Jednou nohou pryč


Dnes nějak bez energie.
Přijel pán, co vydražil moji věc na aukru a přivezl mi svoji knížku, že jsem určitě ta spisovatelka. Pán je realitní makléř a jen tak bokem si jako psychoterapii napíše knihu a vydá vlastním nákladem.  Je dost tlustá. Akorát mě trochu děsí, že si lidi každýho nejdřív googlujou, než se s ním vidí face to face. Naštěstí jsem nebyla v pyžamu.  
Musím dovařit rajskou, pak schůzka s producentem na druhém konci Prahy. Nedokážu tam dojet autem, takže vlak a metro. 
Večer jsem zase z únavy poslala sms někomu jinému, než jsem chtěla. Pak to vysvětlování ... nálepky paka už se asi nezbavím. 

Včera mi říkala moje 73letá učitelka angličtiny, že dává svému téměř padesátiletému synovi k narozeninám dárek a obálku s penězi. Neměla jsem odvahu se zeptat, jestli si ji pan doktor opravdu od své matky důchodkyně vezme. Kde to jsme? Zaměstnalo to moji hlavu natolik, že na výuku angličtiny už moc místa nezbylo.
Ale tyhle lekce reality jsou pro mě asi důležitější než cizí jazyk.
Jestli na to budu myslet i příští týden, tak se vážně zeptám.


10 komentářů:

  1. Myslím, že než koupit nějakou blbost, tak peníze jsou nejlepší - každý si vybere co chce . Asi bych nad tím nehloubala.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ona pro něj dárek má. Penízky jsou na přilepšenou.

      Vymazat
  2. To bude tím, že jsme z toho zkur...ho socializmu venku také ale jen jednou nohou. V dobách minulých měli ti staří větší příjmy než mladí a tak se s tím "trošku" počítalo, že je budou dotovat. Dnes je situace jiná, protože leckdy šikovný mladý člověk umí vydělat peněz víc než se starému kdy zdálo. Mě tohle téma také moc zajímá, protože jsme dohromady s mým mužem rodiče čtyř dospělých "dětí" a některé z nich mají právě tu socialistickou vizi. Nechtějí ani dary ale jen finanční obnos a o jeho výši mají jasnou představu. No a když jsme se rozhodli být stateční, tak nám ufikli kontakt s vnoučaty. A ještě nyní ta Nela...tolik peněz jsme vrazili do nemocného psa a přitom šetříme na vnoučatech...to jsme paka co ? Jo a metro...to je materiálu k psaní :o)

    OdpovědětVymazat
  3. Zdravím, Lucie! Někdy to může být s penězi i tak, že fakt, že důchodce je schopen dát na přilepšenou svým dětem či vnoučatům, mu dodává určitý pocit, hledám slovo, ale nemůžu na něj přijít. Když jsem jednou nepřijala peníze od babičky, hluboce jsem se jí dotkla, při dalších narozeninách mi dala dvojnásobek. Někdy to může být i tak, že potomci se o rodiče finančně starají, ti si finanční příspěvky pečlivě šetří a o Vánocích v obálkách "vrací" jako dárek. Zkrátka někdy peníze od potřebných nepřijímají jen hyeny. Kateřina

    OdpovědětVymazat
  4. Mila Lucie,
    vydelavam dvakrat tolik, co moje maminka (neni duchodkyne), presto i ja dostavam obalku. Na to, po cem touzim, co potrebuji nebo chci. Maminka potom chodi hrde s pocitem, ze tu knizku / konvici / kabelku atd. mam od ni, podle svych predstav. A je to fajn.
    Podminkou je, ze musi jit o konkretni vec, ne o "par stovek na prilepsenou". A darky potom se mnou bydli, chodi, voni, slouzi, a tim je pritomna i ona. Je to prirozenejsi, nez mit z nostalgie ve skrini napriklad nepadnouci tricko...to tam ovsem uz par let taky mam :-)
    Hezky den, Pavla

    OdpovědětVymazat
  5. Milá Lucie,je to hrozně těžké...moralizovat o tom,jak je pan doktor hrozný....co rodina to jiný přístup. Z vlastní zkušenosti vím,že
    peníze se ve finále "cpou" do dětí,které se pak ani o rodiče nepostarají. A nemám na mysli jen dárkové peníze. Napadá mě film Pozor,vizita
    a pan Hrušínský,který nadává těm "hodnejm" dětem...
    Martina

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Možná, že jsem jen špatně četla, ale nějakého moralizování jsem se nedočetla a jak je pan doktor hrozný, už vůbec ne. ;-)

      Hezký večer
      malajen

      Vymazat
  6. Je to tak, že staří lidé ( a nejen oni) chtějí mít pocit, že jsou potřební a užiteční. Taky jsem si od babičky brala obálku s pár naspořenými stokorunami a vždy jí řekla, co jsem si za to koupila a jak moc jsem tu věc chtěla a těší mne. To mne nemrzí, ale mrzí mne, že jsem jí jako švadlenu, která nám celý život šila modely, ve kterých jsme v socialistické šedi zářily, nepožádala o ušití svatebních šatů. Poslechla jsem maminku, která mi tvrdila, že pro babičku by to byla v jejím věku velká zátěž a šla do salónu. Babička byla tolik smutná a zklamaná. Dodnes mne to mrzí a raději bych překousla to, že by si někdo třeba řekl, že je paní doktorce líto pár korun za šaty a otravuje "starou bábu". Někdy ublížíme i když nechceme.... Tak jsem si teď alespoň na svou milovanou babičku zavzpomínala a trochu se vypsala z jednoho trápení, které jsem nechtěně způsobila.

    OdpovědětVymazat
  7. Dokud tě někdo potřebuje, žiješ! Já si peníze od rodičů vezmu. Jinou formou je zase vracím a oni mě a tak stále dokola.... Lásky i úcty je v naší rodině dost. Tatínek předloni hodně marodil a brácha ( bydlí ve stejném městě) se s ním něco naběhal po doktorech. Letos tatínek ve svých 80 letech doprovázel po výkonu bráchu z nemocnice domů a nesl mu i tašku!. Byl šťastný, že může pomoci a nám všem kolem bylo milo u srdce. Také bych radila: Nehloubat! Neřešit! Každá rodina to má nastavené jinak. Eva

    OdpovědětVymazat
  8. Taky si trochu myslím, že vzít si peníze od rodičů, zdůrazňuju vzít si darované, ne je očekávat, není nic hrozného. Bydlíme s rodiči v jednom domě, čím jsou starší, tím víc bych ráda pomáhala já, ale vždycky slyším, že jsou rádi, když mohou pomoci a to nemyslím jen finanční pomoc.

    OdpovědětVymazat