hned měla nápad, že bych mohla v hotelových resortech u moře péct palačinky, co se na ně ráno stojí fronta. Jeden zpocený kuchař na třech pánvích nestíhá obracet a uřvaní fakani natahují ruce. A že bych je mohla péct nejlíp v Turecku. Oni nám sem telenovelu, já jim tam palačinky. Však my se domluvíme!

Kokořín, má láska

Až jednou umřu, chci být anonymně rozsypaná v Kokořínském údolí, i místo už mám vybrané. Odmítám ležet v nějaké nádobě v místě, kde je velká koncentrace mrtvol. To bych nepřežila! Prozatím ale řádím v chalupě, kterou jsem si před třemi lety koupila. Nějaké peníze jsem na ni měla, zbytek jsem hodlala doplatit z projektu, který se nakonec nikdy neuskutečnil. Můj muž s koupí nesouhlasil, ale když viděl, jak šíleně jsem do domečku zamilovaná, nezkazil mi to. Dům byl (a částečně stále je) ve špatném technickém stavu, ovšem genius loci a úžasní staří manželé, kteří ho prodávali, leccos vynahradí. Upřímně ale musím přiznat, že nebýt Ivana, který zajistil první fázi rekonstrukce a taky ji zaplatil, nešlo by dům vůbec obývat.
Já jsem spíš přes tu lásku.

Interiéry jsou mojí vášní. Krb jsem navrhla, sice nepostavila, ale natřela. Patina futer mě stála celý jeden víkend s opalovačkou v ruce. Chtěla jsem, aby futra měla stejnou barvu jako vylouhované původní dveře, ale ukázalo se, že prošla řadou nátěrů a oprav, takže to nakonec dopadlo takhle. Uspokojuje mě to, takže žádné přetírání nebude, nechám je tak. Jenom je ještě obrousím do hladka, až mi Ivan najde elektrickou brusku, kterou někam uklidil a nemůže ji najít.

Kafe přes plot

Můj muž má tak málo času,
že když jde na kafe k našim kamarádům,
tak mu ho podávají přes plot,
aby se zbytečně nezdržoval.


Až zjistí, že i jeho fotky používám na svém blogu,
tak mi to zatrhne.
Nesnáší popularitu.
Stačí prý, co si užije se mnou.
A že si teda užije!

Trhej!



Cesta z chalupy příjemná, protože s třešněmi.


Cesta z města

Konečně chalupa! Hrabat trávu mě učil táta už odmala. Říkal, že kdybych si vzala nějakého sekáče, tak abych mu uměla být k ruce. Sekáče jsem si vzala, ale má sennou rýmu, takže každé sekání naší přední, zadní a dolní zahrady na chalupě je vždycky dobrodružstvím. Ale když si vezme dva zyrtecy, tak se zase tolik nedusí.
Večer přes les do hospody, pár panáků, a zase zpátky.
Hezký víkend i Vám!


Je léto, půl jedenácté večer





Tohle mi dnes přišlo. Knížka od mé oblíbené autorky, kterou jsem získala v aukci na Aukru. Je docela malá, 11x16 cm, 116 stran. V roce 1962 stála 4,50 Kčs. Těším se, jak si s ní večer zalezu do postele. Občas ji otevřu, přečtu pár vět - a nemůžu se dočkat. Je jen málo knih, které od této autorky nemám. Brzy už nebudu mít co objevovat. 

Adéla se bude vdávat

Tohle jsou Adéliny nádherné svatební šaty, ve kterých se bude za deset dní zase vdávat.  "Zase" neznamená, že by i minule měla stejné šaty, tyhle jsou nové. I její muž je nový. Ten pravý, říká. Adéla je moje kamarádka a jako jediná z mých kamarádek neustále řeší svou postavu. Má velikost 34 a pořád si myslí, že je tlustá. Nechápu, jak to FURT FURT FURT může řešit a ona zase asi nechápe, jak to já můžu neřešit, když mám 44. Kdyby byla Adéla mnou, tak už by se dávno oběsila a nemohla se vdávat. A kdybych byla já jí, tak bych se rozhodně nevdávala, i kdybych měla velikost 34 a mohla VŠECHNO ukázat. Jak je vidět, báječně si spolu rozumíme.
Adélo, ahoooj!

Trochu tlustej hlas





Dnes jsem telefonovala s paní, kterou jsem nikdy neviděla.
A Stela se mě ptala,
co bylo poznat z jejího hlasu
- jestli je mladá, stará, spokojená, hodná, unavená a tak.
Na většinu z toho jsem nedokázala odpovědět.
"A co? Je hubená nebo tlustá?"
zeptala se nakonec.
To už jsem se jenom zasmála.  
"Nesměj se, já to poznám. Třeba ty - máš trochu tlustej hlas!"
Trefa!

Génius průměrnosti

Včerejší odpoledně-večerní stav duše NIC MOC. Přetahovala jsem ze starého notebooku některé ladem ležící scénáře, poznámky a nápady. Tuhle činnost nemám ráda, protože mě vždycky rozesmutní. Je velký rozdíl mezi tím, co si píšu pro sebe, a tím, co ode mě chtějí televize nebo producenti (pokud vůbec něco chtějí). Vládne génius průměrnosti. A ta průměrnost je tak slaboduchá, že dřív se tímto slovem označovala určitě hluboká podprůměrnost. Když neopakujete stará klišé a vymyslíte něco nového, tak se to ze začátku sice všem líbí, ale později začnou couvat, protože divák je přece silně konzervativní. Takže napsat dnes třeba seriál bez doktorů, tragických nehod, nemocí a úmrtí, je téměř nemožné. Nedávno jsem byla na besedě se studenty scenáristiky na famu, kteří mou prací zjevně opovrhovali. A to je dobře. Člověk si aspoň ve škole musí myslet, že bude psát jako Tarantino, než ho přejede náklaďák českých zapařených kreativních producentů a rumunských investorů. Takže jsem svou nespokojenost vrhla účelně na zahradu a dvě hodiny rvala plevel jako divá. Kdo jste u mě loni viděli dvoumetrové bodláky (samozřejmě efektně ladící v celé kompozici zahrady), tak letos už si nebudu vymýšlet, že to je záměr. Všechny se je snažím vytrhat, i když rostou jak šílené. A na závěr sladká tečka: vlastní jahody. V kombinaci s vlastní mátou může vzniknout báječné jahodové mojito, které umí nejbáječněji Kryštof. Jenže večer nebyl doma. Takže jsem bilancující večírek optimisticky zakončila na terase tenkou cigaretkou a kanárským rumem. Olé!

Pondělní ráno

Většina lidí se na pondělní ráno asi moc netěší, protože musí do práce. Já se ho po pracovním víkendu nemůžu dočkat. Těším se na ticho a samotu. Je krásně. Budeme s Jenny dnes psát venku na terase.